Z hlíny země ke světlu nebe. Kaple v Nesvačilce vytrhne člověka ze všednosti

Katolíků v Česku ubývá. Za posledních 30 let klesl počet lidí hlásících se k římskokatolické církvi na méně než čtvrtinu. V některých chvílích se přesto jejich množství i soudržnost projeví a letos bylo tím momentem bezpochyby červnové blahořečení dvou českých kněží a obětí komunistického režimu z 50. let minulého století, Jana Buly a Václava Drboly. Na brněnském výstavišti se slavnosti zúčastnily desetitisíce věřících, několik stovek kněží, biskupové a papežský legát Michael Czerny.

Bula a Drbola byli prohlášeni za blahoslavené, což je v katolické církvi předstupeň k uznání člověka za svatého. Součástí procesu je také uctění jejich ostatků, ty se ovšem zachovaly jen v případě Václava Drboly, druhý z umučených kněží byl po smrti zpopelněn a uložen do anonymního hrobu. Relikviář s miniaturním kosterním ostatkem Václava Drboly a kouskem textilie z kněžského oděvu Jana Buly bude připomínat osudy obou hrdinů na několika místech v Česku a jedním z nich má být kaple Panny Marie Bolestné v jihomoravské obci Nesvačilka.

Vzácná relikvie však není jedinou věcí, která dělá z nedávno postaveného kostelíka nedaleko Brna mimořádné místo. Nevšední dřevěná stavba s kamennou podezdívkou ve tvaru válce, jejíž duchovní charakter z dálky připomíná jen symbolická ocelová věžička s křížem, získala v roce 2025 hlavní cenu Grand Prix Architektů a letos se dostala mezi nominovaná díla České ceny za architekturu.

Tři sta a deset let

Vesnice Nesvačilka svou kapli nikdy neměla. Vznikla v roce 1715 na pozemcích panského dvora spadajícího pod olomoucké biskupství, když tehdejší vrchnost rozdělila okolní polnosti dvaceti rolníkům, aby tu začali obdělávat půdu. Na návsi byla o sto let později postavena zděná zvonička, na mši však chodili obyvatelé Nesvačilky do sousední Moutnice. „Věřím, že celých těch tři sta let tu byla touha po vlastní kapli,“ říká místní rodák Vít Lízal.

K roku 1920 jsou datované sbírky farníků na novou kapli za vesnicí, k výstavbě ale nedošlo a nápad se podařilo zrealizovat až po roce 2007, kdy do Moutnice přišel mladý kněz René Václav Strouhal. Ten si vzal myšlenku kaple pro Nesvačilku za svou, začal na stavbu shánět peníze a kontaktovat architekty. Nejvíc se mu líbil návrh tehdy ještě studenta architektury Jana Říčného, který v nadčasovém pojetí propojoval historické technologie s moderními materiály a prvky.

Kaple v Nesvačilce

Dalších 15
fotografií

Stavba začala v roce 2014 a trvala deset let. Skládali se na ni místní věřící i sympatizanti projektu, celkové náklady se vyšplhaly na 24 milionů korun. „Stavbu nakonec popohnal nový brněnský biskup Pavel Konzbul. Když se jednou otec René vrátil z porady s biskupem, prohlásil, že 8. května 2024 musíme tu kapli vysvětit, protože si to přeje biskup,“ vypráví Lízal. Biskup prý získal ostatky svatého Jana Nepomuckého a svatého Václava a zavázal se, že je uloží do prvního kostela, který vysvětí. „Nesvačilka se mu líbila a chtěl, aby ty ostatky byly právě tady,“ vysvětluje Lízal.

Termín se podařilo dodržet a 8. května 2024 byla kaple biskupem Konzbulem vysvěcena. Do dvou ze tří schránek v zadní části oltáře byly tedy uloženy ostatky svatého Jana Nepomuckého a svatého Václava. Ve třetí schránce je místo pro zmíněný relikviář dvou nově blahoslavených světců.

Společně kolem oltáře

Cestu z vesnice ke kapli lemují mladé jabloně. Jejich růžové květy mají na jaře evokovat něhu Panny Marie, právě Matce Boží je totiž duchovní stavba zasvěcená. Znalcům novodobé české sakrální architektury může místo připomínat Neratov v Orlických horách, i tam prochází přístupová cesta ke kostelu jabloňovou alejí a vede poutníky k chrámu, který svou jednoduchostí, kameny, dřevem a průhledem k nebi povznáší ducha. Podobnost je ale podle architekta náhodná.

Pro veřejnost je kaple v Nesvačilce otevřená jen v době bohoslužeb a jednu hodinu o letních sobotách a nedělích. Když ovšem návštěvníci zavolají předem, mohou si kapli prohlédnout i jindy. Otevřít jim přijde právě Vít Lízal a v případě zájmu je chrámem i provede a převypráví jeho příběh. „Návštěvnost není tak velká, aby tady bylo stále otevřeno. Během neděle se sem přijde podívat tak deset až patnáct lidí,“ říká průvodce. Mše tu ale pravidelně navštěvuje asi šedesát lidí, z toho místní tvoří sotva třetinu, zbytek věřících sem dojíždí z okolí.

Na první pohled zaujmou příchozího velmi vysoké dveře. Na výšku mají pět metrů a otevírají se pomalu, což má vést ke ztišení před vstupem na posvátné místo. Na rozdíl od většiny jiných kostelů pak návštěvník vejde do nezvykle světlého prostoru. Překvapením může být i toaleta v zádveří. V kostelech obvykle nebývá, tady se však s touto praktickou věcí počítalo.

Prostor tradičních křesťanských kostelů bývá rozdělen na dvě části. V podélné hlavní lodi jsou běžně seřazeny lavice k sezení či klečení věřících, zatímco přední, často vyvýšená část – takzvané kněžiště – je určena k vysluhování mše. V Nesvačilce, ale i v dalších moderních kostelech je tomu jinak. Místa k sezení jsou tu uspořádaná do půlkruhu podél obvodových zdí, k čemuž vede jednak oválný půdorys kaple a jednak novodobé pojetí společného slavení bohoslužby, kdy je celé společenství věřících shromážděné kolem jednoho obětního stolu.

Posvátná obyčejnost

Stavbu charakterizuje promyšlené využití přírodních materiálů, zejména dřeva, kamene a hlíny. Z dusané a broušené hlíny je v kapli podlaha i oltář. To dodává prostoru nejen starobylý nádech, ale také duchovní rozměr, protože z hlíny Bůh podle Bible stvořil člověka a vdechl mu život. Na jiném místě v Bibli se pak píše, že „poklad víry máme v nádobě hliněné“, což souvisí s lidskou křehkostí a smrtelností.

Obvodové zdi kaple jsou z kamene, který zase symbolizuje lidskou práci a úsilí na tomto světě, podle autora i tvrdohlavé, neposlušné a těžko tvárné lidstvo. Pak ale stačí pozvednout oči a patnáctimetrové ručně tesané dřevěné trámy vedou pohled vzhůru ke střešnímu otvoru, odkud přichází světlo do celého prostoru a kde se pozemské setkává s nadpozemským. To je sféra nebeská.

„Největší síla té kaple je v jednoduchosti,“ hodnotí atmosféru Lízal. Na stěnách nikde nenajdete žádné zdobení, obrazy ani andělíčky, jedinou plastikou je v pravé části kaple socha Panny Marie Bolestné, jejíž srdce je proťaté sedmi paprsky jako meči. To v křesťanské symbolice vyjadřuje utrpení, kterým si Marie procházela v průběhu života a smrti jejího syna Ježíše. Sedm Mariiných bolestí představují také zmíněné dřevěné trámy tvořící kostru vnitřního prostoru kaple. Ústřední z nich je nahoře doplněn příčným břevnem do tvaru kříže.

Propojení země a nebe se v nesvačilské kapli promítá do všech detailů. Mobiliář je navržený ze starých materiálů a svědků každodenního života, jako jsou trámy, ze kterých je vytesaný ambon (tedy vyvýšené řečnické místo v kostele, ze kterého se pronášejí kázání), lavice i podstavec k velikonoční svíci. Silný dojem vyvolá také svatostánek vyrobený z mlýnského kamene, jehož středovým otvorem vyzařuje světlo z vnitřního osvětlení. „Pan farář musí trochu zabrat, když ho chce otevřít, protože ten kámen má sto dvacet kilo. Navrhoval ho sochař Dominik Fiala, kterému v té době bylo jen devatenáct let,“ doplňuje zajímavosti Lízal. Upcyclingové prvky v interiéru chrámu odkazují na spojení všedního života s Božím působením, které člověka přesahuje.

Obyčejné věci se tu stávají součástí posvátného místa.

Konstrukce nese jména dárců

Celou horní část kaple tvoří dřevěná konstrukce. To byl podle autora návrhu Jana Říčného nelehký úkol. „S rostlým dřevem se těžko pracuje, protože je nepredikovatelné. Může reagovat na vlhkost, teplo, různě se překrucovat nebo odlepovat,“ vysvětluje architekt. Dřevěné lamely vnitřního pláště kaple proto nejsou lepené, ale poskládané do sebe pomocí čepů a klínů. „Je to vlastně skládačka, něco jako lego. Jednotlivé lamely se do sebe zaklíní a tím se konstrukce stabilizuje,“ pokračuje Říčný.

Dřevěnou část kaple bylo potřeba postavit rychle, aby materiál netrpěl povětrnostními vlivy. Komunita proto uspořádala sbírku na jednotlivé lamely, které si každý dárce mohl „adoptovat“ za tisíc korun. Konstrukce je díky tomu vyzdobená jmény a vzkazy konkrétních dárců. Jedni děkují za dar života a zdraví, jiní prosí Pannu Marii o přímluvu a pomoc. „Prosím o dar mateřství,“ zní například jedna z proseb. Lamelová konstrukce je kromě toho protkaná malými okénky, kterými dovnitř pronikají paprsky světla. Podle autora stavby symbolizují závoj Mariiných slz. „Marie pláče za lidstvo, za naše chyby a bolesti. Zároveň ale trpící lidé u ní nacházejí útěchu,“ objasňuje Říčný.

Pochvalné reakce odborné architektonické komunity získává stavba za kombinaci středověkých postupů a nových technologií. Pod přirozeně působící hliněnou podlahou je například skryté topení propojené se střešní fotovoltaikou, lamely jsou opracované CNC frézou a střechu chrání moderní EPDM fólie. „V Česku se málo používá, ale je odolnější než klasická PVC fólie, protože tolik nepraská a díky tomu vydrží déle,“ zdůvodňuje tuto volbu Říčný. Otisk doby, ve které byla kaple postavena, můžeme najít také v decentní ocelové konstrukci, která tvoří bílý sanktusník na vrcholu stavby.

„Některé věci bych přesto už dnes udělal jinak,“ hodnotí stavbu s odstupem času její autor, který s návrhem nesvačilské kaple uspěl ještě jako student architektury. K tepelné izolaci by například nepoužil minerální vatu, ale zvolil by přírodnější konopnou variantu. Mluví také o dřevěných hřebících, které by použil na vnější stěny kaple místo těch klasických z kovu.

Stavba

Stáhněte si přílohu v PDF

Spočinout v tichu a kráse

Přemýšlet nad sakrální architekturou je trochu jiné než navrhovat objekty sloužící k bydlení nebo k práci. Mnohem víc tady hrají roli pocity než funkčnost budovy. „Praktické vlastnosti jsou taky důležité, ale hlavně tu jde o celkovou atmosféru místa,“ myslí si Říčný. U kaple v Nesvačilce si především přál, aby prostor vedl člověka k modlitbě duše, k povznesení se nad každodenní starosti.

„Je tam důležitá vertikalita. Perspektiva trámů ubíhajících nahoru dělá budovu opticky ještě vyšší, než je. S výškou pracuje i gotika, ale ta je víc odtržená od pozemského života. Tady je to spíš o propojení,“ vysvětluje architekt.

Přestože jde o církevní stavbu, která slouží místní komunitě věřících, otevírá se tu prostor pro každého, kdo chce ve svém každodenním shonu nebo třeba na svých toulkách po jižní Moravě spočinout na chvíli v tichu a kráse. Nemusí ho oslovovat osudy světců, jejichž ostatky jsou skryté v oltáři, ani bolesti Panny Marie, které stavbu inspirovaly. Může zkrátka jen hledat klid a naději – světlo do svého vlastního životního příběhu. Místa, jako je kaple v Nesvačilce, jsou k tomu nádhernou příležitostí.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Stavba.