Díla ve veřejném prostoru jsou komplikovaná věc

Je známým českým sochařem a mistrem ohýbaných kovových trubek. V ateliéru je často od sedmi ráno až do večera a vůbec se netají tím, že má obsedantní touhu po dokonalosti a nejlépe se mu pracuje v lehkém stresu. „To znamená, že jsem asi deset let v opravdu silném stresu,“ říká s nadsázkou Lukáš Rais. Většinu kreseb ke svým dílům má na lístcích z hospody a jako jeden z mála umělců přímo vyžaduje, abyste se jeho děl dotýkali. V rozhovoru mimo jiné prozradil, proč milimetr vnímá stejně jako vzdálenost z jeho ateliéru v pražských Malešicích do Brna.

Rád používáte výraz soutrubí. Na jakém aktuálně pracujete?

Práce mám až nad hlavu. Snažím se dokončit všechny slíbené projekty, protože jsem, stejně jako každý sochař, permanentně ve skluzu. Vždy. Momentálně pracuji například na dvojici, možná i trojici, biomorfních figur, přesněji to bude spokojeně rozhýkaná žirafí rodinka. Spolu s architektem Petrem Jandou připravujeme opticko‑kinetický projekt bludiště zhruba o velikosti fotbalového hřiště, na jehož realizaci bude potřeba použít přibližně dvacet kilometrů trubek, a také dodělávám orloj.

Orloj?

Přesněji řečeno půjde o pohyblivou instalaci, v základu tvořenou 12metrovou trubkou, v níž budou schované dvě sochy. Ty se budou logicky objevovat v přímé závislosti na čase, a tudíž to celé bude fungovat jako veřejné hodiny. Myslím, že chvíli potrvá, než si lidé uvědomí, že mají před sebou sochy dvě. Orloj bude umístěn na novém náměstí Olgy Scheinpflugové, kde již mám instalovaný velký reliéf a jednu rozměrnější sochu, která mě mimochodem velmi těší, protože je stále obklopena dětmi. To mám rád, protože když děti rády lezou po mých dílech, je to takové čisté, upřímné, a navíc ještě sochu permanentně leští.

A ten labyrint?

To je docela zajímavá pasáž. Výzva, protože skoro všechny labyrinty světa sice vypadají krásně z dronů a letadel, ovšem když před nimi stojíte, koukáte se na velmi vysokou zelenou, kovovou nebo betonovou zeď a vlastně nic moc nevidíte. Chtěli jsme proto vymyslet a vytvořit řešení, které bude uživatelsky podstatně přívětivější. Připravili jsme plochy, valy a zdi z nerezových trubek instalovaných v určitém rytmu, které spolu s pohybem diváka přímo hýří optickými efekty. Labyrint je navíc částečně průhledný, ale zároveň disponuje pevně ukotvenou hmotou v prostoru, takže když jím procházíte, vidíte dovnitř i ven a svým pohybem si sami vytváříte vlastní rámec optických prožitků. Samozřejmě zůstává zachován základní princip labyrintu, kterým je bloudění a hledání cesty ven a vůbec nebude lehké se z něj dostat, i když z něj vlastně neustále vidíte. Stát bude v areálu zahrad Botanicus v Ostré.

Jak dlouho trvá, než vznikne takový labyrint?

Dlouho. Přibližně dva tři roky, s finální realizací třeba i pět. Něco prostě nejde uspěchat. Některé věci jdou rychle, některé pomalu a s některými si lámu hlavu i několik let. Vše má svůj čas. Jednou mi trvalo sedm let, než jsem přišel na to, jak trubky správně vytočit. Přitom to na konci, když už je vše hotové a vyřešené, vypadá tak jednoduše.

Jak to vůbec funguje? Klient vám řekne, co požaduje? Vím, že jste v jednom rozhovoru zmínil, že když někdo chce motýla, musí počítat s tím, že to nakonec motýl třeba nebude.

Někdy se to povede, jindy ne. Neumím dělat věci úplně na zakázku, takže když přijde někdo s požadavkem na výtvarnou intervenci v rámci většího projektu, jako je třeba developerský záměr, veřejný prostor nebo park, vymýšlím řešení přímo pro dané místo tak, aby to fungovalo. A je nutno podotknout, že to není vůbec snadné. Nicméně většinu své volné tvorby mám v limitovaných sériích, tudíž si investoři, architekti nebo sběratelé vybírají z nich. A někdy to nezafunguje i kvůli jiným okolnostem.

Jakým?

Například na Proseku jsme s architekty dlouho pracovali na celkem monumentální plastice s názvem Stéla II, což je taková vertikální kompozice s vnitřním pohybem tvořeným kombinací černého železa a leštěné ušlechtilé oceli. Dalo mi dost práce sladit ji s architekturou, která byla taková členitá, rozházená, černobílá. Spolu s architektem jsme na správném umístění sochy pracovali tři čtvrtě roku. A pak přišlo společenství vlastníků jednotek, což je instituce silnější než vláda, a půl metru před sochou postavilo obří plastové hřiště z Bauhausu v ukřičených pastelových barvách, s tím nejodpornějším plastovým zeleným plotem, jaký jde vůbec sehnat. A socha není vidět.

Sochy ve veřejném prostoru často vzbuzují emoce. Setkáváte se s tím také?

Veřejný prostor je komplikovaná věc, protože lidské bytosti jsou ze své podstaty komplikované. Když jsme odhalili na náměstí Franze Kafky sochu Trichodon, měl jsem okamžitě na Facebooku asi 856 reakcí. Z toho 854 bylo ve stylu, jak je to strašné, že nic horšího v životě neviděli, sami by to udělali podstatně lépe, stoprocentně to stálo obrovské peníze a všichni umělci jsou pijavice, paraziti a patří do dolů. Tyhle věci prostě musíte vypouštět. Nikdy se nezavděčíte všem. Jsem šťastný, že se zavděčím vůbec někomu.

Věnujete se i užité tvorbě, udělal jste například sérii topných plastik. Jaké to je pro vás jako pro umělce, když se vaše díla najdou v galeriích a zároveň v koupelnách?

Ona i taková koupelna může být docela hezká galerie. Mám rád, když věci mají přesah, a zároveň je pro mě důležitý vztah mezi mnou, sochou a sběratelem.

Lukáš Rais a Sirius liquide 2018.

Foto: archiv Lukáše Raise

Co to znamená?

Většinou, když přijdu k nějakým sběratelům, mají jen statické sochy a mně se naopak líbí, když se různě mění. V jednu chvíli máte kostku, a když ji otočíte, vznikne koule. A to pak vede k tomu propojení. Nejlépe to vystihuje příběh jednoho mého sběratele, který mi vyprávěl: „Lukáši, já jsem nadšený. Mám takové velké francouzské okno a vždy ráno vyjdu na terasu, zapálím si cigaretu, kopnu do tvé sochy, koukám, jak mění tvar, a pak si společně dáme kafe.“ A přesně takové příběhy mi dělají ohromnou radost, i když podle některých patřím do dolů na uran.

Byla jsem na jedné z vašich vernisáží, na které jste ukazoval topné plastiky a žertoval u toho, že mají větší spotřebu než Boeing. Opravdu?

Byl to samozřejmě vtip, protože dnes je všechno ekologické, zelené jak brčál, bez uhlíkové stopy a genderově vyvážené. Ale když vezmete nerezovou leštěnou věc plnou horké vody, která se musí někde ohřát, bude mít taková ekologická sebevražda samozřejmě určitou spotřebu. Na druhou stranu, topné plastiky děláme už deset let, vytvořili jsme jich přibližně čtyřicet a polovina z nich nebyla nikdy zapojena. Protože ve finále je to hlavně plastika, výtvarné dílo, které má ovšem přidanou hodnotu v tom, že topí.

Často říkáte, že pro vás milimetr znamená vzdálenost jako z vašeho ateliéru do Brna. Vysvětlíte mi, proč hraje každý milimetr takovou roli?

Mám rád ukončené věci. Když obrazně „rozbalíte“ některou z mých soch, má zhruba třicet čtyřicet metrů. Jak ji postupně spojujete, potřebujete, aby se všechny části na konci perfektně setkaly. Každý milimetr hraje zásadní roli. Nerezové sochy nesvařujeme, nemají žádné svary, každý díl nebo trubka je spasovaná přesně s další, a na konci se musíte potkat na milimetr.

Je to komplikované, protože pracujeme s průmyslovým materiálem, který má určité výrobní tolerance. Jeho primární účel je jasně definovaný. Každý výrobce má tolerance trochu jiné. I když je rozdíl třeba jen čtyři milimetry, při desetinásobku to znamená čtyři centimetry. Proto musíme materiály různě kombinovat podle výrobce: Ital, Ital, Fin, Fin, Ital, Ital, Němec, Fin, dokud se vše nesetká. Před dvěma týdny jsme řešili podobný problém, a nakonec jsme sochu museli o deset centimetrů zkrátit. Je skvělé, když se to nakonec povede a nic při tom na mě nespadne.

To už se stalo?

Mockrát.

Skončilo to někdy úrazem?

Mám přelámaná snad všechna žebra. Ruplo pode mnou lešení, spadla na mě traverza, xkrát jsem se popálil o čerstvý svar, co ještě nestihl vychladnout, pořezal mě prasklý kotouč na brusce nebo mi spadl materiál na palce a nehty byly pryč. Většinou je to ale moje chyba a často ke zraněním dochází těsně před odevzdáním díla nebo před výstavou, kdy pracuji po nocích, abych všechno stihl. Unavený člověk dělá chyby.

Na vašich dílech je hodně vidět smysl pro detail, včetně toho, jak se v nich odráží světlo. Musíte je ladit k dokonalosti dlouho, že?

To ano a pořád mám pocit, že to není hotové. A i když mám rád černé materiály, nerezové mě stále fascinují. Mají v sobě vnitřní pohyb, který kopíruje terén kolem nich. Proto je nijak nenasvěcuji, protože dokážou odrážet i ten nejmenší zdroj světla a vytvářejí až hypnotický zážitek. Mimochodem, používám vyleštěnou zušlechtěnou ocel, což je téměř nezničitelný materiál, a když jsem sochy z něj poprvé ukazoval na výstavě, měl jsem velký strach, že se poškrábou. To se samozřejmě stalo, ale ukázalo se, že existují dvě pravidla: kam se vejde noha, tam se vejde leštička, a protože působí jako celek, vůbec to nevadí. Některé tyto sochy jsou ve veřejném prostoru již tři roky a jsem schopný je za dva dny vrátit do původního stavu.

Autor ocelových skulptur říká, že někdy trvá i roky, než přijde na to, jak trubky správně ohnout.

Foto: archiv Lukáše Raise

Co ve vás vyvolává, když řeknu kámen, hlína, sádra? Vůbec vás tyto materiály nelákají?

Vyvolává to ve mně vzpomínky na mého profesora Beránka, jak otáčí na stojanu moji pracně uplácanou čtvrtku figury a říká: „Nic, nic, Raisi, vůbec nic. Do bedny a znova!“ To mi říká sádra a hlína. Jsem mizerný modelér, to je fakt.

Takže ani na minutu jste nepřemýšlel nad tím, že byste dělal z jiných materiálů?

Kámen necítím, jedině, kdyby byl naprosto šílený, například by šlo o třímetrový achát. V ostatních případech mi nic moc neříká, nevím, co s ním. Takže se kolem „šutrů“ pohybuji s pokorou, respektem a úctou a čekám, až to přijde. Když se ale podívám na železo, vím hned, co s ním. Při nějaké rekonstrukci u nás vytahovali ze země staré tovární trubky, které byly pokryté asi třícentimetrovým nánosem rzi, usazenin a bůhví čeho ještě. Z těch jsem byl úplně nadšený. Když takovou trubku totiž rozříznete a vyleštíte kartáčem, objeví se na povrchu neuvěřitelné struktury. Nejsem Michelangelo, který tvrdil, že v každém kameni je ukrytá socha, jen ji dostat ven. Já v něm pořád vidím jen ten kvádr.

Ale ono i tohle jednou přijde, já se toho rozhodně nebojím. Mám třeba takový plán na dobu, až skončí tohle mírně stresující období. Posadím se, vezmu plátno a budu na něj pokládat širokým štětcem jednu barvu vedle druhé. Bez jakýchkoliv ambicí, volně a pomalu. Jen si chci užít barvy. V hlavě mám i nápad vzít nažehlovací korálky pro děti, dát je do stavební míchačky, rozlít je a zažehlit. Takovéto věci by mě bavily. Ale nebojte, já se k nim dostanu.

Mimochodem ještě k těm trubkám, já myslela, že si kupujete nové, takže používáte i odněkud vyndané?

Jasně. Nerezové kupuji, protože jsou přesné, a navíc potřebuji, aby se materiál zkultivoval. Zbožňuji ale staré věci, které mají neskutečné povrchy a tvary. V dnešní době máme vše normované, hodně podobné, ale ve dvacátých třicátých letech se z nějakého důvodu dělaly užité věci nádherné. A když je někde vidím, musím je koupit. Tudíž jsem zavalený různými prapodivnostmi.

Vzpomenete si na nějaký silný příběh spojený se získáním materiálu?

Příběhů mám dost. Například deset let jsem jezdil po Libeňském mostě a obdivoval dvě velké kovové nádrže, které stály u tenisových kurtů. Nakonec jsem je koupil, odvezl do ateliéru, a hned druhý den mi je ukradli. Našel jsem je ve sběrném dvoře, odvezl zpět, a ukradli mi je znova. Přitom u toho Libeňského mostu stály bez povšimnutí deset let. Na jiném šroťáku jsem zase objevil staré sloupy od osvětlení.

Jezdíte často po sběrných dvorech?

Teď už ne, ale zrovna předevčírem jsem si přivezl ventil ze starého výměníku, který má výraz.

Výraz?

Je to takový ventil z dvacátých let se žebrováním, který opravdu vypadá, jako kdyby měl výraz. Mám z něj hodně dobrý pocit.

Ještě k železu – kradou vám takové věci často?

Teď už moc ne, protože už je nenechávám válet na nehlídaném místě, ale dříve to bylo časté. Vlastně sběrače kovů obdivuji za jejich neuvěřitelné výkony. Ty věci jsou těžké, dlouhé a musí to být pěkná dřina je na starém kočárku dotáhnout do čtyři kilometry vzdáleného sběrného dvora.

Investice do umění

Stáhněte si přílohu v PDF

Co vaše instalace V úniku, zhmotňující účastníky pelotonu? Znamená snad po letech abstrakce návrat k figurální tvorbě?

Určitě, protože jsem v ní našel zalíbení, už jen proto, že jsem se musel znovu všechno naučit pěkně od začátku. Mimochodem, tyhle sochy měly být jednoduché, rychlé a chtěl jsem si jejich vytváření hlavně užít. Nakonec jsem na nich pracoval dlouhých devět měsíců a vůbec mi nešly.

Hodně mě to ale bavilo. I když jsem měl každý kousek v ruce nejméně stokrát a existovaly desítky možností, jak ho použít. Takže doufám, že se mi někdy zas něco podobného povede.

Všichni vás nazývají mistr ohýbaných ocelových trubek. Jak byste se nazval vy?

Štelovač/pochystávač. Osobně se hlavně stále necítím jako akademický umělec. Jsem rád, že dělám práci, která mě baví a ve které mám volnou ruku.

V ateliéru bývám od sedmé ranní do osmé večer, takže rozhodně nevedu žádný bohémský život. Nic není zadarmo. Za všemi díly je spousta práce, která se musí udělat.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Investice do umění.