Berou nám stroje smysl? aneb Konkurence smyslem a hledání smyslu Havlem

Po naprosto drtivou většinu existence ekonomie si výrobci konkurovali hmotou či jejím fyzickým opracováním. Víc masa = lépe masa, víc dřeva = lépe dřeva, větší hrad = lepší hrad. Před zhruba dvěma stoletími začala ekonomika „stěhovat“ své těžiště do nehmotného prostoru „výroby“, kde jsme si konkurovali myšlenkami. Odhmotnil se i samotný HDP západního světa: kdybychom dali HDP na váhu, jen méně než třicet procent z něj by mělo nějakou hmotnost.

Zkrátka, dostali jsme se z období, ve kterém jsme masově vyráběli „things“ (z anglického slova „věci“), do období, kdy masově vyrábíme „thinks“ – tedy (s)myšlenky. Ať už tyto řádky čte kdekdo, s největší pravděpodobností se v hospodářství neživí tím, že opracovává hmotu. Je to student, podnikatel, manažer, majitel, úředník, architekt, programátor… Živí se – stejně jako já – v nehmotné sféře ekonomiky.

Třeba taková banka. Není to vlastně jen uzlík slov? Některá slova jsou podepsána krví, jiná jsou v softwaru, který organizuje účetnictví, jiná slova mají podobu číslic a grafů pro vaši „sales prezentaci“. Jedna banka druhé konkuruje efektivitou svého systému, kvalitou svého modelu, rychlostí a příjemností odezvy a tak dále. Nám se to jeví jako konkurence cenová, ale cena je jen třešnička na dortu celého „výrobního“ procesu.

Stručně řečeno, banky nám nevrátí žádné lepší, jiné nebo vylepšené peníze – jen lepší systém pro jejich správu a zhodnocení. Máme lepší PR tým, máme ostřejšího šéfa, máme funkčnější struktury, tedy: máme to promyšlenější (než konkurence). Konkurovali jsme si myšlenkami.

A jak se posilují myšlenky? Vzděláváním. A tak jsme se na dvě století vrhli na – zcela správnou – cestu vzdělávání. Downloadovali jsme angličtinu, matiku, systémy řízení, marketing, cokoli, co šlo. A čím víc (znalostí), tím líp. Začali jsme zkrátka investovat obrovské (a stále nedostatečné) zdroje do vzdělávání co nejširší populace.

Komentář Tomáše Sedláčka

Evropa v úpadku? A co když je to jinak

2. 1. 2026 ▪ 4 min. čtení

A přitom jsme našli („udělali si“) mocného pomocníka: stroje. Stroje nebo strojové učení amplifikovaly naši schopnost myslet, a to astronomickým způsobem. Jsme dnes díky počítačům a matematice schopni myslet takové myšlenky – a verifikovat je, pružně upravovat a hrát si s nimi –, že by špičkovým myslitelům ještě před dvěma sty lety dělalo potíže si je vůbec v nejbujnější fantazii představit. Až máme pocit, že nás to amplifikuje moc. Že nás ty naše stroje zadusí, zavalí, zničí a dovedou ke zkáze. Že se z toho ztratí „člověk“.

Každopádně nás stroje nahradí právě v oblasti myšlení – dříve nebo později. A „vnitřek“ banky bude v každé bance časem stejný. Maximálně efektivní, maximálně osvědčený, vyoptimalizovaný k (strojové) dokonalosti.

Zbude nám tedy jen konkurence smyslem. Naše společnost dělá smysluplnější věci než naše strojová konkurence. Ale jak vlastně měřit smysl? Dá se to vůbec? Není to osobní věc – u každého jiná?

Možná dá. Václav Havel navrhuje „horizont smyslu“ jako jeho měřítko. Pokud smysl dané věci či podniku zahrnuje jen její či jeho úzké zájmy, pak je to menší „horizont smyslu“ než věc nebo společnost, která do svého horizontu zahrnuje i budoucnost, obec, město nebo republiku. Zde je možné si představit budoucnost ekonomie.

Před dvěma sty lety, před dobou, kdy naše (ná)stroje začaly masově nahrazovat naši fyzickou práci, bylo jistě podobně nemyslitelné měřit nemateriální „přidanou hodnotu“. Hodnoty má přece každý jiné, jak chcete měřit, kdo jakou hodnotu přidává na cestě toho či onoho výrobku? No a vidíte, dnes přidanou hodnotu měříme tak přesně a exaktně, že z ní zcela nekontroverzně a automaticky platíme „daň z přidané hodnoty“. Tak proč bychom nemohli jednoho dne být schopni porovnávat (nebo dokonce měřit) smysl a konkurovat si v tomto?

Jistě bude v tomto smyslu užitečné si nejdříve znovu prostudovat Havla, našeho českého myšlenkového velikána, který fenomén smyslu hluboce analyzuje. A zadruhé se zamyslet nad smyslem USA, Ruska a Číny – a smyslem Evropy. Máme v této konkurenci co nabídnout? Věřím, že máme. To zůstane ekonomickou nadějí člověka – určovat svým strojům smysl. Ale to si ho musíme nejprve najít.

Autor je ředitelem Knihovny Václava Havla