Novela občanského soudního řádu

Nová právní úprava civilního procesu - druhá část

Novela občanského soudního řádu

Druhé pokračování pětidílného seriálu, který se věnuje novele občanského soudního řádu, která bude účinná od 1. ledna 2001, se věnuje především koncentraci řízení.

Alena Winterová

Praha, 1. 11. 2000
Novela občanského soudního řádu zavádí některé prvky koncentrace řízení, které nejsou civilnímu spornému procesu neznámé, které však naše civilní procesní právo po roce 1950 zcela (vědomě a záměrně) opustilo. Proces se stal jednotným a celé generace právníků slyšely o koncentraci řízení nanejvýš ve výkladech historických a srovnávacích. Proto nebude na škodu stručné všeobecné připomenutí podstaty problému.

Podstata koncentrace řízení

Pokud je řízení chápáno jako jednotné (a tak je tomu dosud), je možné relevantně vykonávat procesní úkony, sdělovat soudu rozhodné skutečnosti, doplňovat důkazy a činit jiné návrhy kdykoli během řízení, a to nejen v první, ale ještě i ve druhé (odvolací) instanci. Soud musí vše, až do vynesení rozhodnutí, vzít v úvahu.
Koncentrace řízení naopak znamená, že pro tvrzení a návrhy účastníků je vyhrazen určitý úsek řízení, po jehož uplynutí se již k dalším tvrzením a návrhům nepřihlíží. Soud rozhodne na podkladě toho, co mu bylo předneseno a navrženo včas.
Je zřejmé, že jednotnost řízení více odpovídá koncepci takzvané materiální pravdy (tvořila základ dosavadní úpravy občanského soudního řádu ze šedesátých let) jako základu rozhodování a jakýkoli prvek koncentrace řízení pak více odpovídá koncepci formální, procesní pravdy.
Hodnoty obou koncepcí zde nelze pro nedostatek místa fundovaně poměřovat.
Z nové úpravy vyplývá jedna věc však naprosto jistě: Koncentrace řízení nutí účastníky k větší odpovědnosti, zabraňuje procesnímu taktizování ve sporu, racionalizuje a zrychluje proces, a to je dnes pro nás naprostou prioritou.
Ještě je třeba poznamenat, že novela občanského soudního řádu zavádí pouze některé prvky koncentrace, jak o nich dále bude řeč. U všech těchto prvků přitom připouští odůvodněné výjimky a u všech dbá, aby byl účastník o svých povinnostech řádně soudem poučen, a tedy neutrpěl újmu pro neznalost zákona, a to se týká zejména účastníka, který není nezastoupený advokátem. Ostatně účastník, vědomý si svého postavení ve sporu a dbalý svých procesních povinností, dopad koncentrace vůbec nepocítí. Takový účastník tak jako tak stejně činí své přednesy a návrhy včas.

Kritérium paragrafu 120

Koncentrace řízení je z povahy věci institutem sporného procesu. To je takového procesu, v němž dvě proti sobě stojící strany (žalobce a žalovaný) vedou spor o určité právo. Vedení sporů je plně v dispozici stran a je ovládáno projednací zásadou.
Strany v zásadě nesou procesní odpovědnost za výsledek řízení (zejména v podobě důkazního břemene). K tomu se nyní připojují prvky koncentrace řízení.
Ve věcech nesporných (např. věcech osobního stavu, věcech nezletilých dětí, ale i ve statusových věcech obchodních společností, apod.) platí zásady jiné, procesní odpovědnost ani koncentrace řízení zde z povahy věci neexistují.
Problémy, které vyplývají z toho, že se instituty výlučně sporného řízení zavádějí do původně jednotného řízení, řeší novela tak, že v § 120 v odstavci 2 uvádí v podstatě výčet věcí, jimž přiznává nesporný charakter (aniž by tohoto označení užila).
My si však můžeme takové značení dovolit i s vědomím toho, že sem zákon přiřazuje též některá řízení sporná, resp. hraniční, např. nově řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu.
Ostatní, zde neuvedená, řízení jsou považována za řízení sporná. S tímto pomocným kritériem pak novela pracuje tak, že u nových prvků koncentrace vždy výslovně vylučuje jejich použití v řízeních uvedených v § 120 odstavec 2. V celém dalším výkladu by měl mít čtenář na paměti, že platí pouze ve sporech a neplatí v nesporných věcech ve smyslu výše uvedeném.
Jednotlivé nově zaváděné prvky koncentrace řízení jsou stanoveny buď přímo zákonem (koncentrace zákonná), anebo závisí na rozhodnutí soudu (koncentrace soudcovská).

Koncentrace zákonná

Nejpřísnější koncentraci stanoví § 118b, a to pro některé, taxativně vypočtené spory.
Tam se účastníkům (sporným stranám) ukládá, aby uvedli rozhodné skutečnosti o věci samé a označili důkazy k jejich prokázání nejpozději do konce prvního jednání, které se v nich konalo. To platí přirozeně především pro žalobce (ten má zásadně všechny rozhodné skutečnosti a důkazy uvést již v žalobě), ale též pro žalovaného (v písemném vyjádření k žalobě, které podává ze své vůle nebo na výzvu soudu). Obojí lze pak doplnit, avšak jen při prvém jednání.
Novela občanského soudního řádu zná dvě výjimky: jednak pozdější tvrzení (důkaz) budou připuštěna, mají-li zpochybnit věrohodnost provedených důkazních prostředků (doporučuje se, aby se účastník v pozdějším návrhu na toto ustanovení přímo odvolal). Za druhé se připouští pozdější tvrzení o skutečnosti (důkaz), které nastalo až po prvním jednání (pokud ovšem může být pro spor relevantní) nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést (na místě je obdobné doporučení jako v prvém případě), navíc zde bude třeba tvrdit a nabídnout důkaz o tom, že účastník nemohl bez své viny své tvrzení (důkaz) nabídnout dříve.
Pro výčet sporů, jichž se § 118b týká, zde není místo. Nezbývá, než čtenáře odkázat na citované ustanovení novely. Upozorňuji pouze, že tři prvá řízení jsou koncentrací dotčena v celém rozsahu potřebných zjištění (přičemž ve třetím případě jde o skupinu řízení, kterou zajisté tvoří řízení o žalobě vylučovací a žalobě na popření pravosti, výše či pořadí pohledávek, ale otázkou bude, jak dalece bude pojem "spory vyvolané konkursem a vyrovnáním" v soudní praxi vykládán, např. by mohla vzniknout otázka, zda touto cestou není dotčen koncentrací též spor o vypořádání společného jmění manželů vyvolaný konkursem, což podle mého názoru zákonodárce těžko mohl zamýšlet). Další tři z vypočtených řízení jsou koncentrací dotčena pouze co do základu věci (základem věci se rozumí vše, s výjimkou výše nároku a zřejmě též druhu uplatněného nároku).
Méně přísná, avšak nejrozsáhlejší co do počtu věcí a patrně nejvýznamnější koncentrace sporného řízení je stanovena v § 119a ve spojení s § 205a, § 211a a § 213 odstavec 3 pro všechny ostatní sporné věci. Z uvedených ustanovení občanského soudního řádu vyplývá, že všechny rozhodné skutečnosti a všechny důkazy je třeba uvést v řízení v první instanci, dříve, než soud vyhlásí rozhodnutí. V odvolacím řízení jsou napříště nové skutečnosti a nové důkazy nepřípustné (o tom a o výjimkách z tohoto zákazu pojednáme dále v souvislosti s opravnými prostředky).
Poučení účastníků v tomto smyslu - před skončením posledního jednání - je nezbytností. Proto také vždy musí soud prvního stupně před vyhlášením rozhodnutí umožnit účastníkovi, aby další skutečnosti či důkazy uvedl a musí se s nimi vypořádat.

Koncentrace soudcovská

Soud může žalovanému uložit, aby v písemném vyjádření k žalobě uvedl rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, připojil listinné důkazy a navrhl i další důkazy (§ 114b). Takové rozhodnutí soudu je odůvodněno povahou věci či okolnostmi případu, jak vyplývají ze žaloby, a nelze je použít vždy. Rozhodnutí (usnesení) musí být doručeno do vlastních rukou žalovaného, náhradní doručení je vyloučeno, a to pro mimořádně závažné důsledky, které má. Nevyhoví-li totiž žalovaný, ani nevysvětlí věc jinak ve stanovené lhůtě, bude moci soud rozhodnout ve smyslu žaloby rozsudkem pro uznání (jako by žalovaný nárok uznal), a to bez jednání (§ 153a odst. 4).
2. Dochází-li v řízení k průtahům z viny účastníka, může soud na návrh jiného účastníka stanovit lhůtu (nejméně 15 dnů), po jejímž uplynutí už k dalším skutečnostem a důkazům nebude přihlížet a rozhodne na podkladě těch tvrzení a důkazů, které má (§ 118c).
Výjimky jsou obdobné jako u § 118b, širší o případ, byl-li účastník k doplnění vyzván soudem, což je přirozené a souvisí s § 118a.

Proces se racionalizuje

Všechna tato ustanovení nemají znamenat ulehčování soudcům na úkor účastníků, ale právě naopak. Koncentrace znamená racionalizaci procesu. Dokud je na účastnické návrhy čas, je soud povinen dbát, aby účastníky k doplnění chybějících tvrzení a důkazů vyzýval, poučoval je o následcích nesplnění, a to zejména tehdy, ukazují-li výsledky řízení, že věc je možné právně posoudit jinak, k čemuž ovšem určité skutečnosti či důkazy chybějí (§ 118a).
Novela občanského soudního řádu, která zvyšuje v právě popsaném smyslu nároky na účastníky, je neméně náročná na soudce.

Autorka je profesorka
Právnické fakulty UK v Praze