Nároky Němců odsunutých do Rakouska již byly vypořádány

Nároky Němců odsunutých do Rakouska již byly vypořádány

Smlouva s Rakouskem z roku 1974 jasně hovoří o globálním a konečném finančním odškodnění.
Pouze po vypovězení příslušné bilaterální smlouvy by rakouská vláda mohla požadovat odškodnění svých nynějších občanů, kteří byli po 2. světové válce odsunuti z Československa. To však kabinet Wolfganga Schüssela nechce učinit. Uvedenou otázku částečně upravuje bilaterální smlouva o vypořádání určitých finančních a majetkoprávních otázek z 19. prosince 1974, která v článku 1 přiznává Rakušanům odškodnění jedné miliardy šilinků za škody, vzniklé "československým konfiskačním, znárodňovacím nebo podobným zákonným opatřením". Toto odškodnění však patří pouze těm osobám, které měly rakouské občanství k 27. dubnu 1945. "Hlavně se tedy jednalo o lidi, kteří u nás žili před válkou," uvedl pro HN Jan Hloušek z ministerstva zahraničí. Odškodnění se tedy netýká odsunutých obyvatel Sudet. Jejich zájmy však rakouská vláda odmítla hájit, jak vyplývá z textu článku 6 této smlouvy: "Rakouská republika již nebude proti ČSSR zastupovat nebo podporovat žádné nároky rakouských osob, které vznikly proti ČSSR nebo československým fyzickým i právnickým osobám v souvislosti nebo v důsledku československých opatření uvedených v článku 1 smlouvy." Vznesení nároků vídeňskou vládou by tedy odporovalo znění i duchu uvedené smlouvy, která hovoří o "globálním a konečném vypořádání".
Uvedený dokument sice navazuje na společný přísně tajný protokol obou vlád z 19. července 1965, který používá stejné slovní obraty a obsahově se shoduje s pozdější smlouvou. Již v tomto protokolu se Rakousko zavázalo, že nebude nároky na odškodnění odsunutých obyvatel Sudet zastupovat a neposkytne jim žádnou podporu, a také zde byla zmíněna rozhodující hranice 27. dubna 1945. Ve smlouvě z roku 1974 je nová hlavně částka miliardy šilinků, o které devět let předtím nebyla řeč.
Ochota odškodnit rakouské občany byla výsledkem úspěšné rakouské diplomacie, která ze země, která byla po válce pojímána jako součást poražené mocnosti, vytvořila Hitlerovu první oběť. O změně pohledu na začátku sedmdesátých let svědčí to, že tehdy uzavřelo mnoho států dohody o odškodnění s Rakouskem, i když jejich existenci předpokládala již Základní smlouva z 25. září 1955 (Československo ji podepsalo 23. dubna 1956), která dodnes platí jako rakouská ústava.
Existence rakouského majetku v ČR byla až do pádu komunismu oficiálně uznávána, ale jeho správu vykonávaly české právnické osoby. V některých případech se jednalo o složité vztahy, které například vedly k odstěhování ústředního výboru KSČ z budovy Na příkopě, jež byla rakouským majetkem. Tehdejší vedení státu si muselo rychle najít náhradní sídlo. Poslední sporné majetkové otázky vyřešil protokol ke zmiňované smlouvě z roku 1990.
Jaroslav Lenert