Rada Evropy Rusko nezapudila
Válečný konflikt v Čečensku začal 11. prosince 1994. V červnu 1996 byl ukončen mírovou dohodou, jež nezabránila Moskvě, aby pokládala navzdory vlně separatismu severokavkazskou provincii za své výsostné území. Nezabránila ani čečenským polním velitelům, aby pokračovali ve finančně lukrativních únosech a dalších kriminálních aktivitách. Nová válka propukla poté, co Basajevovi a Chattábovi ozbrojenci loni vtrhli do Dagestánu se zřejmou snahou konflikt rozšířit. Trumfem se tentokrát stal islámský fundamentalismus. Teroristické akty v řadě ruských měst vedly k invazi federálních vojsk do Čečenska. Druhá rusko-čečenská válka začala.
Stejně jako ta první se stala terčem ostré kritiky ze strany Západu. Moskva od samého počátku poukazovala na rozdíly v motivech první a druhé války. Formálním motivem první byla snaha čečenských elit o získání samostatnosti (s nezbytnou ingrediencí legalizace kriminálních aktivit), druhý konflikt byl vyprovokován teroristickými aktivitami polních velitelů. Ačkoli Moskva obhájila důvody silového řešení a získala pro ně zprvu i podporu ruské společnosti, nebyla schopna užít jiné strategie než ve válce první. Jinými slovy, podivuhodná "nezranitelnost a beztrestnost" polních velitelů byla doplňována utrpením civilistů, jež se často museli obávat jak ozbrojenců, tak i federálních vojsk. Ruským prezidentem Putinem avizovaná "krátkodobost" konfliktu se opět stala utopickou vizí. V této situaci kritika Moskvy ze strany Západu značně sílila.
Parlamentní shromáždění Rady Evropy ve svém doporučení č. 1444 "O konfliktu v Čečensku" vyzvalo Rusko k neprodlenému zastavení vojenských akcí, zahájení politického jednání a k volnému vstupu masmédií. Moskva odpověděla 28. března 2000 memorandem "O situaci v Čečenské republice", v němž silovou akci označila za "vnitřní záležitost" Ruska, ačkoli vyjádřila připravenost ke spolupráci s RE, OSN a dalšími světovými organizacemi. Dubnová rezoluce Parlamentního shromáždění RE pak již v odvetu za akce v Čečensku požadovala pozastavení členství Ruska v RE, neboť konflikt navzdory tvrzení Moskvy nekončí, ale - zvláště v posledních dnech - jeví tendenci k teritoriálnímu rozšíření.
Právě zde se však projevila nejednotnost RE. Názor Výboru ministrů RE nebyl totožný s názorem Parlamentního shromáždění. Jedenáctého května pokus o "zapuzení Ruska" neprošel a ve své rezoluci Výbor ministrů RE ani slovem neodsuzuje Moskvu za aktivity v Čečensku. Naopak, podle něj "Rusko přijalo opatření odpovídající zájmům RE". Jde o úspěch prvního ruského diplomata Igora Ivanova, či o realismus zbavený emocí?
Úspěch ruské diplomacie je dosti sporný. Důvodem rozhodnutí je pragmatické vidění situace. Izolace Ruska Moskvu spíše pobídne k tvrdosti, komunikace naopak k akceptování zájmů Západu. Jde tu i o poznání, že Putin má pravdu, tvrdí-li, že v boji s mezinárodními teroristy nebojuje Moskva jen za sebe, ale za celou Evropu. Daleko jasněji vnímají tuto zkušenost Britové či Američané, jež při vší kritičnosti postoje Moskvy chápou.
Dimitrij Běloševský
