Konec povinnosti platit dluhy? Reálně hrozí, že definitivně přijdeme o pověst fiskálně konzervativní země, kterou si držíme od roku 1918

Na pozadí mediálně atraktivních témat (financování veřejnoprávních médií či znovuobnovení vyplácení dotací skupině Agrofert) probíhá mimo pozornost novela zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti. Její důsledky mohou být ekonomicky fatální.

Role ministra financí je těžká a nevděčná. Většinou bývá jediným, kdo brání elementární fiskální odpovědnost. Ve vládě má ovšem jen jeden hlas a vláda rozhoduje ve sboru. Peníze po něm či po ní chtějí všichni. Za vyšší platy či důchody chodí lidé běžně demonstrovat do ulic. Kdežto demonstraci voličů za dlouhodobě udržitelné veřejné rozpočty jsem ještě neviděl.

Z rodinných rozpočtů víme, že nemůžeme mít vše. Musíme prioritizovat. A pokud se zadlužovat, tak opatrně – nejlépe jen na dlouhodobé investice a hlavně být schopen dluh splatit. Jinak to dopadá špatně. Stejná logika platí i v hospodaření státu. Politici však přicházejí a odcházejí, a za chyby jedněch mohou často platit po letech až jiní. Vlády po celém světě tak mají tendenci zadlužovat se více, než bývá zdrávo.

I proto se v posledních dekádách „vynalezla“ fiskální pravidla. Ať už je jejich detail jakýkoliv, jedno mívají společné. Rámovat hospodaření státu udržitelným směrem. Bránit sklonům vlád k bezbřehému zadlužování. Nutit prioritizovat. Pokud vymyslíme nové výdaje, tak u jiných výdajů ubrat anebo zvýšit daně. Pravidla jsou naší ochranou zejména pro tzv. špatné počasí. Tedy když je u moci zrovna rozpočtově velmi neodpovědná vláda. Nebo když ekonomika kulhá. Tehdy pokušení ulevit si a pravidla obejít bývá největší.

Nakonec se však na každou „kličku“ časem přijde a dluh postupně narůstá. A jednou přijde moment, kdy finanční trhy odmítnou půjčit další peníze anebo jen za mimořádně vysoký úrok. V tu chvíli bývá vynucena rychlá a tvrdá fiskální konsolidace. Zastaví se ekonomický růst a mnohdy se přidá i inflace, způsobená třeba zvýšením nepřímých daní či oslabením kurzu měny. Všechny tyto projevy nejvíce odnáší ti příjmově a sociálně nejzranitelnější. Proto jsou zde fiskální pravidla, abychom se těchto nárazů do zdi pokud možno vyvarovali. Chrání nás všechny, ty slabé nejvíce.

Existuje mnoho podob fiskálních pravidel. V Evropě jde zejména o maastrichtská fiskální kritéria (dluh, deficit) a následně Pakt stability a růstu. V Česku máme od roku 2017 zákon o pravidlech rozpočtové odpovědnosti. Nyní probíhá jeho novelizace, vyvolaná evropskými úpravami. Původně pouze transpoziční novela, započatá ještě předchozí vládou, se však v průběhu letošního roku mění doslova pod rukama. Dostává se do ní obsah, ze kterého nás v budoucnu může velmi bolet hlava.

Rozhovor

Krok, který vejde do dějin. Vláda chce jen utrácet na dluh, kritizuje Hampl uvolnění mantinelů pro rozpočet

29. 4. 2026 ▪ 7 min. čtení

Nemám prostor věnovat se zde detailně všem rizikům návrhu. Ostatně udělali to už jiní a výborně, například Centrum veřejných financí. Upozorním pouze na absurdní návrh, aby opakovaně předložený návrh rozpočtu po jeho původním vrácení Poslaneckou sněmovnou k dopracování byl vyjmut z platnosti pravidel rozpočtové odpovědnosti. Tedy to, co jsme při schvalování rozpočtu na rok 2026 zažili poprvé a bylo v rozporu se zákonem, by nově bylo de iure legální a zbýval by už jen rozpor se zdravým rozumem.

Nebo výrazné rozšíření únikových doložek z pravidel rozpočtové odpovědnosti o vágně definované „zhoršení bezpečnostní situace“, kdy na základě návrhu Bezpečnostní rady státu může vláda (či delegovaně jen ministr financí) navýšit výdaje státního rozpočtu až o 10 procent (tedy o stovky miliard korun).

Problematické je také rozšíření tzv. únikových doložek o výdaje financující strategicky významnou dopravní či energetickou infrastrukturu, včetně té realizované PPP metodou. Uznávám plně potřebu investic (doprava, bezpečnost, energetika apod.), ale nesmí to být pouze a jen na úkor dalšího růstu dluhu. Musíme si současně odpracovat domácí úkoly – nepřihazovat neustále nové výdaje. Prioritizovat ty existující z hlediska efektivity. Upravit systém zdanění. Nezavírat oči před realitou a učinit důchodový, zdravotní a systém sociální péče odolnější vůči demografickým tlakům, a ne je jen více a více finančně poddolovávat.

Otazníky vzbuzuje, vedle obsahu, i samotný proces této novelizace zákona. Řadu problematických opatření do textu vložilo v lednu MF ČR (a následně to schválila vláda) až po proběhlém meziresortním připomínkovém řízení a mimo posouzení Legislativní rady vlády. Další „inovace“ k vládnímu návrhu zákona ve druhém čtení ve sněmovně v půli dubna načetli poslanci. Mezi nimi na prvním místě z hlediska počtu úprav figuruje ministryně financí. Ve dvou samostatných pozměňovacích návrzích navrhuje celkem 15 změn, některé i zásadního charakteru. Jaká asi byla kvalita původního vládního návrhu, když je třeba jej takto dále ve sněmovně vládou dotvářet?

Parlament je suverén. Přijme zákon v takové podobě, na jaké se většinově shodne. Úkolem odborné scény je však upozorňovat na rizika a bít na poplach, jdou-li návrhy špatným směrem. Tato změna zákona významně „uvolňuje šrouby“. Možná vláda ten prostor v praxi nevyužije; pak je ale otázka, proč si jej vůbec vytváří. Jiná vláda tak odpovědná být nemusí, nezapomeňme, že pravidla jsou hlavně pro špatné počasí.

Můžeme rozjet fiskální mejdan, bohulibě investovat, vedle toho platit všechno všem a nezvyšovat daně. Spousta zemí si tím prošla, i my si to pár let užijeme. Ale kocovina bude těžká a sociálně zvrácená. Inflační tlaky a vynucená ostrá fiskální korekce pod diktátem finančních trhů. De facto ztráta fiskální suverenity. A nakonec definitivně přijdeme o pověst fiskálně konzervativní země, kterou si držíme od roku 1918 přes všechny politické režimy. Veřejným financím se věnuji bezmála třicet let. Nikdy by mě nenapadlo, že hřebíky do rakve fiskální opatrnosti bude zatloukat kladivo v rukou ministerstva financí.

Autor je ekonom, předseda představenstva Avant investiční společnost a poradce prezidenta republiky pro ekonomické otázky