Novela občanského soudního řádu

Nová právní úprava civilního soudního procesu - první část

Novela občanského soudního řádu

V pěti pokračováních budeme uvádět základní změny, které přináší velká novela občanského soudního řádu s účinností od 1. ledna 2001.
Dnem 1. ledna 2001 nabude účinnosti zákon č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 30/2000 Sb (dále jej budeme označovat novela) je prvním ze série zákonů, které mají tvořit reformu české justice. Zdá se sice, že se reforma justice v poslední době poněkud zkomplikovala, či dokonce zastavila, to však nic nemění na tom, že první krok byl učiněn a v zákonné podobě Parlamentem České republiky přijat.
Nezůstal však jediný. Vedle této novely občanského soudního řádu, která upravuje civilní řízení před soudy, byl později, pod číslem 215/2000 přijat zákon, kterým se mění zákon č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví. Tento zákon rovněž nabývá účinnosti 1. ledna 2001.

Zrušení krajských obchodních soudů

V souvislosti s výkladem novely občanského soudního řádu, jíž se zde chceme věnovat, nelze ani tento zákon prominout, protože výrazně mění institucionální základ civilního soudního procesu: Ke dni 1. ledna 2001 se jím totiž v České republice ruší krajské obchodní soudy. Jejich agendu (rozhodování v převážné většině obchodních věcí) přebírají krajské soudy. Věci projednávané Krajským obchodním soudem v Praze (i nedokončené věci) převezme Městský soud v Praze, věci projednávané Krajským obchodním soudem v Brně převezme Krajský soud v Brně a věci projednávané Krajským obchodním soudem v Ostravě převezme Krajský soud v Ostravě.
Zrušení tří specializovaných obchodních soudů neznamená ovšem, že se nějak omezuje pravomoc soudů v obchodních sporech. Je pouze výrazem snahy o lepší rozvržení věcí uvnitř justice. Nová úprava věcné příslušnosti soudů (rozdělení mezi okresní a krajské soudy) by spolu s převedením obchodní agendy na krajské soudy měla - podle předkladatelů zákona - přinést odstranění největších průtahů v řízení a postupné dořešení značného počtu nedokončených obchodních věcí.
Ovšem skutečný budoucí dopad těchto organizačních změn nelze exaktně propočítat, lze jej pouze odhadovat, a odhady se již při projednávání záměrů lišily. Z jiných odhadů vycházel předkladatel (Ministerstvo spravedlnosti) a z jiných odhadů soudci, zejména předsedové soudů. Soudní praxe teprve po čase ukáže, do jaké míry se dobré úmysly dokázaly přiblížit realitě. Ke konkrétní úpravě věcné příslušnosti se ještě vrátíme.

Rychlost a účinnost řízení

Na tuto otázku po účelu novely občanského soudního řádu lze odpovědět jednoduše: Větší rychlost a větší účinnost civilního soudního řízení, tak, aby soudy lépe naplňovaly svůj základní úkol tj. ochranu práv včetně jejich vynuceného vymáhání. To naléhavě vyžaduje nejen naše vlastní zkušenost, která mnohdy počítá délku trvání soudních sporů na roky a často vede i k rezignaci na soudní ochranu, ale také nedávné hodnotící zprávy komisařů Evropské unie o stavu justice a o pokroku v přípravě na přijetí České republiky za člena EU. Tyto zprávy byly až dosud velmi kritické. Ani Evropská unie však nemá jednoduché a jednoznačné návody, jak na to.
Za velký problém, který justice vyvolala, ale se kterým se musí vyrovnávat, považuji skutečnost, že ještě 11 let po revoluční změně společenských a ekonomických podmínek nemáme nové základní kodexy. Občanský zákoník, zákon o rodině, zákoník práce, občanský soudní řád, trestní kodexy (nikoli obchodní zákoník) vesměs pocházejí z první poloviny šedesátých let a jsou poznamenány ideologií a právními názory té doby. Četné novely sice již dávno odstranily jejich zjevné projevy, avšak nové prvky se někdy jen těžce roubují na starý základ.
To je i případ poslední velké novely občanského soudního řádu, o níž zde hovoříme. Do zákoníku, který původně principiálně neuznával rozdílnost sporného a nesporného řízení, se nyní postupně zavádějí prvky typicky sporného řízení, použitelné právě jen ve sporech. Např. rozsudky pro zmeškání, pro uznání (to již dříve), anebo nyní prvky koncentrace řízení, zákaz novot v odvolacím řízení atd. Zároveň je proto nutno poměrně obtížně vymezovat, kde jsou a kde nejsou tyto procesní instituty použitelné, což interpretaci takového zákoníku nesmírně ztěžuje.

Zrychlení a zefektivnění sporného procesu

Jaké procesní prostředky k tomuto cíli tedy novela zavádí? Je to především zvýšení procesní odpovědnosti sporných stran, která - dlužno říci - je v soudním procesu zemí s nepřerušeným právním vývojem samozřejmostí. Účastníci (strany sporu) mají pocit, že o svůj spor musí více pečovat, ať už v roli aktivní (žalobce) nebo obranné (žalovaný). Mělo by být napříště vyloučeno, aby žalovaný vítězil tím, že se soudu vyhýbá. Aktivita v procesu musí být více oceněna, pasivita (nebo dokonce "neposlušnost") stižena sankcí. Více se má prosadit princip, že soud spor projednává, nikoli vyšetřuje. Patří sem též různé prvky koncentrace řízení nutící účastníka, aby své návrhy podával včas. O nich konkrétně pojednáme později.
Neměl by však vzniknout dojem, že snad má být větší účinnosti procesu dosaženo hlavně péčí účastníků, i když částečně tomu tak je. Právem se klade otázka, jak soudy samy přispějí ke splnění účelu. Má-li jít o větší rychlost řízení, pak se na prvý pohled nabízí stanovení určitých lhůt pro řízení a vydání rozhodnutí. To však není možné a nikde bychom vzor pro něco takového nenalezli. Stanovení lhůt pro řízení nedovoluje naprostá různorodost projednávaných věcí, které jsou velmi rozdílně skutkově i právně složité a rozsah dokazování se rovněž liší.
Také počet věcí připadajících na jednoho soudce může kolísat a je zcela nepředvídatelný. Konečně záleží i na spolupráci účastníků, ale též svědků či znalců se soudem. Proto představa obecného časového omezení řízení je nereálná a touto cestou jít nelze, snad až na určité výjimky pro některá řízení.
Takovou výjimkou, která se nakonec v novele ocitla, je zejména stanovení sedmidenní lhůty pro rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření.
Je třeba však poznamenat, že představa nějakého radikálního, zlomového řešení je spíše utopická. Více než nějaké velké a zásadní změny jsou to jednotlivosti, které by mohly ke zrychlení řízení přispět. Prostředkem zrychlení - vedle již zmíněných změn ve věcné příslušnosti soudů - by se mohla stát nová úprava řešení nedostatku věcné příslušnosti (je-li žalováno u nepříslušného soudu), možnost rozhodnout v některých případech bez ústního jednání, pouze na základě listinných důkazů. Velmi významné by se pro rychlost řízení mohlo ukázat ustanovení o tom, že vzdají-li se účastníci práva odvolání, doručí se zpravidla stejnopis rozsudku krátkou cestou hned při skončení jednání.
V odvolacím řízení by nepochybně měl vést k větší rychlosti zákaz uvádění skutečností a důkazů, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně (až na určité výjimky).
Mimořádné opravné prostředky, jejichž počet se z nynějších dvou zvyšuje na tři (přibývá žaloba pro zmatečnost) lze jen těžko samy o sobě označit za prostředky zrychlení procesu: Jejich přínos (vedle toho, že by měly zůstat opravdu mimořádnými i co do své četnosti) by se však mohl projevit v celkové racionalizaci soudního rozhodování, tedy nepřímo.

Nové instituty

Zato v exekučním (vykonávacím) řízení by opravdový efekt mohl přinést nový institut prohlášení o majetku dlužníka, doplněný výraznou sankcí za dispozice majetku po předvolání dlužníka k prohlášení. Takové dispozici (např. prodej věci nebo postoupení pohledávky jinému) budou vůči vymáhajícímu věřiteli neúčinné.
Význam pro efektivnější vymáhání práv má nepochybně i výslovná úprava exekučního postižení obchodního podílu dlužníka v obchodní společnosti, přesnější úprava přikázání pohledávky z účtu u peněžního ústavu, přesnější úprava exekučního postižení vkladních listů, akcií, směnek, šeků a jiných cenných papírů. Konečně také zcela nový způsob výkonu, jímž je exekuční prodej podniku dlužníka. Všemi těmito procesními novinkami se budeme v dalších částech zabývat podrobněji.

Alena Winterová,
profesorka Právnické fakulty UK