Ty vo*e, bacha, lyžník! Co se dá zažít na Jizerské padesátce a kdo vyhraje, když na start postavíte senátora Pirka a ministra Výborného

Je krásně, lehce mrazivo a bedřichovský stadion je před startem už osmapadesáté Jizerské padesátky narvaný šesti tisíci účastníky a jejich doprovodem. Přijíždím před osmou ráno, právě v momentu, kdy se jako první staví na startovní lajnu historičtí lyžníci. Dřevěné lyže, hůlky z bambusu, pumpky, kulichy. „Děkujeme, že zrovna vy udržujete tradice!“ provází je na trasu hlas moderátora.

Vřele souhlasím. Při představě, že bych tradice musel udržovat já, a potácel se tudíž ve stopě jizerskými hvozdy s tímto materiálem na nohou a na těle přibližně dvojnásobnou dobu, než mi zpravidla pobyt na trati nejslavnějšího českého závodu díky moderním fischerkám a hůlkám z karbonu trvá, se mi dělají za krkem pupeny. Do startu mojí třetí vlny chybí necelá hodinka, je čas na přípravu, takže hrdinné lyžníky pouštím z hlavy. Netuším, že se s nimi, tedy s jedním z nich, dnes ještě poměrně razantním způsobem potkám.

Je to tady. V půl deváté je na startu elita, která dokáže trať urazit hluboko pod dvě hodiny. Nikdy nepochopím, jak ti cvoci dokážou jet celou dobu soupaž, a to i v těch pasážích s více než kilometrovým převýšením, kde slabší kusy přecházejí do chůze a nejslabší sundávají lyže. A jak je možné, že jim bezmála 50 kilometrů trvá méně než dvě hodiny, takže ve chvíli, kdy – dá-li duch Jizerek jménem Muhu – budu v cíli já, oni budou už po obědě. Nebo spíš po obědě v sauně.

Glosa Petra Honzejka

Bylo mi padesát, tak mám nárok na fňukání!

26. 1. 2024 ▪ 3 min. čtení

Docela mě zajímá, jestli se startovní pistole elitní vlny prvních pěti set závodníků ujme tradičně liberecký hejtman Martin Půta. Startovat je totiž velká čest, Půta ale v týdnu odešel od soudu s (nepravomocnou) podmínkou kvůli údajné korupci. Jsem zvědav, zda se vydá všanc sportovcům, od kterých by to mohl dostat zcela pravomocně sežráno. Hejtman ale vyřeší zapeklitou situaci vcelku elegantně. Ujme se mikrofonu a pistoli předá Láďovi Mizerovi, zdejší legendě, muži, který se už desetiletí stará o jizerské stopy, a když se sám postaví na lyže, dokáže neuvěřitelné věci – ve své kategorii do 80 let nedávno třeba skončil na druhém místě na Vasově běhu. Jizerku, jak se závodu, který patří do prestižní série Worldloppet, familiárně říká, letos tenhle neuvěřitelný chlápek pojede po šestatřicáté. Ano, po šestatřicáté.

„Bum“. Elita vyráží, má před sebou lehce zkrácenou trať, nedostatek sněhu pořadatelům neumožnil upravit závěrečnou pasáž přes Olivetskou horu. I tak je 47 kilometrů s převýšením přes tisíc metrů docela výživná dávka. V každém případě je to lepší než loni, kdy se závod nejel vůbec – a kdo ví, jestli se v podmínkách oteplování pojede za rok. Pořadatelé sice slibují, že už dokážou vyrobit dost umělého sněhu, aby se dalo jet každoročně aspoň v hodně osekané variantě, ale kdo ví.

Na trať se postupně v osmi vlnách vydává přes pět tisíc závodníků. Už před závodem jsem si všiml například ministra Marka Výborného, který nakonec dorazí do cíle v čase pět hodin a padesát minut, senátora Jana Pirka, který to zvládne ve svých 77 letech o hodinu a čtyřicet minut rychleji (klobouk dolů!), nebo tradičního, jen o deset let mladšího účastníka, architekta Davida Vávru z Divadla Sklep, který na trať bude potřebovat čtyři a půl hodiny. Druzí dva jmenovaní jsou – a asi nejen pro mě – inspirací, ze které se dá čerpat naděje, že pokud se člověk nebude ke svému tělu chovat s odpuštěním jako prase, není všem sportovním dnům konec. Z politiků jezdíval Jizerku – a docela slušně – třeba ještě Martin Kolovratník z ANO, ale teď má asi moc práce na TikToku. 

Tak jdeme na to. Vyrážím na trať pobaven motivačním upozorněním moderátora, že v roce 1995 jeden borec z mojí, tedy třetí startovní vlny, celý závod vyhrál. Což je něco, co se spolehlivě už nikdy nestane. Ne že by ambiciózní závodníci ze zadních vln nezkoušeli všemožně předbíhat stovky těch, kteří vystartovali před nimi, ale v davu to alespoň ze začátku opravdu moc nejde a to nejlepší, co se jim může povést, je vybojovat si slušným časem lepší startovní vlnu pro další ročník. Tím nejhorším, co se jim může přihodit, je pak to, že zlámou sobě, nebo někomu jinému, hůlky. Lyže to většinou vydrží.

Sotva zapadnu do lesa, uvědomuju si, že něco nemám. „Cože?! Jedeš to po šestnácté a pořád seš tak blbej?!“ nadávám si. Zapomněl jsem ve startovním pytli, uloženém nyní vedle tisícovek dalších, energetický gel. Ne že by to nešlo bez něj, ale když člověk dostane na čtyřicátém kilometru takzvaný hlaďák (odborně se tomu říká lehký hypoglykemický šok), není to zrovna radost. Nadávám si až k první občerstvovačce na Kristiánově, kde s překvapením zjišťuju, že gely mají. Vůbec musím říci, že občerstvovací servis je na Jizerské padesátce asi nejlepší ze všech světových závodů. Banány, iontové nápoje, pomeranče, čaj, sušenky všeho druhu, všechno podávané obětavými dobrovolníky i těm posledním závodníkům. Na takovém Vasově běhu ve Švédsku, který měří devadesát kilometrů, dostanete maximálně nápoj, žemli a borůvkovou polévku, což je pochutina, která věru není pro každého. Jizerka je prostě nejen v tomto top.

Jede se v pohodě, občas předjíždím nevidomé borce s průvodci (mají můj hluboký obdiv) nebo funící borce s jednou hůlkou (důvodem handicapu bývá buď pád, nebo viz výše). „Už za chvíli budeme na Jizerce, tam hůlky mají,“ hlásí mi natěšeně jeden z nich. Optimismus z některých lidí prostě nevymlátíte.

A už je to tady. Oblíbený sjezd na Jizerku, zhruba v polovině závodu. Rozhlížím se, je opravdu krásně a dolů to ve zmrzlé stopě docela sviští. Najednou koukám, že se až moc rychle zezadu blížím k bizarně oděnému borci, který se dolů spíše sune. „Ty vo*e, lyžník!“ bleskne mi hlavou. Rychle hledám, kudy se mu vyhnout. Zleva ne, zezadu sviští další borec. Zprava? Jejda, taky je tam jeden! „Bachaaaaa!“ A prásk. Válím se na zemi. Uf, ještě že to nikdo neviděl. Vstávám. Oklepávám ze sebe sníh. Zaostřím před sebe. A hledím přímo do objektivu kamery České televize. Máte-li zájem, dejte si reportáž ze závodu z nedělních Událostí ČT. Jsou tam pro ilustraci lyžařského nemehlismu přesně dva držkopády. Ten druhý – to jsem já.

Pokud se ptáte, tak ano: Pár minut to pak trvá, než se zase člověk dostane do alespoň nějakého tempa. Druhá polovina trati pak nejen kvůli tomu ubíhá znatelně pomaleji, sil přece jen nepřibývá. Ale až na tříkilometrové prudké stoupání ze Smědavy na Knajpu, kde se závod v elitní kategorii zpravidla roztrhá, je to potom už většinou s kopce. A i když už jedinec sotva leze, může mu být motivací k zachování tempa třeba snaha předběhnout alespoň pár podobně vysosaných borců nebo vypracované gluteální svalstvo běžkařek před ním. Jak v cíli ve stanu s občerstvením prohlásil poněkud machisticky jeden z účastníků: „Tohle není něco, co by jeden chtěl ztratit z dohledu.“

Takže posledních pár odpichů hůlkami a je tu cíl. V něm medaile vytrvale rozdává mimo jiné středočeská hejtmanka Petra Pecková (kampááááň). Pozdravím ji, poněkud zblble jí popřeju „Happy Skopeček“ a hotovo. Teď už jenom fotku, podívat se na čas (3:37 – uf, třetí vlnu jsem udržel) a můžu jet domů.

A za rok? No za rok, když zdraví, naladění a počasí dá, samozřejmě v Bedřichově zas!