Zemřela spisovatelka Zdena Salivarová. Spolu s manželem Josefem Škvoreckým vydávala v Torontu knihy zakázaných autorů

V Kanadě zemřela významná představitelka československého exilu, spisovatelka a spoluzakladatelka nakladatelství Sixty-Eight Publishers Zdena Salivarová. Na síti X to uvedla česká diplomatka Šárka Ponroy Vamberová z českého konzulátu v Torontu.

„V dnešních brzkých ranních hodinách v torontské nemocnici dobojovala svůj statečný boj paní Zdena Salivarová Škvorecká,“ uvedla diplomatka Vamberová. Salivarové bylo 91 let.

Vzpomínka

Dorůžkův dopis Salivarové k osmdesátinám. Přál jí sílu k dalšímu psaní

8. 1. 2017 ▪ 6 min. čtení

Salivarová dlouhá léta pracovala pro záchranu české literatury. Spolu s manželem Josefem Škvoreckým v jejich torontském nakladatelství Sixty-Eight Publishers vydávali autory, kteří nemohli publikovat doma. A ona sama přidala několik vlastních děl. Kromě toho byla i talentovanou zpěvačkou a herečkou. Už jako dítě hrála na housle a zpívala v rozhlasovém pěveckém sboru. Později se dostala do Laterny Magiky a s Inkognito kvartetem působila v divadle Paravan.

Nakladatelství Sixty-Eight Publishers vzniklo v roce 1971 v Torontu, kam Salivarovou a jejího manžela vyhnal komunistický režim, a vedla ho především ona. Postupně v něm vyšlo víc než dvě stě titulů české a slovenské exilové a samizdatové literatury. Jeho začátky nebyly snadné. „Důležitou roli sehrál fakt, že pro exulanty z roku 1968 byl Josef už známý spisovatel a na základě toho jsme si získali důvěru čtenářů. Vždyť ekonomika nakladatelství byla založena na tom, že si u nás čtenáři předpláceli knihy a my jsme z toho financovali jejich vydání,“ vzpomínala Salivarová pro tisk. Po celou dobu života za hranicemi tak udržovala pouto s vlastí.

Po boku svého muže začala Salivarová také sama psát. První prózy jí vyšly ještě v Československu v časopisech Host do domu a Plamen. Jejím literárním debutem je sbírka povídek Pánská jízda, kde humorně skeptickým tónem popisuje střet mužského a ženského vidění světa. V Torontu jí vyšla také novela Nebe, peklo, ráj a Samožerbuch, který napsala se svým mužem jako zprávu o vlastním nakladatelství.

Jejím nejznámějším románem je Honzlová (Toronto 1972, ČR 1990), v němž představila typ nonkonformní, vnitřně silné ženy, která se střetne s totalitním režimem. Obraz několika generací českého exilu vyvstává v jejím románu s autobiografickými prvky Hnůj země z roku 1994. Vznikl krátce po její trpké zkušenosti s objevením jejího jména na divokých seznamech údajných spolupracovníků a agentů StB v rodné zemi. Nakonec před soudem své jméno očistila a následně sestavila z příspěvků stejně postižených sborník Osočení.

Knihy vydával i otec

Nelehké chvíle zažívala Salivarová i v mládí. Narodila se 21. října 1933 v Praze a osudy její rodiny poznamenala emigrace otce, který také vydával knihy. „Tatínkovo nakladatelství po Únoru znárodnili, pak tatínka uvěznili, a když ho po dvou letech pustili, v tu ránu zmizel za kopečky. Dostal se do New Yorku a tam dělal správce u nějaké loďařské společnosti,“ vzpomínala. Kvůli tomu její matka nemohla najít práci a bratra uvěznili na deset let.

Přesto vystudovala dívčí reálné gymnázium. Podařilo se jí dostat do Československého státního souboru písní a tanců, následoval jazzový Inkognito kvartet, působila i v pražské Laterně Magice. Nakonec přišla nabídka do divadla Paravan. „Chtěla jsem se ale vzdělávat, což jsem dřív z kádrových důvodů nemohla, a proto jsem se přihlásila na FAMU. Studovala jsem tři roky dramaturgii a pak přišli Rusáci a byl amen.“

V šedesátých letech si nicméně zahrála v několika filmech, například O slavnosti a hostech a Mučedníci lásky (oba 1966) režiséra Jana Němce a také Farářův konec z roku 1968, který režíroval Evald Schorm. Také překládala z francouzštiny, například Georgese Simenona a Léa Maleta.

Svatba po třech měsících

Josef Škvorecký se na ni chodil dívat do divadla Paravan. Vzali se v roce 1958, i když se znali teprve tři měsíce. Jak sama Salivarová říkala, na pochybnosti nebyl prostor. Od začátku je prý spojovala upřímnost. „Než jsme se vzali, tak jsme si na sebe všecko pověděli. I ty nejhorší věci. Když je člověk mladej, čtyřiadvacet let, tak má nějakou milostnou minulost a všelijaký hříšky. A já jsem si říkala, já než si toho Josefa vezmu, tak ať o mě všecko ví. Ať se rozhodne, jestli mě chce, nebo ne. A dopadlo to dobře,“ vzpomínala.

Později začala společně s manželem psát taky detektivní příběhy: „Takovej mám ostych, že jsem na tom podepsaná. Protože já mu říkám nápady, napíšu kapitolu, dvě, tři, ale on to odedře všechno sám,“ popisovala skromně jejich spolupráci. Škvorecký jí byl celoživotní inspirací. Mnoha povídkami a články přispívala též v sedmdesátých a osmdesátých letech do exilových časopisů. Po roce 1989 publikovala v Lidových novinách, Literárních novinách a Respektu.

Po úmrtí manžela v lednu 2012 žila Salivarová až do své smrti v Torontu, které jí bylo druhým domovem. Česko ale od revoluce pravidelně navštěvovala. V roce 1990 byli manželé Škvorečtí oceněni Řádem bílého lva za zásluhy o českou literaturu ve světě.