Kdybych se měl rozhodnout pro jediné dílo, asi bych se zbláznil

Když si o vás chce člověk něco přečíst, setká se s tím, že vás představují jako architekta, internetového obchodníka s uměním, redaktora, producenta, dramaturga, spisovatele, sběratele, vydavatele, sběratele umění a také manžela známé dokumentaristky Heleny Třeštíkové. Kým se momentálně cítíte být nejvíc?

Nikdy vším najednou a teď už asi nejvíc „spisovatelem“. Momentálně píšu opravdu hodně a to je to, co teď dělám nejpoctivěji.

Co bylo vaším prvním kouskem umělecké sbírky?

První kousek je relativně známý, šlo o svatební dar, který jsme dostali s Helenkou. Byly to dvě grafiky se slunečním znamením. Ale problém byl v tom, že slunečních znamení bylo dvanáct. Bylo potřeba je začít doplňovat. Díky tomu jsem se seznámil s autorkou, ta mě okouzlila a začal jsem nakupovat. S Helenkou jsme prohrabali rodinné archivy a vytahali z nich další grafiky, pomalu jsme se začali cítit jako sběratelé grafik a tím se to celé posunulo dál.

Jak hodně se poté sběratelská vášeň rozrostla?

Budeme mluvit spíš už v minulém čase. Sbíral jsem grafiky, moderní výtvarné umění, tím myslím tedy období první republiky, počátek století. Pak se to zvrhlo na současnou malbu, následně k tomu přibyly starožitnosti, nábytek a mezitím tam proběhly ještě poštovní známky. Veškeré to sbírání je ale už trochu passé. Člověk si totiž uvědomí, co s tím budou jednou ti jeho nebozí pozůstalí dělat. Jak se věcí zbaví? Nemohou vše jen tak zapojit do svých životů. Všechny tyto aspekty jsem musel zohlednit, a tím pádem už nejde o sbírání. Vloni se nám líbil jeden obrázek na výstavě, kterou jsem spolupořádal. Nakonec jsme si ho koupili, ovšem ne kvůli sbírce, šlo opravdu jen o to, že nás zaujal.

Jak jste tedy se všemi sbírkami naložil?

Je to takový recyklační proces. Sbíráte grafiky a pak se zase zblázníte do něčeho jiného. Postupně je prodáváte a kupujete další věci. Takhle to trvalo 50 let. Sbíral jsem hodně kubistickou keramiku, to byla velká sbírka, za kterou se musím pochválit. Ojedinělá ve střední Evropě. Když už jsem nevěděl, co s ní, a měl jsem o sbírku pochopitelně i obavy, podařilo se, že ji odkoupila Nadace českého kubismu jako celek. Po letech ji převzalo ministerstvo kultury a skončila v Uměleckoprůmyslovém museu. Jednotlivé kusy se nezmařily, nerozdělily a vše zůstalo jako ucelený soubor. Stejně tak se stalo s keramikou 40. let, která je v Novém muzeu keramiky v Kostelci. Ale jinak obrazy a další věci, to je výměna. Kde by na to taky jinak člověk bral finance.

Manželé Třeštíkovi zůstávají uměním obklopení, byť jej už aktivně nesbírají.

Foto: Michaela Hasíková

Není sběratelství trochu diagnóza? Není asi jednoduché s tím přestat, s některými věcmi se rozloučit… Nahradil jste sběratelství jinou vášní?

Diagnóza to určitě je. Překvapivě jsem do svých 27 let nevěděl, že ji mám, a to dokonce silnou. Moje žena ji například nemá. Ona se na sběratelství se mnou ochotně podílí, ale nemá to vnitřní pnutí typu „sakra, tohle musím mít“. Od toho jsem tu byl já. Jak se člověk dostává do vyšších věkových kategorií, diagnóza ustupuje. Musíte vidět, že to vše má někde nějaký konec. Ale zřejmě ji podědil syn.

Úspěšně tedy pokračuje ve vašich stopách, ale trochu jinou formou?

Trochu se samozřejmě vztekám, protože takhle, jako to dělá on, se nesbírá. On prostě hromadí věci, nesbírá. Ale co mohu dělat, je to generační konflikt.

Někde jsem četla, že sběratele dělíte na esenciální a relační. Můžete tuhle definici trochu přiblížit?

Dnes už bych to asi takhle nedělil. Chtěl jsem tím vyjádřit rozdíl mezi sběratelstvím, které by se dalo nejlépe dokumentovat na známkách. Existuje katalog a vy víte, co máte mít, chcete to. Postupně sbírku doplňujete a máte povědomí o tom, co do ní patří a co ne. Kupujete umění proto, že tam pasuje: „Je to mařákovec? Je. Sbírám mařákovce? Sbírám. Tak bych ho měl mít.“ Nikoliv proto, že by vás nadchlo, budujete zkrátka nějaký komplet. Pro esenciální sběratelství na druhou stranu platí, že se vám něco tak moc líbí, že to musíte mít. Třeba to nemáte kam zařadit, ale ta vnitřní hodnota věci si vás podmaní.

Michael Třeštík

Foto: Michaela Hasíková

spisovatel, architekt, výtvarný kritik

Vystudoval architekturu na ČVUT v Praze. Po absolvování postgraduálního studia stavební fyziky se zaměřil nejen na architekturu, ale i na výtvarné umění, což vedlo k vytvoření rozsáhlé sbírky moderní české malby a grafiky. Pracoval v různých profesích – od experta pro urbanistickou akustiku až po publicistu a výtvarného kritika.

V oblasti literatury se zaměřil na encyklopedické publikace a také inicioval vydávání řady Kdo je kdo, zaměřující se na životopisy významných osobností.

Jak rozlišit umění od neumění. Považuje se za umění něco, co za něj někdo určí, například instalace?

Na to je velmi jednoduchý postup, který vypadá bláznivě a nesmyslně, jako nějaký bonmot. Osobně v něm ale cítím velkou pravdu a věřím mu. Jmenuje se to institucionální teorie umění. Ta říká, že když autor něco navrhne jako kandidáta na umění, nějaké konkrétní dílo, a odborná veřejnost mu tento status dá, pak se o umělecké dílo jedná. A diskutovat o tom, jestli odborná veřejnost má, nebo nemá pravdu, nemá smysl. Jednou je tu nějaký status a tak to je.

Mohl jste si z pozice sběratele kupovat věci, co se vám jednoduše líbily, nebo jste vždy zvažoval i investiční stránku?

Pokud toho sbíráte víc, investiční stránka vás pořád drží u zdi. Jistě jsou sběratelé, kteří si mohou dovolit všechno, ale my jsme byli vždy omezeni normálními příjmy běžně vydělávajících lidí. Neměl jsme žádné dědictví, které bychom mohli do takových nákupů obracet. U každého nákupu člověk musel zvážit, jestli ano, nebo ne.

Jaká jsou rizika investic do umění?

Nejdříve bych rozdělil investování do umění a sbírání. To jsou dvě úplně jiné disciplíny a každá má svá odlišná pravidla. Čisté sbírání umění, kterého jsem zastáncem, má riziko v tom, že něco koupíte a pak vůči tomu ochladnete, prostě dílo vykoukáte. Už vám nepřináší, co jste si myslel, že vám přinášet bude. Taková situace se pak řeší prodejem, abyste to mohl zkusit zase jinde. Investování pak nese rizika jako jakákoliv jiná investice. Je jako obchodování s akciemi, sázíte na to, že cena půjde nahoru, a buď se tak stane, nebo ne.

Jaká jsou rizika nákupu na aukcích?

U slušných aukčních domů mnohem nižší než kdekoli jinde. Aukční síň svým jménem ručí za díla, která prodává. Zejména u těch významných se kontroluje jejich pravost, cena je navíc nastavená gramotně. Nikoliv jako když přijdete do starožitnictví, kde můžete vidět obraz, který je pětkrát předražený. Starožitník cenu často jen odhaduje.

Když se podíváte na sběratelství, například od počátku devadesátých let dodnes, ovlivňují trendy i sbírky?

Ovládají je úplně stejně jako módu nebo skutečnost, jestli jsou žádaná auta hranatá, nebo kulatá. Kolísání citlivosti vůči umění je stejné jako u čehokoliv jiného. Řekněme, že je období, kdy se lidé mohou zbláznit do biedermeierského nábytku, a pak přijde jiné, kdy ho nikdo nechce a prodává se za třetinové ceny. A stejné je to u volného umění. Občas vyplave nahoru nějaké jméno, všichni se z něho mohou zbláznit, všichni ho chtějí, přeplácejí, pak se trh nasytí a novost jména poklesne společně s cenou.

Prvním impulzem sběratelské vášně se stala grafika, kterou dostali jako svatební dar.

Foto: Michaela Hasíková

Říká se, že přibližně 20 procent uměleckých děl jsou falza. Jakých umělců se to týká nejvíc?

Myslím, že to platí u nižších cenových kategorií. Tedy obrazů s odhadní cenou kolem sto tisíc korun. U levnějších se falza nevyplatí. Samozřejmě se to týká uměleckých děl, která se dobře prodávají a jsou v kurzu. Jako příklad bych uvedl kresby Jana Zrzavého. Jako umělec je hodně ceněný, tím pádem i drahý, a k tomu je jednoduše napodobitelný. Od určité doby jsem se do obchodu bál cokoliv od něho přijmout, protože když jsem ho vzal do galerie, aby mi potvrdili pravost, ani tam si nebyli jistí.

Když vyhodnocujete stáří papíru, není to tak dávno, aby se nedaly najít nějaké zásoby. Také sílu tahu tužkou slušný kreslíř napodobí. Máme doma od Jana Zrzavého dvě nebo tři hezké kresby, protože o něm žena točila film. Koupili jsme si je tak za honorář přímo od něj. Ty si musíme nechat až do smrti, pak zase naše děti, jejich děti… Tím, že jsme díla pořídili přímo od autora, pracuji s informací, které můžu věřit. Jakmile ale kresby jednou prodám, pak přestane být důvěryhodná i tahle informace.

V jednom rozhovoru jsem četla, že jste kdysi koupil místo kotle obraz od Tichého. Páchal jste kvůli sběratelské vášni ještě podobné kousky?

No jistě, že jsem to dělal, zlobil jsem s tím přes padesát let. Ale takhle hezkou jinou historku nemám. Toužíte po kubistické keramice a z literatury víte, že je naprosto nedostupná a že ji neuvidíte nikde jinde než v muzeu. A pak se vracíte z nějakého veletrhu, kde je vitrínka a něco tam je. Za strašné peníze, ale je. Co jiného vám zbude než to zamluvit, jet domů, vyzvednout peníze a vrátit se zpátky.

Jak si může člověk kultivovat vkus?

To je problém, kde si v teoretické rovině nevím rady. Co to je vkus? Je otázkou, jestli se vám líbí hezké věci. Ale kdo posoudí, jestli jsou to hezké věci? Když to budou vaši kamarádi, blízcí, pak se jedná o generační vkus. Je to objektivní vkus? Těžko říct. V různých sociálních vrstvách je vkus odlišný. Obvykle se tím myslí něco jako „vysoký vkus“. To znamená hodně něčemu rozumět. Ten se kultivuje tím, že se chodíte hodně dívat. Postupně vám něco přestane připadat zajímavé, protože máte pocit, že to vidíte všude jinde. Tak nějak myslím, že to vzniká, ale slovo vkus je tak trochu nebezpečné.

Investice do umění

Stáhněte si přílohu v PDF

Druží se sběratelé umění, nakukují pod svoje pokličky, nebo mezi nimi existuje nějaká rivalita?

Asi záleží na vrstvě, ve které se pohybujete. Za minulého režimu, kdy bylo sbírání tajné, protože jste nemohli jen tak vyrukovat s tím, že se něčemu takovému věnujete, jsme se my, kteří jsme to přesto dělali a pokoutně sbírali, kamarádili víc. Častěji jsme si věci ukazovali, protože jsme se na ně chodili dívat do bytů. Dnes už je to tak profesionalizovaná činnost, že se jedná o něco úplně jiného. Díla vidíte v aukční síni a nevíte, komu patří. Buď koupíte, nebo ne a víc se nedozvíte.

Kdybyste tu najednou měl mít holé zdi a měl se rozhodnout pro jediný obraz, který by tu visel, co by to bylo?

To bych se zbláznil. Vzhledem k tomu, že už asi deset let sběratelskou scénu aktivně nesleduji, tu zbývají věci, ke kterým mám silnou vazbu. To by byla Sofiina volba. Nedovedu si takovou situaci představit.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Investice do umění.