Marek Dvořák: Snad si splním další sen

Influencerem se stal vlastně náhodou. Po výjezdu záchranky, která pomohla dítěti Nikol Leitgeb, mu díky její zmínce raketově vzrostl počet sledujících na Instagramu, společně též založili platformu #kryjemevamzada. „Nebyl pro mě cíl stát se influencerem, vždy mi šlo o urgentní medicínu. Už od dětství jsem každému ‚cpal‘, že to je to nejlepší povolání na světě,“ směje se Dvořák, kterého na Instagramu a Facebooku sleduje dohromady na 470 tisíc lidí. Plány na konference má už teď do konce jara příštího roku. A i když sbírá ceny za popularizaci oboru, hlavní pro něj zůstává být doktorem, věnovat se rodině a dětem. „Influencerství je pro mě spíš dočasný ‚vedlejšák‘,“ říká.

Opravdu berete roli influencera dočasně?

Tak to bývá, že popularita přijde a odejde… Třeba pro zadavatele reklam určitě nejsem klasický influencer, který se tím živí. Nejsem na tom závislý, a tak je mi jedno, když třeba někdo nechce akceptovat cenu za reklamu.

Jaká je vaše cena?

Je to nastavené individuálně. Ale spolupráce vždy musí být v souladu s mým obsahem a vždy u ní chci nějaký charitativní aspekt. Větší část peněz vždy věnuji na dobrou věc. Navíc už mám reklamy tolik, že skoro sto procent nabídek odmítám. Když za mnou někdo přijde teď, je opravdu důležité to „B“ – komu a jak tím pomůžeme. Musí to dávat smysl.

Třeba s Penny jste měli kampaň s kurzy pomoci. Jak se jim dařilo?

Přesně to je příklad smysluplné spolupráce. Díky kampaním jsme rozdali přes 110 tisíc kurzů základní první pomoci i první pomoci dětem. Většinou se na ně člověk nedívá sám, ale s celou rodinou, takže zásah bude vyšší. O tak úžasném výsledku se nám ani nesnilo. A přidávají se další firmy, které lidem kurzy kupují přes naši platformu #kryjemevamzada nebo přes Seduo, kde máme další tisíce stažení. A že se na to lidé dívají, mi potvrzují zkušenosti ze služby. Často slýchám, že díky kurzu věděli, co mají dělat. To je největší odměna za tu influencerskou práci.

Co máte v plánu dalšího?

S Penny jsme dělali i kampaň na vyšetření prsou u dam a chystáme kampaň pro mužské zdraví. Já teď chci hlavně přežít a odpočinout si. Ale mám ještě jeden sen, který se snad vyplní zase díky spolupráci s Penny. Chtěl bych udělat kurz, který naučí dávat první pomoc děti. Jsou vděčná cílová skupina, která skvěle nasává informace a umí je perfektně využít v praxi, když se jim dobře vysvětlí. Bylo by super, kdyby se to podařilo dát zdarma do škol a dalších institucí. Snad se nám to povede, mohlo by to skvěle zafungovat.

Co je podle vás důležité pro komunikaci podobných témat?

Podle mě to vystihuje citát Alberta Einsteina: „Pokud to neumíš vysvětlit jednoduše, nerozumíš tomu dostatečně dobře.“ Často se setkávám s vysvětlením nějaké problematiky, kterému snad nerozumí ani ten člověk, co se o osvětu pokouší. Ale na Instagramu není díky limitům slov ani prostor „flexit“ s tím, jak strašně něčemu rozumíte. Je potřeba věci zjednodušit tak, aby je pochopil každý. Hodně mě baví ta snaha vystihnout podstatu.

Pomáhá vám k tomu správně vybraná fotka nebo video?

V tom ohledu je zajímavé, že se nedá predikovat, co u lidí zabere. Občas uspěje věc, která mi nepřijde až tak zajímavá a „postuji“ ji jen tak mimochodem. Jako když jsem nedávno dával video, jak vystřelí airbag – má už dvacet milionů zhlédnutí. Vedle toho dávám videa, v nichž nám mluví mladí lidé, kteří prošli resuscitací a vrátili se do rodiny. Já u toho brečím, přijde mi to fascinující, ale takový úspěch to nemá.

Takže komunikační plán si nedáváte.

Ani ne. Mám témata, která bych chtěl otevřít. Mám nějaké příspěvky připravené dopředu. Chci se věnovat sérii „zabij si svého filmového pacienta“, protože občas je třeba nějaké zažité bludy dementovat. Jinak se negativitě vyhýbám, nechci poučovat. Reaguji na to, co se děje, nebo když přijde zajímavý výjezd.

Sám jste měl nedávno autonehodu. Změnilo to nějak váš přístup ke komunikaci?

Ne, já měl vlastně štěstí, že se nestalo nic mně ani člověku, se kterým jsem se srazil. Ale zrovna včera jsem sloužil leteckou a jeli jsme k podobné nehodě. Podobná rychlost, druhy vozidel, jen ten člověk nejel v tak dobrém autě jako já. A bohužel za to zaplatil životem. Až pak jsem si říkal, jak jsem vlastně mohl dopadnout, kdyby něco bylo o kousíček jinak.

Výroční publikace APRA

Stáhněte si přílohu v PDF

Zmiňujete, že lékařům v těžkých chvílích pomáhá humor. Pomáhá i komunikaci obecně?

Myslím, že ano. Hodně lidí kvituje, že i velmi vážná věc se dá pojmout s humorem. Zároveň to ale musí být humor, ve kterém je maximální respekt a úcta k pacientům i kolegům. Neměl by nikomu ubližovat, neměl by se posmívat, i když někdy se ta hranice hledá těžko. Většinou to vyplyne ze situace. Zároveň musíte myslet na to, kdo je příjemcem humoru.

Přibývá lidí, kteří se věnují popularizaci dětského lékařství nebo paliativní péče. Inspiroval jste je, nebo je to přirozený trend?

Obecně toho přibývá díky tomu, jak se rozšiřují možnosti komunikace a mění se její styl. Jednotlivcům zapáleným pro obor to jde lépe než některým pokusům oficiální cestou. Dnes prostě nemůžete psát na sítě tak, že to vypadá jako článek z novin v roce 1970. Lidi to musí bavit a udržet jejich pozornost. Ale jsou věci, které ani já nestíhám. Jsou „TikToky“, kterým absolutně nerozumím. Mladí lidé používají slovník, který nechápu. Pořád ale musíte vědět, komu danou věc komunikujete a na jaké platformě. Za sebe si myslím, že jsem byl ve správnou dobu na správném místě, zaplnil jsem „díru na trhu“ a trefil se do nějaké vlny zájmu. Podobně se to teď daří dalším. Hodně rád třeba sleduji Cyrila Děckaře, který se věnuje pediatrii. Má skvěle našlápnuto. Něco podobného tu chybělo. 

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Výroční publikace APRA.