Woke culture velmi ovlivňuje uměleckou scénu, jejíž instituce jsou dnes k ženám mnohem vstřícnější. Galerie Rudolfinum poprvé ve své porevoluční historii dala prostor pro samostatnou výstavu české umělkyni Kateřině Vincourové, Cenu Jindřicha Chalupeckého vyhrál ženský kolektiv Prádelna a mezinárodní úspěch sklízejí Eva Koťátková, Kateřina Šedá, Anna Hulačová a Klára Hosnedlová. První tři zaujímají rovněž vrchol aktuálního žebříčku Art Index.
Exkurz do historie
Emancipační tendence v druhé polovině 19. století umožnily otevření uměleckého vzdělávání ženám. Za jednu z prvních malířek je považovaná Amalie Mánesová, která sama vedla soukromou školu malířství pro dívky. Pražská Akademie výtvarných umění umožnila vzdělávání žen až na konci roku 1918, ženy však přijímala od roku 1916 Uměleckoprůmyslová škola. První čtyři absolventky dokončily AVU v roce 1922. A teprve o sto let později se poprvé stává rektorkou žena – Maria Topolčanská.
Jedna z uvedených absolventek, česko‑rakouská sochařka Mary Dumas, sice v Praze vystudovala, později však – až na krátké etapy – žila v zahraničí, kde měla jako umělkyně pozornost i úspěch. Zaměřila se na ženskou figuru; autorčina stopa u nás je stále patrná. Dodnes se na aukcích objevují její díla. Nejvyšší ceny dosáhla bronzová socha Probuzení v roce 2020. Prodala se za 500 000 korun.
Práce další z prvních absolventek, grafičky Heleny Bochořákové‑Dittrichové, lze rovněž zaznamenat na českém trhu. Její grafiky, líbezná zátiší a krajinné motivy se však prodávají jen za nízké ceny.
Charlotte Radnitz-Schrotterová, třetí z absolventek, reprezentovala Československo na Bienále v Benátkách v roce 1926, její práce na dnešním trhu jsou však vzácné; je zastoupena ve sbírkách Židovského muzea, Památníku národního písemnictví, Národní galerie a Galerie Středočeského kraje.
Vlasta Vostřebalová‑Fisherová absolvovala akademii v roce 1923. Ve své době se nepřipojila k žádné umělecké skupině a jako feministka se věnovala ve své sociální tvorbě právě všedním hrdinkám, podobně jako její spolužačka Milada Marešová. Bez patosu zachycovaly těžké úděly chudých žen. Obě postavy do dějin československého umění, které zdůrazňují jen pánskou avantgardní jízdu, vrátila teoretička Martina Pachmanová.
Jak si stály ženy umělkyně na tehdejším trhu s uměním? „Moc dobře ne, jak asi lze očekávat,“ konstatuje Martina Pachmanová, vyučující na pražské UMPRUM.
„Ale jejich situace měla své nuance. Některé ženy prodávaly, avšak ctily svou uměleckou autonomii, a jiné na komercializaci svého umění raději rezignovaly a snažily se ekonomickému diktátu vyhnout. Aby nemusely živořit, musely samosebou pocházet z finančně zabezpečeného prostředí svých rodin či se v té době dobře provdat,“ konstatuje Pachmanová.
V roce 1923 absolvovala také sochařka Marta Jirásková, která po škole navštěvovala v Paříži přednášky slavného malíře Františka Kupky. Provdala se za zakládajícího člena skupiny Děvětsil, architekta Josefa Havlíčka. S Devětsilem vystavovala jako host, později se stala dlouholetou členkou Spolku výtvarných umělců Mánes s úspěšnou kariérou. Sama neměla ráda rozlišování na ženské a mužské umění, uznávala jen dobré nebo špatné. V loňském roce se jedna její drobná sádrová soška objevila v aukci za směšnou cenu.
Ovšem první dámou meziválečného sochařství byla Hana Wichterlová. Na Akademii výtvarných umění nastoupila už v šestnácti letech k významnému sochaři Janu Štursovi. Její figurální i abstraktní práce jsou skutečně nadčasové. To potvrzují i nedávné zahraniční aukce. U nás se objevuje na trhu výjimečně, když už, tak za poměrně vysoké ceny. Ve své době na prodeji nebyla závislá, což jí dávalo tvůrčí svobodu a čas. Její díla nakupovaly státní instituce jako Moderní galerie (předchůdce Národní galerie).
Byla rovněž členkou SVU Mánes, s kterým vystavovala. Její nejslavnější abstraktní sochou je Pupen z roku 1932, který je dnes považován za vrchol českého sochařství 20. století. A pro zajímavost: její mladší bratr Otto se stal slavným vynálezcem kontaktních čoček.
Fenomén Toyen
Nejsvobodnější českou umělkyní 20. století se bezesporu stala výjimečná osobnost vystupující pod pseudonymem Toyen (Marie Čermínová), o které bylo již hodně napsáno, přesto je i bytostí nejtajemnější. Na Uměleckoprůmyslové škole vydržela jen šest měsíců, později tvrdila, že ji absolvovala.
Pohybovala se mezi avantgardními umělci, jezdila do Paříže i jinam, s kolegou Jindřichem Štyrským si vymysleli vlastní styl (artificialismus) a sám básník Vítězslav Nezval jí už v roce 1925 (Toyen bylo teprve 23 let) vytvořil heslo v Masarykově slovníku naučném, které bylo stejně dlouhé jako Gauguionovo či Renoirovo.
Toyen je hlavní představitelkou surrealismu, ale její tvorba se škatulkování brání, stejně jako její autorka dokázala zamést stopy svého osobního života. Po válce utekla před komunismem do Paříže, kde v roce 1982 zemřela osamělá.
Velmi brzo vystavovala se spolkem Devětsil, ve 20. letech 20. století, a už tehdy občas nějaký obraz prodala. Po druhé světové válce, kdy natrvalo odjíždí z Československa a potřebuje peníze, nabídne Národní galerii obraz Fjordy z roku 1928, jeden ze tří obrazů, které byly v dědictví její sestry oceněny na 310 korun. Národní galerie tak svoje první plátno Toyen koupila za 27 tisíc korun. Objevena „trhem“ byla malířka až po své smrti. Rekordní částka za její obraz v aukci byla 79 milionů korun v roce 2020.
Socialismus
Po druhé světové válce socialistický režim sice ženy emancipoval v pracovních možnostech, umělkyním ale nepřál. Výtvarná scéna byla výrazně patriarchální – v institucích i v systému oceňování. Významné autorky, které vzešly z této doby, se pohybovaly na takzvané neoficiální scéně, kde našly přízeň odborníků i diváků. Dodnes je jejich tvorba klíčovou součástí privátních i veřejných sbírek (kam se pochopitelně dostala oficiálně až po roce 1989).
Patří k nim sochařka Eva Kmentová či Věra Janoušková, grafička Naďa Plíšková, experimentátorka Zorka Ságlová a malířka a sochařka Adriena Šimotová. Všechny vyjmenované autorky měly za manžele umělce, kteří měli větší respekt.
Viditelnost malířek sester Květy a Jitky Válových byla až do sametové revoluce téměř nulová. Už v roce 1994 však získaly prestižní rakouskou Herderovu cenu. Jejich objevitelé, teoretici a manželé Jana a Jiří Ševčíkovi, vyprávěli, jak na zprávu sestry sarkasticky reagovaly: „Doufáme, že je aspoň vyfutrovaná prachama.“ Tvořily společně s velkou skromností v malém domku v Kladně, kde je nyní jejich muzeum s galerií.
Jakékoli dílo jmenovaných autorek (a pochopitelně nelze jmenovat všechny další dodnes uznávané umělkyně), pokud se objeví na trhu, dosahuje vysokých částek.
Divoké devadesátky
Prvotní porevoluční euforie přinesla na uměleckou scénu nová témata: centrum a periferie, postmoderna a postprodukce, identita, umění ve veřejném prostoru nebo komerční provoz. Zcela zmizela cenzura. Konec šifrování a dobrovolného ghetta.
Umělkyně byly vidět, ať starší generace z neoficiální zóny, nebo nastupující autorky po studiu. Ženská emancipace byla považována za vyřešenou. Na západ od nás byl aktuální kritický pohled na dominantní mužský svět, ale české umělkyně se k němu nepřidaly.
V jedné anketě časopisu Výtvarné umění se umělkyně odmítaly nazvat feministkami. Vedle svých kolegů nepociťovaly mindrák, i když výtvarná komunita byla stejně jako společnost stále dost „machistická“. Jedna z nich tvrdila, že rozděluje umění žen na umění feministek a umění těch, které divákovi nevnucují ženské cítění. Všechny se shodly na tom, že termín ženské umění nemají rády.
Umělectvo, jak se dnes správně píše, spíš řešilo nechuť zapojit se do komerční struktury provozu a potřebu najít jinou, vlastní cestu: bez vystavování, bez prodeje. O jakémsi trhu a sběratelství se dá mluvit až v 21. století.
Postupně se ženy začaly stále víc objevovat v uměleckých školách, v rolích pedagožek, galeristek, sběratelek, vedoucích institucí. Ženská tematika se vnímala skrze ironii: ženy umělkyně vystavovaly v Ženských domovech, muži umělci uspořádali v roce 1993 anonymní výstavu Jako ženy a pokusili se tvořit „jinak“. Svá díla coby produkty ženských autorek nechali posoudit psychology, ti je však odhalili.
Ženy vítězí?
Dnes, jak bylo řečeno na začátku, mají ženy přednost. Oficiálně se nemá nadržovat nikomu, ale kariérní postup umělkyň je evidentní. Jejich slovo je silné a kvalita díla nepopiratelná: pak mají dveře otevřené, což opravdu nebylo před dvaceti lety samozřejmostí. Důležitý je i fakt, že se dává prostor autorkám starším, jejichž dílo by jinak mohlo být ztracené.
„Myslím si, že postavení žen umělkyň ve světě umění se v posledních letech zlepšilo, což odráží širší profesní pokrok žen obecně,“ říká dlouholetá galeristka Kacha Kastner z pražské privátní galerie Hunt Kastner, které se podařilo dostat své kmenové umělkyně do světa.
„Tato změna je patrná nejen u mladší generace umělkyň, které už nejsou omezené společenskými konvencemi minulosti, ale také, a to je důležité, u starší generace. Tyto ženy pokračovaly ve své práci i v mnohem obtížnějších politických, sociálních a ekonomických podmínkách a jejich přínos teprve nyní začíná být náležitě uznáván a oceňován,“ připomíná Kastner.
„Ačkoli se společenské zvyklosti mění pomalu, přesto se posouvají vpřed. Pro mladší generaci umělců, kteří v současné době studují a absolvují akademie, se jedná o radikálně jiné prostředí,“ doplňuje galeristka. A právě o to jde – aby se v tomto prostředí všichni cítili rovnocenně, se stejnými možnostmi.
Do uměleckého provozu se aktivně zapojuje generace, která ani jiné prostředí nezná. „Náš program je dlouhodobě vyvážený,“ konstatuje čerstvý galerista prostoru Clauda Antonín Jirát. „Výstavní plán koncipuji tak, aby byl pestrý jak z hlediska médií, tak z hlediska zastoupení autorů a autorek. Ženy mají na současné umění naprosto zásadní vliv – otevírají specifická témata a přinášejí odlišnou citlivost i zkušenost,“ míní Jirát a dodává, že aktuální výstava Pauly Gogoly je toho podle něj skvělým příkladem.
„Tato absolventka pražské AVU se dokázala na umělecké scéně etablovat již během studia a její práce dnes provází výrazný sběratelský zájem, stejně jako kresby Julie Daňhelové na podzimní výstavě,“ vysvětluje.
A jak to cítí umělkyně? „Nemám pocit, že by ženy dnes měly přednost,“ odpovídá umělkyně Kateřina Vincourová, první česká autorka vystavující samostatně v Rudolfinu a první žena laureátka Ceny Jindřicha Chalupeckého.
„Já jsem za svůj život zažila jen tři výstavy žen umělkyň, a ty jsme si musely udělat samy. V mojí generaci muži fungovali pozitivně, necítila jsem žádný handicap. Ale jinak nás ženy nikdo nepozval ke speciálnímu projektu,“ vzpomíná Vincourová. „Na to, že je více studentek na uměleckých školách, má vliv dnešní konzumní doba. Muži jsou vedeni k tomu, aby vydělávali, zajistili si dobrou existenci. Úspěch se dnes měří penězi,“ domnívá se.
Stáhněte si přílohu v PDF
Mladší generace umělkyň situaci vnímá jinak. „V dnešní době to ženy mají určitě lehčí než dříve. Ve světě umění jsou na rozdíl od minulosti dveře do akademické umělecké scény otevřené a feministické trendy také přispívají k tomu, že se díla žen dostávají do širšího povědomí,“ myslí si mladá japonská umělkyně Moemi Yamamoto, která v Praze studovala na AVU, žije a tvoří tady, vystavuje v galerii Bold.
Jako cizinka byla skeptická, nevěřila, že se jí podaří oslovit diváky. Vzhledem k její jazykové bariéře jí nezbývalo nic jiného než si vytvořit přitažlivý vizuál, který se lišil od konceptuálních trendů. „Časem mne napadlo vytvořit dílo, ve kterém bych propojila prvky české gotiky a japonské tradiční paralelní perspektivy. A uvědomila jsem si, že schopnost vytvářet taková díla pramení právě z mé pozice cizinky žijící v Česku a že by se to mohlo stát mou silnou zbraní,“ nastiňuje Yamamoto, jak přemýšlí o své tvorbě. Aukční platforma Livebid potvrzuje 100procentní prodej děl této autorky.
Ačkoli jsou ženy umělkyně v uměleckém provozu žádané, nedá se říci, že muži umělci vedle nich ztrácejí prostor, i když i tento názor se objevuje. V žebříčku Art Index jsou sice ženy na prvních třech místech, v první stovce umělců jich je ale pouze 33.
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Investice do umění.
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.
- Veškerý obsah HN.cz
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Ukládejte si články na později
- Všechny články v audioverzi + playlist
