Svatováclavská koruna je dnes považována za nejkrásnější na světě

Mystérium korunovačních klenotů

Zdá se, že dnes už je to jenom pohádka o tajemném pokladu, uloženém za sedmero zámky na nejposvátnějším místě naší země poblíž kaple sv. Václava, v samém srdci katedrály sv. Víta. České korunovační klenoty. I když už dávno ztratily svůj politický význam, jejich symbolické místo je nezrušitelné.
Máme to všichni někde hluboko pod kůží, to: "Země koruny české". Koruna v Čechách znamená víc než královský odznak, je to samo království České. V tom je možná i kus tajemství, proč dokážeme ve slavnostních chvílích stát i dlouhé hodiny ve frontě pro několik okamžiků v její blízkosti.
Její osud byl častokrát i naším osudem. Nemusela by být ani ze zlata, a přitom víme, že je symbolem našich domovů. Nepotřebuje výsad. Její výsadou je poslání, které jí určil už Karel IV. Je jediná na světě.

Historie vzniku koruny

Když se pro začátek spokojíme s tím, že o starší přemyslovské koruně nevíme téměř nic, můžeme začít hned rokem 1341, kdy se připravovala korunovace markraběte moravského Karla českým králem a kdy se z neznámých důvodů ukázalo, že stará koruna Přemyslovců pro tak významný okamžik nestačí. Existence nové koruny je poprvé zmíněna o pět let později v ochranném dokumentu ze 6. května 1346, který vystavil pro královskou korunu papež Kliment VI. Další zpráva je z roku 1347 na koženém pouzdru koruny, kde je nápis oznamující, že korunu nechal zhotovit král římský a český Karel IV. k chvále Boží a mučedníka sv. Václava. Téhož roku ji také Karel IV. použil ke své korunovaci. Zajímavé je, že z této doby se zachoval i první přesný popis koruny. Překvapivě neodpovídá její současné podobě. Především původní koruna neměla ty nahoře přepásané oblouky, dnes téměř souvisle zdobené drahokamy. Zřejmě byly ke koruně přidány až za čas, dlouho po korunovaci. Protože jsou oblouky tvořeny z dvanácti rozměrově odlišných článků, někteří odborníci se domnívají, že k jejich "výrobě" mohla být použita dámská, tedy třeba královnina čelenka nebo zbytek opasku. Zjistit to by mohlo být zajímavé, ale dnes již naprosto nedůležité.
Co je zajímavější, že Karel IV. na sklonku svého života přistoupil k další rozsáhlé úpravě koruny. Pravděpodobně se mu podařilo koupit či získat nové, vzácnější kameny, které se rozhodl vyměnit. A posílit tak symbolický význam tohoto skvostu. Navíc při této úpravě bylo odstraněno čtyřicet perel na okraji hlavní obroučky a několik dalších kamenů. Zdá se, jako by císař uvažoval o zjednodušení vzhledu a vytvoření prostoru pro nové kameny. Asi staré pravidlo o jednoduchosti, ve které je krása, platí po celé dějiny. Po této úpravě zbylo na koruně asi sedmdesát, často i nepravidelně umístěných dírek, které sice neruší, o to víc u tak výjimečného klenotu překvapují.
Koruna i s drahokamy a perlami váží 2358,04 gramu, odhadem třetina váhy patří drahokamům. Zlato bylo použito nelegované o ryzosti 22 karátů. S korunou je dnes spojeno 96 drahokamů: Safíry, spinely, smaragdy... A dvacet mimořádně velikých a krásných perel. Kameny pocházejí z tradičních nalezišť, jakými jsou Cejlon, Indie a Egypt. Všechno to jsou přírodní valouny, jen lehce obroušené a vyleštěné nejjednodušší technikou v kožených pytlích s pískem a polévaných vodou. Do křížku na vrcholu je vsazena safírová byzantská kamej s motivem ukřižovaného Krista. Je pravděpodobně vyřezaná diamantem a sama o sobě je unikátním dílem. Vždyť v době svého vzniku ve 13. století neexistovala ani lupa ani brýle. Na křížku je napsáno "Hic est spina corona domini" - Zde je trn z koruny Kristovy. Tak se v závěru Karlova života stala z koruny korunovační navíc ještě koruna ostatková. Karel IV. totiž při své poslední cestě do Paříže dostal od francouzského krále "krásnou skříňku z jaspisu, v níž se nacházel trn ze svaté koruny".
Dnes je česká královská koruna považována za nejkrásnější na světě. V době svého vzniku však musela působit poněkud konzervativně. Mělo to svůj smysl, Karel IV. totiž programově navázal na pravděpodobně poškozenou, ale ještě existující předcházející korunu Přemyslovců a navíc zcela jistě vycházel i ze starobylé koruny francouzských králů. Ale jak vznikal základní návrh koruny, o tom se dnes už můžeme jen dohadovat.

Unikátní zdobení

O zlatu na koruně jsme to podstatné už uvedli. Na 19 centimetrů vysokém skvostu jsou ho tam v jednom milimetru silném plechu spotřebovány téměř dva kilogramy. Čelenka včetně vrchních oblouků jsou rozložitelné do částí. Je tak tvarově pružná a do značné míry se přizpůsobí korunované hlavě.
Na koruně jsou nejzajímavější drahokamy. Jak se po generace shodují historici umění, Karel IV. je na ni zcela jistě umístil s promyšleným záměrem a koncepcí. Každý z kamenů a navíc jejich skupiny mají svůj mimořádný symbolický a duchovní význam. Bohužel nevíme jaký. Koruna tak něco velmi důležitého sděluje, ale co? Jsme hluší a slepí.
Přední část koruny je zdobena těmi nejkrásnějšími kameny: Největším kamenem na koruně je přirozený valoun safíru, patří k největším na světě. Váží kolem 270 karátů. Nad ním je rubín protkaný množstvím vlasových trhlinek, které zvyšují barevné reflexy a kámen mění barvu. Rovněž tento jediný rubín na koruně je považován za jeden z největších na světě. Nad ním je spinel srdcovitého tvaru, nejkrásnější drahokam na koruně. Je to velmi zářivý, vínově červený kámen o rozměrech 25 x 25 x 14 milimetrů.
Zadní strana koruny obsahuje největší počet kamenů. Vedle nejtěžšího safíru na koruně, mimochodem byl čtyřikrát provrtán, a tedy kdysi sloužil i jinému účelu, napočítáme ještě čtrnáct spinelů a jeden safír. Mimochodem jeden z těch spinelů byl dlouhá léta považován za obyčejný kus křišťálu či dokonce skla, jen podložený červenou fólií. Vedlo to k dalekosáhlým úvahám o prázdné pokladně císaře nebo zcela nevhodném spěchu na zlatníka. To až do roku 1993, kdy odborníci znovu kámen prohlédli a shodli se na jeho rehabilitaci. Je to naprosto unikátní jen lehce zbarvený spinel.
Pravá část koruny je z větší části osazena safíry. Každý z nich má zcela výjimečnou barvu. Včetně toho zeleného na vrcholu lilie. Je to záhada. Takové kameny se na evropském trhu do objevení Austrálie vůbec nevyskytovaly. Rovněž levá část koruny je zdobena především modrými safíry.

Další korunovační skvosty?

Z původních českých korunovačních insignií se na Hradě zachoval ještě tzv. svatováclavský meč, připomínaný poprvé roku 1333. Dlouhou dobu byl považován za originální zbraň sv. Václava, než na začátku 20. století bylo jednoznačně potvrzeno, že to je meč gotický, pravděpodobně zhotovený na pokyn Karla IV. Dnes k meči jsou přiřazeny tři pochvy, žádná z nich ale není originální. Tu honosnou, ozdobenou drahokamy pravděpodobně ukradl už Zikmund Lucemburský roku 1420.
Korunovační jablko a žezlo zůstávaly dlouhá léta stranou odborné pozornosti. A tak se většinou psalo, že je nechal zhotovit Rudolf II. Jablko má mimořádnou výzdobu: V jemném reliéfu jsou na něm scény Adama před Stvořitelem, Uvedení do ráje. Stvořitele s Adamem a Evou u stromu poznání, Pomazání Davida za krále a Zápas Davida s Goliášem. Podrobný rozbor právě těchto obrazů ukázal, že tyto klenoty nemohl objednat ani Rudolf II., ale ani jeho otec Maxmilián II., nýbrž dědeček Ferdinand I., první Habsburk na českém trůně. Podle korespondence se dnes soudí, že se tak stalo roku 1533 v jedné zlatnické dílně v Augsburku.
Pro nás je nejzajímavější skutečnost, že tyto klenoty vůbec nepatří a nikdy nepatřily ke koruně. Jak nám potvrdili odborníci z Vídeňské Kunstkomory, při dělení klenotů mezi Uhry, Čechy a Habsburky jakýsi úřad k jednoznačně určeným korunám přiřadil ještě dvě pouzdra s jablkem a žezlem, a tak původní české zůstaly ve Vídni a ty novější habsburské putovaly do Prahy. Tři kusy tam, tři kusy sem, prostě to tenkrát neviděli tak složitě.

Výzkum pokračuje

Stačí, když se budeme věnovat jen koruně, žezlo a jablko ještě čeká zásadní průzkum. Dlouho nebylo třeba jasné, proč většina kamenů na koruně je provrtána. První úvaha říkala: Jsou to klenoty, které už kdysi byly použity. Jenže některé vrty v drahokamech nejsou dokončeny. Vysvětlení... dávní kamenáři zjistili, že zahříváním kamenů znásobí jejich kvalitu. Jenže stačí malá bublinka vzduchu nebo vody uvnitř kamene a ten žárem pukne. Proto všechny tyto musely být předem navrtány.
O české královské koruně a dalších korunovačních klenotech byly napsány již desítky knih. Autoři bohužel měli k dispozici jen fotografie a archívní dokumenty. První podrobný průzkum za účasti i zahraničních odborníků se uskutečnil až roku 1993, mnozí z přítomných byli šokováni skutečností, jak jsou snímky nepřesné. Byly to hodiny pravdy, ale byl to vlastně jen začátek.
Poslední výzkum korunovačních klenotů proběhl počátkem listopadu 1998. Mineralog Jaroslav Hiršl zjistil pomocí špičkových přístrojů nové překvapivé skutečnosti. Především nejdůležitější kámen na koruně, po staletí označovaný jako největší rubín na světě, není rubínem, ale rubelitem, odrůdou turmalínu. Je to kámen, který se výjimečně podobá rubínu a s dřívější technikou bylo prakticky nemožné ho určit. Dalším objevem bylo přehodnocení velkého safíru na pravé straně koruny, který lze označit za akvamarín. A dále, ukázalo se, že kameny na obloucích koruny byly donedávna neprávem podceňovány. Jeden velký a patnáct malých kamenů, označovaných jako spinely, jsou vzácnější rubíny. Jaroslav Hiršl v závěrečné zprávě navíc doporučuje neopakovat omyl o šesti safírech z deseti největších na světě. Ve skutečnosti takových kamenů jsou na světě totiž známy desítky.
V žádném případě to ale neznamená, že česká korunovační koruna je méně hodnotná. Jen věda postupně, s pomocí stále modernější techniky, přináší nové výsledky. Jednou možná určí i přesně naleziště, kde byly kameny objeveny. Klenoty si své tajemství nedají vzít lehce a není to jen propastí času, svoje mystérium si totiž přinesly už do kolébky, se zadáním Karla IV.

Jan Boněk

Osudy symbolů české státnosti
Svatováclavskou korunovační korunou byl korunován Karel IV. a po něm 21 dalších českých králů a 17 královen. Na přání Karla IV. dostala koruna zcela zvláštní ochranu od samotného papeže: Bude ležet na lebce sv. Václava a kapitula ji bude pronajímat jen na dobu nejnutnější. Otec mínil, syn změnil. Už Václav IV. klenoty odvezl na Karlštejn. Nevěřil totiž kapitule ani české šlechtě. Jeho bratr Zikmund šel ještě dál a klenoty odvezl do Bratislavy. A pak už se to střídalo: Karlštejn, Velhartice, Karlštejn, archív zemských dokumentů na Pražském hradě, před rokem 1620 Staroměstská radnice, po bitvě na Bílé hoře Vídeň. Pak zase Praha a před saským vpádem České Budějovice. Další osudy tohoto nejvýznamnějšího symbolu království jsou nejasné. Pravděpodobně občas byly i ve Vídni. Až roku 1743 je zcela veřejně, jako projev nedůvěry české šlechtě a pražskému arcibiskupovi, odvezla do habsburské pokladnice Marie Terezie. Do Prahy se vrátily po padesáti letech, za Leopolda II. Ve Vídni pak byly uschovány v době prusko-rakouské války s tím, že po dobudování korunní komory nad svatováclavskou kaplí budou do Prahy vráceny. Slavnostní přenesení se uskutečnila 30. října 1868.
I když se vznikem Československé republiky přestaly mít klenoty svoji politickou hodnotu, bylo rozhodnuto, že zůstanou na svém místě v korunní komoře. Jako jedinečná památka naší státnosti. Před začátkem druhé světové války putovaly ještě na krátký čas do trezoru Národní banky v Žilině, nakonec zůstaly uloženy v tajném trezoru prezidenta republiky. Když je chtěl vidět Hitler, nebyly k nalezení. Až Heydrich si roku 1941 vynutil jejich prohlídku. Údajně si korunu posadil na hlavu a tím zpečetil podle pověsti svůj osud. Každého, kdo tak učiní neoprávněně, prý stihne smrt. Naposledy byly klenoty ohroženy v roce 1945, kdy je K. H. Frank nechal zazdít do románského podzemí Hradu. A dlouho mu u výslechu trvalo, než si vzpomněl, kam přesně. Jak se ukázalo, Frank s nimi počítal při svém plánovaném útěku. Jinými slovy, chybělo tak málo... Prohlídka potvrdila, že je bývalý státní sekretář nevyměnil, že jsou pravé a nepoškozené. Od té doby byly vystaveny jen několikrát, vždy při mimořádné příležitosti.