Přístup „ono se to nějak udělá“ se nám může nakonec dost prodražit

Je do jisté míry lidskou přirozeností prokrastinovat ve věcech, které nepředstavují bezprostřední hrozbu nebo jejichž náklady ponese prozatím někdo jiný aneb „co oči nevidí, to srdce nebolí“. Známe to ostatně všichni. Zároveň trochu doufáme, že až to bude potřeba skutečně řešit, tak „se to nějak udělá“, vesmír nám pomůže nebo to do té doby úplně vyšumí. Racionálně jednající člověk ovšem dokáže středně- a dlouhodobě plánovat, jelikož mu je jasné, že lepší a horší časy se (většinou) střídají. Anebo že odkládané problémy jednou dost možná vyplavou na povrch.

Ve společnosti je to podobné, jenom složitější: mnohé věci vyžadují společná opatření. A pakliže tato opatření nesou okamžité náklady a nemají hned nebo zcela viditelný výsledek, tak jsou obvykle buď nepopulární, nebo se jimi mohou snadno stát při použití v politickém boji. Jenže právě dlouhodobost a plánování jsou pro lidstvo důležité. Zaprvé nám umožňují předcházet tomu, co může přijít/přijde, nebo na to být částečně připraveni. Zadruhé slouží jako pojištění, kdyby „to něco“ náhodou přišlo dříve nebo ve větší intenzitě. Obojí by nám mělo vytvářet polštáře, na nichž budeme o něco klidněji spát.

Jak je to s prokrastinací? Tohle jsou tři nejčastější důvody, proč odkládáte činnosti, a návod, jak je překonat

14. 7. 2025 ▪ 4 min. čtení

I přes okamžité náklady jsou dlouhodobé kroky často nejen rozumné, nýbrž dokonce žádoucí. Stačí se podívat na pár příkladů. Již nyní pociťujeme náklady změny klimatu, zejména v obdobích sucha, povodní nebo městských veder. Stejně tak zjišťujeme, kde všude se nachází mikroplasty, že tedy i nevinný jogging v lese je tam zanáší. Nebo že v blízké budoucnosti se nám možná i kvůli tomu dále prodraží zdravotní péče, protože přibude více chronicky nemocných. Stále více vnímáme demografické problémy, jež šlo aspoň zmírnit vhodnějším nastavením prorodinných, důchodových či bytových politik před několika lety. Najednou urychleně posilujeme obranu nebo narážíme na limity s energetickou přenosovou sítí a další fyzickou infrastrukturou.

Takto jsme „vymlčeli“ již docela dost „šedých nosorožců“, tedy pravděpodobných a významných rizik, o nichž víme. Ti nás ale začínají pomalu nahánět a náš pomyslný džíp není zrovna moc vysoký. Plánujme tedy raději dostatečně dopředu, ale mluvme o tom tak, aby tomu rozuměl i ten, kdo má zrovna plné ruce dneška, tedy většina z nás. Zároveň hledejme společenský konsenzus napříč politickým spektrem i konkurencí. Teď je na to vhodný čas.

Filozofie „ono se to pak nějak udělá“ se totiž může nakonec dost prodražit a vzájemné výčitky ani pláč nad rozlitým mlékem věci nespraví.