Stačí jedno usnesení sněmovny a zákon je podle ministryně Schillerové mimo hru. Tak proč výdajové limity vůbec existují?

Část Čechů, věrna Rašínovské tradici, se tradičně obává nekontrolovaného zadlužování státu. Politici poptávku této skupiny voličů zkouší uspokojit zákonnými bariérami, které mají vládu – samozřejmě vždy tu budoucí – zastavit, když chce zatnout dluhovou sekeru až příliš, příliš hluboko. Alespoň teoreticky. Dnes tak máme zákon o dluhové brzdě i o pravidlech rozpočtové odpovědnosti. Navíc už přes čtvrt století platí zákon o rozpočtových pravidlech, který mimo jiné svazuje státu ruce pro případ, že se poslanci – tedy vládní většina – z nějakého důvodu nedokážou na rozpočtu shodnout včas.

V takovém případě vláda a jí podřízené organizace musí utrácet ve stejném tempu jako rok předtím, kdy rozpočet schválený byl. To v situaci rostoucí ekonomiky a nenulové inflace zákonitě znamená, že ze státních účtů odchází méně peněz, než kdyby byl standardní rozpočet schválen. Což se projevilo letos v lednu, kdy podle pondělních dat „díky“ (v jiném kontextu by se dalo psát „kvůli“) rozpočtovému provizoriu byla státní kasa v dlouho nevídaném přebytku 32 miliard korun. Jednak přišly peníze z EU, které nedorazily loni, a zhoršily tak bilanci posledního rozpočtu vlády Petra Fialy, jednak ekonomika jede, ale hlavně: výdaje jsou přísně limitovány.

Zákonem stanovená omezení mají pochopitelně nepopulární důsledky a vládnutí komplikují. Proto také existují. Jenže když se k moci dostane vláda, která před volbami slibovala modré z nebe, stanou se zákony vynucující rozpočtovou kázeň koulí u nohy, kterou je potřeba za každou cenu setřást. To se názorně projevilo v argumentaci ministryně financí Aleny Schillerové, z které fakticky plyne, že výdajový režim vnucující státu krátkodobě tvrdou disciplínu současně umožňuje během celého roku utrácet skoro podle libosti. Že to nedává smysl?