Uvěznit krále je středověká metoda, prezident nemůže být vězněm vlády. Kvůli svým kompetencím by se měl obrátit na Ústavní soud

Ve středověku bývalo nejen v Českém království poměrně běžné, že když si své účty s králem vyřizovala šlechta nebo jeho příbuzní, tak byl, aby se stal méně odbojným a více poddajným, dočasně uvržen do domácího vězení, zpravidla mezi studené stěny nějakého hradu nebo tvrze.

Tak například Václav II., syn Přemysla Otakara II., pobýval takto dokonce už jako malý chlapec po smrti svého otce v bitvě na Moravském poli (1278) nedobrovolně na Bezdězu. Václav IV. byl o více než sto let později jako český král internován nejprve domácí šlechtou (1394) a pak (1402–1403) i svým vlastním bratrem Zikmundem, tehdejším uherským králem. Jeho samotného přitom uherská šlechta věznila o rok dříve. A totéž potkalo i jejich společného otce, Karla IV., kterého od věku tří let věznil na Lokti a Křivoklátě jeho otec Jan Lucemburský.

A podobně by mohly vyprávět i stěny pařížské Bastily, londýnského Toweru nebo krakovského Wawelu.

Aby se prezidentovým vězením nestaly Pražský hrad ani Lánský zámek, má a musí se Petr Pavel o svou pravomoc zastupovat stát navenek, jakkoli jde o kompetenci kontrasignovanou, tedy podle ústavy závislou na spolupodpisu předsedy vlády, přihlásit u Ústavního soudu. Zastupovat stát navenek je pro hlavu každého státu kompetencí zcela primární a zásadní. Tak praví americká ústava i základní zákony většiny nástupnických států rozbitého Rakousko-Uherska, jakkoli prezidentům časem přibyly i mnohé další pravomoci.