Politik, který rehabilitoval italskou levici

Bettino Craxi:

Politik, který rehabilitoval italskou levici

Smrt zastihla Bettina Craxiho v tuniském exilu. Starý muž, který celý svůj život obětoval myšlence moderní italské levice, zemřel ponížen. Craxi, přezdívaný také "král Bettino", byl jednou z prvních obětí akce Čisté ruce. I po smrti rozděluje italskou společnost.
Lidský a politický příběh Bettina Craxiho skončil ve středu 19. ledna, 60 kilometrů od tuniského lázeňského centra Hammamet, ve věku 65 let. V Tunisku žil Craxi od roku 1994 poté, co ho italská justice v rámci akce "Mani pulite" (Čisté ruce) obvinila z korupce a odsoudila k 27 letům, z toho na deset let do vězení. "Můj otec není mrtev, byl zavražděn," prohlásila jeho dcera Stefanie italské agentuře ANSA v první reakci. Bývalý předseda italské Rady, nejdéle vládnoucí premiér (1983-1987), stál v čele Italské socialistické strany (PSI) celých 17 let.
Jaký je odkaz tohoto muže, jehož smrt vyvolala v Itálii doslova šok? Byl to jeden z živých dokladů pravdivosti machiavellismu, nebo snad odvážný politik poválečné generace, který přivedl Itálii mezi vyspělé demokracie? Odpověď není snadná.

Symbol akce Čisté ruce

List L'Unita píše o Bettinovi Craxim jako o "nešťastném synu italského socialismu, který rozdělil zemi". Podle Giuseppe Caladaroly měl přesto Craxi intuici nabídnout zemi proces modernizace, vzápětí ale zklamal velkým počtem chyb, do nichž se ponořila celá politická elita 80. let. Podle listu La Stampa je Craxi přímo symbolem operace Mani pulite. Marcello Sorgi soudí, že Craxi byl "mužem své doby, který věřil na přednosti politiky na úkor občanů", a pro něhož byla imunita vládnoucí elity nade vše. List Il Manifesto velkým titulkem hlásá: "Nezapomeneme". Podle tohoto deníku byl Craxi "čistý politik, vůdce bez předsudků".
Když jednoho dubnového dne roku 1993 opouštěl Craxi svůj luxusní palác Raphael v Římě, shromážděný dav ho doprovodil výkřiky "Zloděj!" a deštěm mincí. Italský tisk ho často v karikatuře zobrazoval v košili a černých botách, v jasné narážce na jiného Itala podobného křestního jména: Mussoliniho. Gianelli, kreslíř listu Corriere della Serra, nakreslil Craxiho, kterak sedí na obláčku v doprovodu anděla, jenž mu ukazuje dveře ráje. "Prvním soudcem bude Di Pietro," říká anděl. "Znovu?" ohrazuje se rozčilený Craxi. Dějiny soudí a budou soudit Bettina Craxiho ještě velmi dlouho
Nynější předseda Rady, bývalý komunista Massimo d'Alema, jenž vedl proti Craximu tvrdý boj v opozici, vzdal svému protivníkovi hold slovy: "Byl to muž, s nímž jsem měl hluboké politické rozpory, ale vždy jsem uznával jeho silnou politickou osobnost a uvědomoval jsem si jeho lidské utrpení." Pro své odpůrce byl Bettino Craxi typickým dokladem prohnilosti politického systému, symbolem oprávněnosti protikorupční akce, kterou on sám častoval opovržlivě slovy jako "komplot". Soudce Antonio Di Pietra obviňoval z inscenování "politické perzekuce". "Během celého života jsem pomáhal své zemi a dnes se ke mně chovají jako k největšímu kriminálníkovi na světě," lamentoval.
Craxi nebyl sám, kdo byl politickým terčem na italské střelnici. Na rozdíl od Guilia Andreottiho, bývalého předsedy křesťanských demokratů, dalšího pilíře italského systému (byl obviňován ze spolupráce s mafií), nebyl Craxi nikdy zproštěn obvinění. Někteří obvinění dali přednost dobrovolné smrti, Craxi ale opustil zemi, aby se do ní již nikdy nevrátil.

Pragmatický socialista

Muž, jehož tvář se skrývala za velkými silnými skly brýlí, se narodil 24. února 1934 v Miláně jako syn sicilského advokáta. Otec byl socialista, a syn šel v jeho stopách. V 18 letech vstupuje mezi mladé socialisty v "rudém" předměstí Milána a začíná studovat právo. Vzestup budoucího "krále" začíná ve chvíli, kdy si jej všímá Pietro Nenni, socialistický veterán, který mu otevírá dveře do ústředního výboru Italské socialistické strany (PSI). V roce 1968 je zvolen poslancem za Milán, o dva roky později se stává zástupcem tajemníka strany. Socialisté se v té době podobali křehké skořápce, kterou z jednoho boku drtili komunisté (PCI), z druhé strany křesťanští demokraté (DC). Bettino byl muž, který změnil konfiguraci.
"Bettino Craxi byl mezi prvními z nové generace evropských socialistů, kteří přijali pragmatickou a reformní představu pro sociální demokracii a otevřeně čelili totalitarismu a prosovětským snahám italských komunistů, nejmocnější západoevropské straně," soudí Michael Ledeen, autor knihy Machiavelli On Modern Leadership (Machiavelli moderního vůdcovství, 1999). V době, kdy křesťanští demokraté otevřeně koketovali s myšlenkou utvořit koalici s komunisty, dokázal se tomu Craxi vahou své osobnosti postavit.
V roce 1976 mu bylo 42 let, když způsobem, který připomínal opravdový politický puč, svrhl z vedení strany generálního tajemníka Francesca De Martina. Velmi rychle se dokázal vypořádat s dalšími "starými strukturami", které otevřeně nebo skrytě spolupracovaly s komunisty. Jedním z prvních Craxiho rozhodnutí bylo odstranění srpu a kladiva z emblému strany. Do čela socialistické strany se díky Craximu dostávají lidé z nové generace politiků s jasnou prozápadní orientací: Gianni De Michelis, budoucí ministr zahraničí, a Giuliano Amato, budoucí první ministr. Uvnitř strany říkali Craximu kvůli účinným metodám a smyslu pro organizaci "Němec". Strana, která byla do té doby odsouzena jenom paběrkovat zbytky, se díky němu stala osou italského politického života. Craximu tato schopnost přinesla na počátku 80. let to, co se dosud žádnému jinému socialistovi nepodařilo: křeslo prvního ministra.
Čemu vděčil za své úspěchy? Především své neústupnosti, organizačním schopnostem, ale i smyslu obklopit se dobrými rádci. Byli jimi Eugenio Reale, bývalý neapolský komunista, a Spartaco Vannoni, který pracoval v ilegálním komunistickém aparátu. Reale a Vannoni, kteří se s komunisty rozešli po roce 1956, dokázali účinně uplatnit komunistické metody proti komunistům - věděli velmi přesně, který z takzvaných socialistů pracuje pro komunisty a KGB, osobně je totiž znali. Komunisté mu jeho styl nikdy neodpustili. Craxi často před svou smrtí opakoval, že ví velmi mnoho. "Jsem připraven říct vše, co vím, a vím toho velmi hodně. Dostane se na všechny," často opakoval. Někteří pozorovatelé tvrdí, že způsob, jakým se justice vypořádala s Craxim, je výrazem opožděné politické msty.

Vzestup a pád

Bettino Craxi ale rozhodně nebyl žádný slaboch. Používal metody, které vedly jeho kritiky ke srovnávání s Mussolinim. Je to trochu silné - Bettino si ale nikdy nebral rukavice, natož servítky. Když 4. srpna 1983 vytvořil svou první vládu, jeho strana neměla víc než 11,4 procent. S dalšími čtyřmi politickými soupeři dokázal Craxi přesto úspěšně proplout všemi zátokami a stržemi italského parlamentarismu. Muž, který sám o sobě říkal, že je "demokratický reformista levice", vládl nejdéle od 2. světové války do dnešních dnů: celých 1158 dní (do 27. června 1986). Říká se tomu "craxismus". V praxi to znamenalo vyvedení Itálie z politické rutiny křesťanských demokratů. "Craxi dal Itálii pevnou mezinárodní roli poprvé od pádu fašismu," tvrdí Michael Ledeen.
Ke Craxiho nectnostem ale patří fakt, že se jasně nepostavil korupci. Nemohl jinak? "Ctnosti studené války" se ale v 90. letech mění v "nectnosti" nové politické reality. Počátek 90. let byl ve znamení borcení mýtu a smršti, v jejichž vírech se ocitlo mnoho velmi vážených postav. Velké prádlo italské politiky, známé jako "Mani pulite" odstartovalo 17. února 1992 zadržením Maria Chiesy. Od roku 1992 se mezi jmény socialistů, kteří se podíleli na ilegálním financování politických stran, začalo objevovat i to Craxiho. Socialistický sestup do pekel jde ale ještě hlouběji, Craxi je nucen podat po 17 letech demisi z postu generálního tajemníka. Toho 11. února 1993 se otřásl nejen socialistický vesmír, ale i vesmír "krále Bettina": žaloby jenom prší. Epilog? Celkem 27 let a šest měsíců dostal Craxi jako výsledek šesti spisů, natvrdo "pouhých" 10 let. A to nezmiňujeme mezinárodní žaloby.
Bettino Craxi byl v posledních letech několikrát hospitalizován, naposledy v listopadu 1999 kvůli komplikacím, spojeným s diabetismem. Trpěl těžkými srdečními komplikacemi, několikrát se mluvilo o převozu na operaci do Itálie. Italské autority nabídly Craximu rezidenci v hlídané nemocnici, odmítly jej ale zprostit viny. Na tom neúprosně trval. Během posledních pěti let z tuniského "exilu" Craxi neustále opakoval, že se do rodné Itálie vrátí pouze jako "svobodný člověk, živý nebo mrtvý". Podle deklarace dcery zemřel její otec na infarkt a jeho tělo zůstane pohřbeno v Tunisku.

Byl Craxi obětí nebo katem? Znamená jeho úmrtí vítězství nevděku italského lidu? Machiavelli tvrdí, že nevděk je nejtypičtějším výrazem lidské přirozenosti. Na mapě Evropy konce jednoho tisíciletí se Bettino Craxi řadí hned vedle jiných velkých figur: Margaret Thatcherové, Francoise Mitterranda či Helmuta Kohla. Není jistě náhodné, že právě ten poslední, bývalý kancléř Helmut Kohl, se Craximu podobá nejen ve velikosti.

Josef Brož