Kolik věčných chemikálií vypijeme ve vodě? Nově to bude testovat státní laboratoř

Máme je v kosmetice, v outdoorovém oblečení, v teflonových pánvích, v kobercích, ale do určité míry také v pitné vodě a v potravinách. Perfluorované a polyfluorované alkylové sloučeniny (PFAS) skvěle odpuzují vodu i mastnotu a díky tomu nacházejí využití při výrobě nepropustných textilií, nepřilnavého nádobí, hasicí pěny a dalších produktů. Jsou ale tak odolné, že se téměř nerozkládají a v lidském organismu mohou způsobovat poškození jater, onemocnění štítné žlázy, neplodnost nebo rakovinu.

Dvacet nejtoxičtějších látek z této kategorie se Evropská unie rozhodla monitorovat a nastavila mezní hranici pro jejich obsah v pitné vodě. Předepsaný limit začne platit na začátku roku 2026, provozovatelé vodovodů tedy mají ještě rok a čtvrt na to, aby provedli potřebné rozbory vody a zajistili její nezávadnost. „Podle předběžné sondy z roku 2021 se zdá, že voda z českých zdrojů stanovenou hranici nepřekročí, ale v pilotním testování jsme samozřejmě zdaleka neobsáhli všechny vodní zdroje, takže výsledek teprve uvidíme,“ říká Filip Kotal z Oddělení hygieny vody Státního zdravotního ústavu, kde byla letos v létě pro rozbory vody vybudována specializovaná laboratoř.

Co jsou věčné chemikálie a jak se liší od jiných látek, které znečišťují vodu?

Mluvíme o perfluorovaných alkylových sloučeninách, kterých jsou tisíce, ale současnou legislativu zajímá dvacet z nich, které byly vybrané pro monitorování v pitné vodě. Říká se jim věčné, protože jsou velmi perzistentní, rozkládají se stovky let. To ovšem není jejich jediná charakteristika, takových trvanlivých chemikálií známe celou řadu.

Proč se tedy na tyto látky zaměřuje v poslední době pozornost?

Jde především o to, že se začaly široce používat, protože mají zajímavé technické vlastnosti pro velkou škálu produktů. A tím, že se víc vyrábějí, se také jako odpad více dostávají do životního prostředí. Původně se jejich nežádoucí zdravotní účinky začaly pozorovat v severní Itálii a ve Spojených státech poblíž továren, kde se tyto látky vyrábějí. Další studie ale postupně ukázaly, že mohou být škodlivé nejen v okolí průmyslových zdrojů, ale také tam, kde se výrobky obsahující PFAS používají a kde je expozice nižší. Z tohoto důvodu začala vznikat regulace těchto chemikálií, ať už formou omezení jejich výroby, nebo právě limitováním jejich povoleného obsahu ve vodě.

Jaké množství věčných chemikálií ve vodě povoluje současná evropská legislativa?

Evropská směrnice stanovuje, že od začátku roku 2026 smí být v pitné vodě maximálně 100 nanogramů PFAS na litr. Týká se to vybraných dvaceti látek, které jsou považovány za nejvíc problematické. Zároveň s tím vzniká výrobcům povinnost monitorovat množství těchto kontaminantů ve vodě, v Česku jsme ale tuto povinnost zavedli už od letošního roku, protože je nelogické, aby vodárny začaly testovat vodu v době, kdy už mají předepsaný limit splňovat.

Očekáváte, že povinné testování vody přinese nějaká nepříjemná překvapení?

My spíše předpokládáme, že tenhle problém nebudeme muset vůbec řešit, protože koncentrace těchto látek v pitné vodě v Česku bude daleko nižší, než je povolená maximální hodnota. Před pár lety jsme už provedli předběžnou studii na omezeném množství vzorků a z té se zdá, že to nebude u nás problém. Naštěstí se u nás tyto látky samostatně průmyslově nevyrábí, jen se používají při výrobě jiných produktů, takže jejich koncentrace je u nás nižší.

Mohou být v tomto ohledu velké rozdíly mezi různými zdroji vody?

Určitě ano. Dá se předpokládat, že bezpečnější bude podzemní voda, protože než voda proteče přes různé sedimenty do hloubky, tak se nečistoty obvykle zachycují v půdě. Oproti tomu u povrchové vody z řek nebo jezer se kontaminanty dostanou do vodárny snáze. Mohou se ale objevit i další lokální faktory, které budou mít na množství PFAS ve vodě vliv, například skládka v blízkosti zdroje vody. Takže rozdíly jistě budou, ale zatím se nezdá, že by v rámci platného evropského limitu vznikl českým výrobcům pitné vody nějaký problém.

Hráze, nebo přírodní opatření? S povodněmi nám pomůže obojí, říkají odborníci

26. 9. 2024 ▪ 8 min. čtení

Některé státy se s relativně mírným evropským limitem nesmířily a řídí se vlastními přísnějšími pravidly. Je to podle vás opodstatněné?

Je to rozhodnutí, které má své důvody. V rámci zmíněných dvaceti PFAS, které ve vodě testujeme, upozornil Evropský úřad pro bezpečnost potravin na čtyři látky, které jsou nebezpečnější, a u nich definoval maximální doporučený denní příjem. Ten je nižší, než by odpovídalo průměrnému povolenému množství u ostatních PFAS. Některé země se proto rozhodly, že budou dodržovat ještě striktnější limit pro tyto čtyři látky. Česká republika pro ně stanovila mezní hranici 10 nanogramů na litr.

Dá se úroveň kontaminace české vody věčnými chemikáliemi celkově porovnat s ostatními evropskými státy a zjistit, jestli jsme na tom líp nebo hůř?

Zatím takové údaje nemáme. Přítomnost těchto látek se sice monitoruje už roky, ale nějaký velký screening, který by nám poskytl plošné informace o celé dvacítce vybraných PFAS, tu ještě nebyl. Čeká se, co přinese tato nová směrnice, a většina států v Evropě teď s testováním začíná – stejně jako my.

Existují technologie, které by uměly věčné chemikálie z pitné vody odfiltrovat?

Jistě takové metody existují. Vzhledem k tomu, že PFAS jsou lipofilní povahy, tak by se dalo uvažovat o použití aktivního uhlí na jejich likvidaci, ale samozřejmě by se to muselo odzkoušet, protože ne každé uhlí bude dostatečně účinné. Fungovat by měly také vybrané iontoměniče. Otázka ovšem je, zda je to vůbec potřeba. Takže se znovu vracíme k tomu, že nejprve musíme udělat monitoring a teprve v případě, že by se ukázaly problematické hodnoty, by se přijímala další opatření. A ta by nemusela být nutně technologická. Mnohdy může být mnohem efektivnější odstranit zdroje znečištění, omezit výrobu nebo množství produktů, které se uvádějí do oběhu.

Budoucnost vody a vodárenství

Stáhněte si přílohu v PDF

Jaké důsledky může podle vás monitoring vody přinést? Bude mít dopad i na další regulaci zacházení s věčnými chemikáliemi v celém spotřebitelském řetězci?

Myslím, že tato regulace už běží nezávisle na tom, co se najde, nebo nenajde v pitné vodě. Protože víme, že tyto látky se do těla dostávají i jinak než tím, že je pijeme. Mnohem větší expozici představuje třeba naše oblečení a strava.

Jaké další toxické látky by se v budoucnu měly v pitné vodě testovat a limitovat?

Provozovatelé vodovodů mají už několik let povinnost takzvaného posouzení a řízení rizik. To znamená, že se musí aktivně snažit vyhledávat zdroje dalších potenciálně škodlivých látek obsažených ve vodě a případně je hlásit hygienikovi, který stanoví jejich závazný limit. Tento mechanismus by měl vést k tomu, aby se testovalo širší spektrum kontaminantů, než stanovuje zákonem předepsaná vyhláška.

Co může spotřebitel dělat pro to, aby se věčným chemikáliím co nejvíc vyhnul?

Jsem přesvědčený, že nejdůležitější je prevence, tedy snížení kontaktu se zdroji, které perfluorované alkylované sloučeniny obsahují. Protože jejich likvidace, čištění nebo odstraňování z životního prostředí jsou technologicky dost obtížné. Na filtrování těchto látek nejsou zatím vodárenské struktury vybavené a bylo by to tak nákladné, že se spíše vyplatí hledat zdroje kontaminace a zabránit tomu, aby se nebezpečné látky vůbec do vody dostaly.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Budoucnost vody a vodárenství.