Nákup pračky byl pro ni zásadní moment, protože se tím vysoce zvedla její životní úroveň, jak přiznává. „ Do té doby jsem prala v ruce v umyvadle,“ konstatuje s nadhledem. Podobně popisuje i to, jak se z hravé značky Zvrhlý vkus dostala až k retrospektivní výstavě a proč je důležité zbavit umělce tíhy v podobě určování ceny díla.
Zastihla jsem vás v ateliéru. Na čem právě pracujete?
Je to animovaný film o Kurtu Gödelovi, což je brněnský rodák a osobnost, o kterém se toho ví málo a my se ho snažíme tímto způsobem zpopularizovat. Filmu předcházel životopisný komiks, který představoval výjevy z jeho života, a teď na to navazujeme animovaným filmem.
Píše se o vás jako o nejvtipnější výtvarnici Čech a Moravy. Nelimituje vás taková škatulka v tvorbě?
Myslím, že ne. Žádné limity v tom nepociťuji. Dělám všechno tak, jak nejlépe umím. Navíc konkrétně práce na Kurtovi závisí na více lidech. Nejvíce spolupracuji s režisérem Honzou Cechlem, kterému je humor a vtip také velmi blízký. I když navrhuje scénář a pracuje s ním dál v animaci, tak v jeho práci humor vnímám.
Umělecká tvorba je plná samoty, kterou však většina umělců potřebuje. Jak pracujete vy?
Tady u mě v ateliéru je to dost komunitní. Abych samotu neměla a nebyla odříznutá, je nás tu celkem pět. Ale zároveň tu máme taková zákoutí, kam se můžeme schovat, když se potřebujeme soustředit na práci, ke které samotu potřebujeme.
Mluví vám někdo do tvorby?
Právě teď je to pan režisér, s tím na současném projektu spolupracuji, ale do volné tvorby mi nikdo nemluví. Při instalaci výstavy samozřejmě kurátor.
Poslední vaše věc, kterou jsem od vás zaznamenala, se jmenovala Nikdy nerezignujeme na vymáhání vašeho dluhu. Kde končí takové velkoformátové projekty, které na sebe navazují a samostatně nedávají smysl?
U této série pro mě bylo důležité, aby obrazy zůstaly při sobě. Je to, jak říkáte, že na sebe navazují a jeden bez druhého nemá smysl. Konkrétně jsem v těchto obrazech zkoumala, zda je možná gradace strachu pomocí barvy. Nejdřív je modrá, pak červená, zelená a pak fialová. Jde o zvětšené úřední obálky s barevným pruhem.

Obrazy vznikly v roce 2015. Putovaly postupně na moje samostatné i skupinové výstavy. Celkem jich absolvovaly jedenáct, až se stalo to, že se ozvali z Moravské galerie, že by měli zájem zakoupit je do sbírky. Loni se prodej dotáhl do konce. Jsem za to moc ráda, je to instituce, která je mému srdci velice blízká. Mám dobrý pocit z toho, že obrazy zůstávají doma a že sem patří.
V tuto chvíli jsou tedy v Moravské galerii vystavené?
Nejsou. Moravská galerie v loňském roce otevřela první otevřený depozitář v Česku a dostaly se právě do něj. Zeptala jsem se, co s nima bude teď, a řekli mi, že se obrazy nejdříve rozbalí, nějakou dobu si v té místnosti pobudou, pak se přesunou k ostatním obrazům do společného otevřeného depozitáře a až poté poputují na další výstavy.
Původně jste studovala pedagogickou školu a pracovala v mateřské škole. Jaká byla cesta k umělecké tvorbě?
Pocházím z Troubek nad Bečvou a nejbližší střední škola byla právě pedagogická. Umělecká byla až v Uherském Hradišti, tam bych musela být na internátě. To bylo pro mě i rodiče nepředstavitelné. Ukázalo se však, že pedagogická škola nakonec byla pro mě velikým štěstím a darem. A sice díky skvělým profesorům. Studium mě pak správně posunulo dál na výtvarnou fakultu. Moje praxe v mateřské škole ale byla spíše fiaskem.
Vendula Chalánková
(*1981)

Je výtvarnice a ilustrátorka, která se pohybuje na pomezí volného umění, designu a literatury. Vystudovala Fakultu výtvarných umění VUT v Brně, kde se už během studií začala výrazně prosazovat svými originálními kresbami, kolážemi a objekty. Její tvorbu charakterizuje osobitý humor, nadsázka a schopnost zachytit každodenní situace i drobné lidské slabosti s nečekanou něhou i ironií.
Známá je nejen z výtvarných výstav, ale také z ilustrovaných knih pro děti (například Vyšívané pohádky Venduly Chalánkové nebo Budulínek) i dospělé a z publikací, kde kombinuje text a obraz do svébytných výtvarně-literárních celků. Je autorkou komiksů a originálních obrazových vyprávění, která se často dotýkají témat rodiny, paměti a běžného života.
Její díla jsou zastoupena v soukromých i veřejných sbírkách. Dlouhodobě působí v Brně, kde tvoří a vystavuje, a patří k nejvýraznějším osobnostem současného českého vizuálního umění.
Kdysi jsem od někoho četla, že dospíváním v sobě ztrácíme dětský pohled na svět, který je důležitý a chybí nám. U vás bych řekla, že to tak úplně neplatí.
Ano, pořád si vlastně hraju, něco zkouším, něco u toho objevuju a je to pro mě stále tak zábavné jako hra pro dítě.
Existuje ještě vaše značka Zvrhlý vkus?
Už ne. Byla to značka, kterou jsem vytvořila, když jsem dostudovala fakultu výtvarných umění. Nazvala jsem tak designovou značku a myslela si, že to bude po škole moje obživa. Začala jsem vyrábět různé hračky, brože, nášivky, náušnice a s tím jsem objížděla různé art jarmarky. Byly to víkendové akce, kde jsem si pronajala místo a u stánku nabízela svoje výrobky. Značka Zvrhlý vkus vznikla, když mi jeden bývalý přítel chtěl pojmenovat něco, co jsme měla na sobě. To se mi moc líbilo. Zároveň máme v Brně firmu se zapomenutým neonovým nápisem Vkus. Popravdě se mi líbil i ten Vkus, ale to už byla existující značka. Proto vznikl Zvrhlý vkus.
A co považujete vy sama doopravdy za zvrhlý vkus?
Slovní spojení mi bude navždy evokovat moji značku, ale kdybych se měla zamyslet a rozhlédnout po okolí, co mě obklopuje, je to zateplování.
Kdysi jste řekla, že jste za šest prodaných obrazů koupila pračku. Bylo to pro vás jako umělce nějaké zlomové období?
Byl to pro mě zásadní moment, protože se tím vysoce zvedla moje životní úroveň. Do té doby jsem prala v ruce v umyvadle. Prodej obrazů, za který jsem si koupila pračku, se uskutečnil díky galerii DSC. Tam mi řekli, že si ceny obrazů nemůžu dělat sama, že to není mým úkolem. Nastavili mi je a řekli mi, že mým úkolem je ceny si držet.
Jaký pak nabrala vaše tvorba směr?
Díky vyšívané knize o Červené Karkulce se začalo všechno košatit a vrstvit. To byla další zlomová věc. Všechny ty výšivky a nášivky se staly ilustracemi. Zvrhlý vkus šel do pozadí a já se dostala na pozici ilustrátorky. Když knihu viděl Jana Vávra, ředitel Kühnova dětského sboru, oslovil mě na obal CD jeho kapely Jananas. Osvědčila jsem se, a proto mě oslovil i na ilustrování zpěvníku lidových písní, a to mě dál posunulo k animaci. Takže cesta vedla od Zvrhlého vkusu k ilustraci a od ilustrace k animaci. To se mě, dalo by se říct, drží doteď.

Když vám v galerii řekli, že si nemůžete určovat cenu svých děl, ulevilo se vám? Je to pro umělce zátěž?
Ulevilo se mi hodně. Na tom totiž konkrétně ztroskotala moje značka Zvrhlý vkus. Jsem schopná věci vyrábět a v tom je ta moje radost, ale nedovedu jim určovat cenu. Mám tu v ateliéru kolegu Petra Lysáčka, který mi připomíná, že naším úkolem je umění dělat a prodávat je už úkol někoho jiného.
Stále u vás vedou jako důležitý materiál barevné papíry?
Můžete se podívat kolem mě, to je aktuální stav. Barevné papíry na stole i pod stolem. Jsou tu pořád se mnou.
Stáhněte si přílohu v PDF
Jaká byla vaše poslední výstava v Praze?
Šlo o výstavu, která pro mě byla důležitá. Miroslav Jiřele, galerista, je můj spolužák z Fakulty výtvarných umění. Je to člověk, který mě provází hodně dlouho. Přál si, aby v galerii Etcetera byla výstava, která bude zároveň i mojí retrospektivou. Toho jsem se na začátku trochu zalekla. Původně jsem se chtěla se svým kurátorem Radkem Wohlmuthem zaměřit na malby - portrét, krajina, zátiší. Miroslav Jiřele ale zajistil, aby tam mohlo být hodně věcí zapůjčených ze sbírek a zároveň to byla i ta retrospektiva. K výstavě vyšel katalog Radši maluj, stejně jako se jmenovala výstava, který mapuje celou moji malířskou dráhu.
Aktuálně probíhají výstavy Čekání v Galerii Pekelné sáně v Kroměříži a skupinová Město snů v Kulturní stanici Galaxie v Praze.
Na jaké výstavě jste byla naposledy vy sama?
Nedávno jsem navštívila výstavu Hlavou a rukama. Škola uměleckých řemesel v Brně v Domě umění města Brna. Výstava mapuje školu od jejích počátků do součastnosti. K vidění jsou mimo jiné věci od Dalibora Chatrného a školní práce od Petra Babáka. Například knihy určené k bubnování. A naposledy jsem navštívila retrospektivní výstavu Mariny Abramović.
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Investice do umění.
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.
- Veškerý obsah HN.cz
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Ukládejte si články na později
- Všechny články v audioverzi + playlist









