Rozmazlený nástupce je pro rodinnou firmu rizikem. Děti je potřeba vést k odpovědnosti, říká Jim Lawless

Tygr, to je náš ochranný instinkt. Ozve se ve chvíli, kdy se pouštíme do něčeho nového, nejistého. Je to hlas v hlavě, který zrychlí náš tep. Dokud zůstáváme v mezích známého, bezpečného prostoru, mlčí. Jakmile z něj ale vykročíme, začne řvát naplno. Spustí strach a brání nám v posunu. Právě tak tento instinkt definoval Jim Lawless, britský řečník a poradce v oblasti strategického vedení firem. Nejen tento koncept pak rozvedl na vícegeneračním setkání rodin klientů společnosti Fichtner v Praze.

Na setkání rodin klientů Fichtneru jste mluvil o vztazích mezi úspěšnými rodiči a jejich dětmi. Jak se v těchto vztazích projevuje tygr?

Děti vyrůstají v prostředí, které jim vytvořili rodiče. My je ale musíme připravit na vzlétnutí do světa. Musí se s ním setkat po svém a obstát v něm bez nás. Moji rodiče mi vysvětlovali, jak svět funguje, ale popisovali ten svůj, svou realitu. Já už ale zdědil jiný. Oni měli zaměstnání na celý život a odcházeli do důchodu v 60 až 65 letech. Dnes už málokdo očekává práci na celý život a vysoký důchod je velmi vzácný. To jejich vysvětlení bylo tedy poněkud zastaralé.

Milujeme naše děti tak moc, že náš tygr zařve pokaždé, když udělají něco, čemu nerozumíme. Z našeho pohledu vstupují do nebezpečného terénu, a chceme je proto za každou cenu chránit. Jenže naše představa bezpečí pro ně může být nebezpečná, protože svět se mění. A i kdybychom měli pravdu, i my jsme přece dělali chyby. Učili jsme se. Zocelili se. Našli jsme si vlastní cestu.

Co když se naše děti rozhodnou dělat v životě něco, co naprosto neschvalujeme?

Myslíte kariérní volbu? To není naše rozhodnutí. Nemohu svým dětem říct, jak mají strávit zbytek života. Můžeme s nimi mluvit o důsledcích, které jejich rozhodnutí přinese za pět let.

Setkáváte se často s tím, že děti úspěšných rodičů nejdou v rodinných šlépějích a rodiče jsou z toho nešťastní?

Pracuji s mnoha firmami po celém světě, ale jen dvě z nich jsou rodinné podniky. Jeden patří jedné z nejbohatších rodin v Evropě. Zahrnuje už mnoho generací a všichni jsou mimořádně bohatí. U dětí ale s tímto bohatstvím zacházejí velmi citlivě. Dbají na to, aby jim majetek pomáhal žít život, který si vyberou, ne život, který je jim vnucen. Všichni pracují. Někteří rukama, jiní jako umělci, někteří si založili vlastní firmy, případně pracují pro velké společnosti nebo rodinný podnik.

Všichni jsou akcionáři, mají z toho prospěch. Ale zároveň mají nastavené postupy, díky nimž už v dospívání chápou krásu i rizika takového bohatství. Když jdou na rande, ten druhý často ani netuší, že je čeká multimilionář, protože s bohatstvím zacházejí velmi nenápadně. Rodina vytvořila citlivý systém, který jejím členům umožňuje stát se tím, kým potřebují být. Pokud má mít majetek pro své držitele skutečnou hodnotu, musí být nástrojem duchovního růstu, lásky a pohody – ne překážkou.

Takže doporučujete nechat děti dělat si, co chtějí?

Nikoli, doporučuji nechat děti, aby si samy vybraly život, který chtějí žít. Ale až poté, co budou pečlivě vedené k tomu, aby rozuměly tomu, co je život, co jsou peníze a co znamená odpovědnost. Třeba moje děti rozhodně nemohou být nezdvořilé. Musí pomáhat doma, nejsou rozmazlené a nevyrostly ve světě bez pravidel. Rodinu i práci bereme vážně, stejně jako jejich školu i moji práci. Věnujeme se také náročným koníčkům, které nás baví, ale které vyžadují disciplínu, pokud v nich chcete být dobří.

Z nového čísla

Moravský Willy Wonka a jeho továrna na čokoládu, kde chce podnikat tak, aby ho to bavilo

4. 6. 2026 ▪ 5 min. čtení

Takže děti nerozmazlovat, ale předávat jim postupně odpovědnost?

Ano, přiměřenou a od útlého věku. Začíná to přece nenápadně, třeba s hygienou nebo zavazováním tkaniček. Odpovědnost za tyto věci se pomalu přenáší na dítě, samozřejmě s láskou a s humorem. Moje dcera má krásný život, žijeme ve vysokém standardu, ale když vařím já, myje nádobí ona. Pokud dítě rozmazlíte a pak mu jednou svěříte rodinný podnik, samozřejmě existuje riziko, že selže. Rozmazlování znamená vytvářet pocit nároku bez práce. Vedení firmy ale vyžaduje pokoru a obrovské množství práce. Lidé, kteří mají pocit nároku, tam však většinou nechtějí trávit čas, a proto své firmě skutečně nerozumějí.

Jaké chyby dělají rodiče při výchově dětí nejčastěji?

Jedna z největších chyb, které se jako rodič snažím vyhnout, je vytvářet svět, ve kterém dítě očekává jistotu. Žijeme v nejistém světě. Můžete být skvělý právník a stejně zjistit, že část vaší profese převzala umělá inteligence. Můžete být obyvatel Mariupolu a být nucen přestěhovat se do jiného města kvůli válečné invazi. V našem světě se musíme umět přizpůsobit. Když tedy dětem říkáte: musíš to dělat přesně takhle a všechno bude v pořádku, zabíjíte jejich představivost, ambici i podstatu. A realita je taková, že svět je nebezpečný. Navíc jim nepomáháte, protože žádný rodič nemůže vědět, jak bude svět vypadat za pět let. AI, Trump, covid, válka na Ukrajině, útoky na civilisty v Gaze a v Libanonu – to všechno se odehrálo v poměrně krátké době. Můj přístup je učit děti principům, ne jistotám.

Jakým principům?

První princip: tvrdá práce pomáhá zvládat těžké úkoly. Čeká vás náročná zkouška? Pak se na ni musíte připravit a skutečně k ní přijít. Je mi jedno, jestli nakonec tu konkrétní věc v životě budete dělat; chci vás naučit, že náročné věci zvládnete. Chci, abyste věděli, že obstojíte i tehdy, když se budete muset přestěhovat nebo změnit profesi. Druhý princip: o pomoc můžete vždy požádat jiné lidi a slušní lidé pomohou, pokud mohou. Třetí princip: nemusíte se starat o to, co si o vás myslí druzí. To není jejich cesta, ale vaše. Není naší povinností naplňovat očekávání ostatních. A podle mě to platí i pro očekávání rodičů.

Vaším hlavním tématem je tygr, tedy vnitřní strach. Jak poznáte, že ho vedení firmy nezvládá?

Emoční sebekontrola a odvaha patří k nejdůležitějším vlastnostem moderního lídra. Člověk se musí vyvíjet, dělat nové věci, aby v byznysu přežil. Musí jednat rychle, ještě dřív, než má všechny informace, protože pokud celý svět přesně ví, kudy se vydáte, není to inovace, ale jen následování někoho jiného. To všechno v nás spouští emoce. Tak to evolučně máme. Musíme to umět rozpoznat, vyhodnotit riziko a udělat intelektuální rozhodnutí, ne rozhodnutí založené na strachu.

Když lídr nemá odvahu a emoční schopnost pracovat s nejistotou a rizikem – včetně rizika, že bude důvěřovat svému týmu bez neustálé kontroly –, pak ustoupí před tygřím řevem. Nedokáže opustit zónu pohodlí. Když tyto schopnosti má, může si vybrat, zda tomu hlasu bude naslouchat, nebo ne. Tygr není problém. Je to vlastnost, ne chyba. Je to naše superschopnost a zároveň poplašný signál, který varuje před nebezpečím. Problém nastává tehdy, když začne řídit naše rozhodnutí a jednání, protože ho nedokážeme přebít a podstupovat rozumná rizika.

Jsou nějaké konkrétní ukazatele, jak se pozná firma, jejíž vedení strach nezvládá?

Prvním ukazatelem jsou výmluvy. Tohle nemůžeme udělat, protože… Dalším znakem je, že manažer vinu hází na kohokoli jiného než na sebe – na CEO, regulátora, kvalitu podřízených a podobně. A nakonec začne předpovídat budoucnost. Když slyšíte někoho mluvit o budoucnosti s jistotou, znamená to, že svého tygra nezvládl.

Můžete dát několik rad, jak tygra zkrotit? Třeba v klíčové chvíli, kdy musíte udělat velké rozhodnutí a cítíte, že vás tygr paralyzuje?

Za prvé, dělejte malé kroky, nemůžete se přes noc stát rekordmanem v potápění. Pomůže vám to nebát se velikosti cíle, kterého chcete dosáhnout. Ať už jde o výkonný manažerský tým, nebo sportovní rekord. Najděte si učitele, který vám pomůže pochopit, co je potřeba, a potom si vytvořte plán na prvních šest měsíců. Za druhé, nebojte se požádat o pomoc. Tygr nám rád našeptává, že pomoc nepotřebujeme a že všechno zvládneme sami. Tvrdí také, že když pomoc potřebujeme, selhali jsme. Jenže umět si o pomoc říct, když děláte něco nového, je velmi důležité. Za třetí, obraťte se na přátele. Mluvte s nimi, řekněte jim, co se děje, poslouchejte, jak to vidí oni. Já vždycky rád příteli řeknu: podívej, z toho dalšího kroku mám respekt. Půjdeš do toho se mnou? Můžu ti zavolat, až to začne být těžké? Moji přátelé to vnímají jako čest, že mě mohou podpořit, a stejně to cítím i já vůči nim. Když jsem byl mladší, neuměl jsem o takové přátelství požádat. Zbytečně mě to zpomalovalo.

Opustil jste slibnou kariéru právníka a stal se žokejem a freediverem. Co vám to dalo?

Můj profesní přesun směřoval do oblasti vedení lidí, strategie a vysokého výkonu. Tyto projekty byly vedlejšími experimenty v oblasti výkonu. Přinesly mi jistotu, že se umím měnit. Mentálně i fyzicky. Cvičením a stravou jsem zhubl asi čtvrtinu své váhy. Zjistil jsem také, že se dokážu naučit nové, vzrušující dovednosti, třeba jak být s koněm ve startovacím boxu před závodem. Nikdy by mě nenapadlo, že to zvládnu. A naučil jsem se, že lidé, kteří jsou ve svém oboru skutečnými profesionály a jsou mnohem dál než já, mi často rádi pomohou, když je o to požádám.

Zbavil jste se tedy tygra úplně?

Ne, ale to nikdy nebyl cíl. Strach a úzkost jsou lidské a zdravé emoce. Strach někdy znamená, že vám na něčem záleží, a protože je to náročné, nutí vás pracovat víc. Bez zdravých obav z velkých výzev v životě nevstanete a neuděláte potřebné maximum. Nezklamat, když na vás leží vysoký tlak a odpovědnost, je základ profesionality.

Článek vznikl ve spolupráci se společností Fichtner.