Blažkův skandál voličům ODS vadí, Babišovy skandály voličům ANO ne. Pro budoucnost z toho neplyne nic hezkého

Pavel Blažek měl skandál, a ač byl schopným ministrem, musel pryč z politiky. Zdá se to přirozené, ale položme si otázky: Proč vlastně skandály schopných politiků tak vadí? A proč vadí jenom některé a u některých? Například Andrej Babiš má skandálů mraky a v politice je pořád, dokonce nadšeně obdivován svými voliči. Co tedy za tím je?

Odpověď na první otázku se zdá být jasná: Skandál bývá v jádru eticko-politickým selháním, takže jeho aktér nemá v politice co dělat. Jenže je to opravdu tak jednoduché? Politiky si přece volíme hlavně podle toho, co jsou schopni udělat pro nás, pro společnost, pro stát. Nikoli podle toho, jak moc jsou ctnostní. Proto se také v kampaních slibují, až na výjimky, věcné záležitosti: nižší daně, lepší silnice, vyšší důchody, nižší zadlužení a tak dále, vše samozřejmě dle zaměření daného politika. Když si dá někdo na billboard morálku, ocitá se rázem v oprávněném podezření, že nemá co jiného nabídnout.

Je tedy k zamyšlení, jestli na radikálním požadavku morální „čistoty“ politiků, který se zvedne vždy, když se objeví nějaký problém, není něco paradoxního, ba pokryteckého.

Mírně znepokojivá hypotéza by mohla znít takto: Na politiky v dnešní době nedelegujeme jen starost o věci veřejné. Ale v tichosti na ně outsourcujeme i naši vlastní morálku. Odpovídá to známým psychickým mechanismům: Abychom nemuseli být tak přísní na sebe, jsme přísní na druhé. A někdy se u druhých pohoršujeme nad tím, co v hloubi nesnášíme na sobě samých. Je jistě jednodušší se pohoršit nad politikem, který se plácá ve skandálu, než abychom řešili, jestli se morálně chováme my sami.

V tomto smyslu plní politici funkci zástupných obětí za naše vlastní selhání. Není to sice univerzální, neplatí to vždy pro každého, ale často se podprahově předpokládá, že když jsme si někoho zvolili, tak se dotyčný má chovat morálně za nás. A když tomuto nevyslovenému požadavku zcela nevyhoví, je nemilosrdně odstraněn.

Jenže pořád je tu druhá otázka: Proč vadí skandály jen u některých politiků? Proč musel Pavel Blažek jít, ale Andrej Babiš vesele zůstává? Odpověď se jistě neskrývá v intenzitě prohřešku. Na jedné straně, tedy na té Blažkově, vidíme jediné selhání, kvůli kterému není ani z ničeho obviněn a veřejné rozpočty nepřišly ani o korunu. Na straně druhé, tedy na straně Babišově, vidíme selhání celou ošatku: spolupráce s komunistickou tajnou policií, obžalobu z trestného činu a další případy, které zavání zneužíváním dotací a daňovými úniky, tedy škodami pro daňové poplatníky. Objektivně vzato jsou Babišovy prohřešky proti politické etice mnohem košatější a v součtu zatím závažnější než prohřešek Blažkův. Tak proč je Blažek out a Babiš in?

Rozhovor

Šílená nespravedlnost na ministerstvu spravedlnosti. Stát káže vodu a pije víno, říká blockchainový právník

11. 6. 2025 ▪ 9 min. čtení

Odpověď může spočívat v tom, že motivace různých skupin voličů jsou různé. Někteří nehledají – a to ani podprahově – politiky, kteří představují ideální kombinaci schopností a morálky. Jejich ideál je jiný. Hledají někoho, kdo by se za ně co nejefektivněji pomstil „těm druhým“, někoho, kdo „změní systém“, kdo bude v jejich představách hájit jejich momentální zájmy proti komukoli: klidně i proti jejich vlastním potomkům. 

Voličům takových politiků bezskrupulóznost vyjádřená četnými skandály nevadí – považují ji spíše za výhodu. Někdy proto, že dotyčný tak v jejich očích ukazuje, že „v tom umí chodit“. Jindy proto, že skandály interpretují nikoli jako selhání daného politika, ale naopak jako důkaz zlovolnosti systému, který je proti němu, což je pro ně dalším důkazem, že systém je potřeba zničit. Lapidárně řečeno: Ideálem demokratických voličů je ten, který je lepší než oni sami. Ideálem voličů autoritářských stran je pak ten, kdo praští druhého efektivněji, než by to oni sami dokázali.

Pro budoucnost politiky jako takové z toho neplyne nic hezkého. Zatímco na demokratické politiky jsou jejich voliči kladeny vysoké morální nároky, na jejich populistické a extrémní konkurenty nejsou kladeny nároky vůbec žádné. Demokrat skandál svého politika uzná, volič favorizující autoritáře skandál buď popře, nebo o něm nechce nic vědět. A nevědomost, jak nás učí George Orwell, nevědomost je síla.