Jaká je zatím pro vás letošní sezona?

Vše běží tak, jak jsme zvyklí, což znamená moc dobře. Poslední aukce byla velmi úspěšná. Nejdražším obrazem se stala Kvetoucí louka od Josefa Čapka, která se vydražila za více než 16,3 milionu korun. To je výborný výsledek, navíc mě v tomto případě zvláště těší, že se podařilo skvěle zobchodovat umělecké dílo, které bylo po celá desetiletí v soukromé sbírce v USA, vlastně zapomenuté. Při aukci jej získal velmi osvícený český sběratel.

Největší boj v sále ale svedli sběratelé o plátno Na Otavě od Václava Špály. Proč byl takový zájem zrovna o něj?

Na konci obvykle zůstanou dva dražitelé, u tohoto obrazu jich vytrvalo až do finále několik a to mě mile překvapilo. Ale pak jsem si řekl, že přece není, proč být překvapen, není čemu se divit. Vždyť Špálovo „modré období“ je úžasné! Už na loňské podzimní aukci se jeho Peřeje na Orlici vydražily v autorském rekordu, letošní výsledek s obrazem Na Otavě pak ten rekord ještě překonal.

Mám z toho velkou radost i proto, že mě k Václavu Špálovi váže osobní vztah. Můj děda se s ním přátelil, já jsem později také s tatínkem často chodil do jeho vily za paní Špálovou. Všude na stěnách visely ty nádherné modré obrazy; patří k našemu sběratelskému směřování, a to po několik generací. Mám je rád a vždycky mi udělá radost, když někde Václav Špála zase zazáří. Hodnota jeho děl ještě určitě poroste.

Vaše poslední aukce přinesla skvělé výsledky i řadu autorských rekordů. Co to vypovídá o zájmu o českou modernu a poptávce po poválečném umění?

Česká moderna, poválečné umění a současné umění, které se dnes blíží ke středu sběratelského zájmu doslova mílovými kroky, jsou – řekněme – tři ostře sledované kategorie. Přitom je zřejmé, že sběratelská obec se víc vzdělává, přibývá lidí, kteří si umění kupují, a tak jsou i ceny vyšší. Je to setrvale vzestupný trend, který vyvrací všechny pesimistické prognózy. A že jsem jich za těch pětatřicet let, co se obchodem s uměním zabývám, slyšel už hodně. Mnohokrát se už říkalo, že ceny české moderny narazily na strop, že už nemají kam stoupat, že je to maximum možného… A ony stále stoupají. Proč? Protože to je skvělé umění, významné nejen v českém, ale i ve světovém kontextu.

Jak hodnotíte trh s uměním v posledních pěti letech? Proměnilo se nějak složení sběratelů, investorů?

Bohužel, v posledních letech řada významných sběratelů navždy odešla. Je to přirozená výměna generací, já vím, ale stejně je postrádám. Mám za prvé sklon k nostalgii a za druhé mám rád sběratele srdcaře. Hrozně rád pobývám s lidmi, kteří umění rozumí, ctí jej a milují. Peníze však dnes promlouvají do života nás všech, ovlivňují nás, ať chceme, nebo se trochu vzpouzíme. A z toho vyplývá, že na trhu přibývá investorů. To ovšem neznamená, že by zájem o umění opadal, spíš naopak. A tak i ceny rostou.

To je pro obchodníka s uměním dobrá zpráva, ne?

Ano, je to dobrá zpráva. Však si také nestěžuji. Jen, jak už jsem zmínil, trpím sklonem k nostalgii, a tak se mi stýská po těch starých kamarádech.

KodlContemporary letos otevřel v historickém centru Prahy samostatnou galerii. Co to pro vaši rodinu znamená?

Když se ohlédnu do minulých let, troufnu si tvrdit, že spoustu krásných chvil jsem zažil jen díky a kvůli umění. A dnes jsem moc rád, že všechny moje děti inklinují také ke sběratelství a obchodu s uměním. Jdou do toho naplno, drží se rodinné zásady, že když něco děláme, děláme to pořádně. Galerie KodlContemporary je odvážný projekt, Jakub se jej chopil s obrovským nasazením a já jsem samozřejmě připraven mu pomoci, bude‑li to potřeba. I když se ubírá trochu jiným směrem, máme stejný cíl.

Celý život se snažím české výtvarné umění dostat do světa, vrátit mu respekt a postavení, jež bylo lety komunistického vzduchoprázdna otřeseno. Usiluji o to, aby bylo ceněno adekvátně svým kvalitám, aby se dostalo na špičku i v mezinárodním kontextu, a o to stejné jde i Jakubovi a jeho uměnímilovné ženě. V KodlContemporary umocňují naši rodinnou filozofii a já nepochybuji o tom, že se jim podaří současné české umění prosadit na světové scéně. Dojdou určitě mnohem dál, než jsem došel já.

Není to i smutné období, když děti přerůstají své rodiče?

Každá mince má dvě strany, stárnutí si nikdo z nás rád nepřipouští. Fandím Jakubovi s KodlContemporary, staršímu Matyášovi, který má velké úspěchy s online aukcemi v jeho firmě Artslimit, a nejmladší Adélce, která studuje v Londýně a přitom už je licitátorkou na našich aukcích. Všichni dohromady skvěle zahánějí moje smutky nad prchajícím časem.

Chodí k vám děti ještě pro radu?

Řekl bych, že máme systém podobný tomu, jaký jsem praktikoval já se svým tátou. Když jsem začal podnikat, chodil jsem si k němu pro radu, až když mi bylo trošku ouvej, ale je pravda, že to bývalo dost často. Moje děti jsou trochu chytřejší, nechodí pro radu tak často, ale naštěstí vždycky včas. O umění, o naší práci mluvíme každý den, je to téma, které nás všechny baví. Mladí mají dnes obrovské možnosti, jak se vzdělat, jak získat informace i zkušenosti, nebojím se o ně. K naší profesi je pak ještě třeba mít talent. Ten se nedá ani naučit, ani získat, buď je, nebo není. Zdá se, že Adéla, Matyáš a Jakub jej podědili dostatečně.

Připravujete vaši 94. aukci. Jaká bude, na co se můžeme těšit?

Opět bude silně zastoupena česká moderna, můžeme se také těšit na špičková umělecká díla pocházející z výjimečných soukromých sbírek, jako je například kolekce doktora Borovičky. Nechci ještě zveřejňovat konkrétní položky, ale mohu konstatovat, že kdybychom teď výběr děl uzavřeli, byl bych i tak spokojen. A to nás ještě od aukce dělí spousta času, koná se až 30. listopadu.

Investice do umění

Stáhněte si přílohu v PDF

V létě jste návštěvníkům otevřeli fantaskní svět Josefa Lieslera. Plánujete v následujících měsících další zajímavou výstavu?

Výstava Josefa Lieslera navazovala na cyklus současného umění, které jsme prezentovali pravidelně s KodlContemporary v rámci letních výtvarných salonů. Teď současné umění přesídlilo do nové galerie, koncept se tedy trochu mění a na Národní třídě se víc zaměříme na monografické expozice. Výstava Josefa Lieslera byla velmi úspěšná, což mi potvrzuje, jak je důležité se dílu tvůrce, jehož tvorba je špičková, ale tak trochu opomíjená, věnovat systematicky. Nebyla to jednorázová akce, žádné plácnutí do vody, ale dlouhodobý projekt, díky němuž se podařilo tohoto autora dostat do středu pozornosti sběratelů. To mě těší a přesně odpovídá cílům, které jsem si kdysi předsevzal.

Koho tedy představíte příští léto?

Léto bude ve znamení Emila Filly. Navážeme tak na výstavu, kterou jsme pořádali před dávnými 25 lety a která nesla název „Emil Filla ze soukromých sbírek“. Nová výstava nebude tedy objevná, ale velmi zajímavá a kvalitní, stejně jako tomu bylo tehdy. Doufám, že se nám podaří zapůjčit opět i Zlaté rybičky u okna, které v novodobé historii Fillu nejvíc proslavily a zároveň se staly symbolem nejdéle trvajícího aukčního rekordu v Česku.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Investice do umění.

Text nevyjadřuje názor redakce

Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.

  • Veškerý obsah HN.cz
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Ukládejte si články na později
  • Všechny články v audioverzi + playlist