Kanada/Spojené státy

Kanada/Spojené státy
Temně hučí Niagara...
Slova písně o kanadsko-americké přírodní pozoruhodnosti známé od českých táboráků jsou pravdivá. Hukot asi 5,5 tisíce tun vody řítících se za sekundu do propasti je přitom stejně úchvatný jako pohled na zpěněné vodní masy.
Niagarské vodopády objevili Evropané zřejmě v roce 1613, kdy k nim dorazil francouzský cestovatel Samuel de Champlain. Nacházejí se na řece Niagaře, která spojuje Erijské a Ontarijské jezero, které má o sto metrů nižší nadmořskou výšku. Řeka je hraniční - v jejím středu se stýkají USA a Kanada. Ve vodopádech a nad nimi leží Kozí ostrov, který je rozděluje na americkou a kanadskou část. Kanadská je širší (asi 800 metrů proti 300 metrům na americké straně), ale zejména jí protéká osminásobek vody. Vody padají asi 50 metrů a hloubka pod vodopádem dosahuje taky 50 metrů. Chybějících 50 metrů k dosažení hladiny Ontarijského jezera řeší peřeje.
Přibližně 5500 kubických metrů vody protékajících řekou za jednu vteřinu představuje ohromný potenciál síly: Prvně byl využit pravděpodobně roku 1757, když si na řece Daniel Joncaire postavil pilu poháněnou vodou. V roce 1881 už byl těsně pod vodopádem na kanadské straně umístěn první hydrogenerátor. Asi před 40 lety byly vybudovány dvě velké elektrárny asi 6 kilometrů pod vodopádem - demokraticky leží jedna na kanadské a jedna na americké straně.
Padající voda vymílá řečiště stále více proti proudu. Dříve to bylo asi o 30 centimetrů za 100 let, ale po výstavbě elektráren se postup zpomalil.
Niagara vždy lákala nejrůznější odvážlivce. Roku 1859 tam exceloval provazochodec Blondin a přešel Niagaru na laně jak mu velela jeho profese. Jeho první přechod vidělo 25 000 zvědavců. Nebyl to troškař, vodopády přešel mnohokrát, dokonce v noci, jindy zase nesl svého manažera Colcorda, když se nikdo jiný nepřihlásil, pak šel na chůdách, nebo tlačil kolečko, a dokonce si uprostřed cesty smažil omeletu. Kousek konopného lana, které mu sloužilo jako chodník visutý nad řekou, je dnes v muzeu. Má tloušťku mužského zápěstí.
Sam Patch si vymyslel jiný kousek. Dal si postavit 27 metrů vysoký můstek na americké straně vodopádů a v září a v říjnu roku 1929 úspěšně skočil.
Vodopádem poprvé podle záznamů proplula ráno 24. října roku 1901 odvážná učitelka Anna Taylorová a přihlížely tomu tisíce zvědavců. Sama uvedla, že je jí 43 let, ale z rodopisných záznamů vyplývá, že ve skutečnosti byla o 20 let starší. Vlezla do dřevěného sudu s kovovými obručemi. Vypadá docela podobně jako nedávné sudy na pivo. Sud proletěl vodopádem, zmizel pod vodou a za chvilku se objevil. Dobový tisk píše, že Anna byla potlučená a krvácela. Její sud je vystaven v muzeu a dělá dojem, že se každou chvíli rozsype, protože řada prken je na něm polámána.
Po ní to zkusil Bobby Leach o 10 let později, 25. července 1911. Ten si to vyzkoušel v kovovém sudu, přežil, leč skoro půl roku strávil v nemocnici, kde si léčil četné zlomeniny a jiná zranění.
Naprosto bez potíží si v Niagarských vodopádech zaplaval 4. července 1928 Jean Lusier. Sloužila mu k tomu gumová koule, vyztužená železem, jejíž tvar však od akce připomíná spíše nepříliš tlustou placku. Přesto ho za 20 minut po skoku pomocníci vytáhli a neměl na sobě ani škrábanec.
Delší dobu už jsou tyto pokusy zakázány a jsou postihovány pokutou, ale občas se ještě konají. Ostatně, mrtví pokuty neplatí. I rodák z naší země, ale už jako kanadský občan, si to vyzkoušel. Úspěšně. Byl to autozávodník Karel Souček, který plánoval toto dobrodružství osm let, aby pak proletěl v kovovém sudu v roce 1984 za 3,2 vteřiny vodopádem. Potloukl se jen trochu, a tak se mu to nejspíš zalíbilo natolik, že se to rozhodl zopakovat jako exhibici úplně na jiném místě, kdy sud s ním byl puštěn z výšky do nádrže s vodou. Ale vítr to zařídil všechno jinak - sud spadl na hranu nádrže, která byla o moc tvrdší než voda, a exhibice skončila tragicky.
Zatím poslední pokus se uskutečnil roku 1995. Zájemce vyrazil po řece na motorové lyži s tím, že na hraně vodopádu se mu otevře padák a motor na zádech ho bezpečně přenese přes nebezpečné místo. Jenže potíže s padáky nemá jen česká armáda, ten jeho se neotevřel a pokus skončil smrtí.
Vodopády a jejich okolí jsou zejména v létě turistickým poutním místem. A turistický průmysl tam má úroveň. Ostatně, více než 12 miliónů návštěvníků ročně znamená obrovský balík peněz. Niagaru mohou obdivovat z břehu řeky, z mostu, který je o kousek níž, z vyhlídkové věže vysoké 156 metrů. Ale taky odspodu, ať už z jakéhosi tunelu, který vede za padající vodou, anebo z lodě, která se prodere proti proudu docela blízko valícím se tisícům kubíků vody a i přes pláštěnku tak má divák mokrý, hlasitý a silný zážitek z tohoto vodního zázraku. Vodopád se v noci osvětluje.
Pomoci turistům od peněz usilují všemožné obchody, hotely a restaurace, které zabírají široké okolí. Je možné si zaplatit a pořídit snímek, kde se zájemce schová do sudu a vystrkuje z něj jen hlavu, nebo si vybere kanoi a okolo je nakašírovaný vodopád jak živý. Kdo už má vodopádů dost, může ještě do květinových zahrad, nebo na lanovku přes řeku, nebo do vodního parku s cvičenými mořskými zvířaty, kolotoči a hrady či do zahradního divadla.
Na Niagaru se jezdí i v zimě. Méně to však jsou turisté a více novomanželé, kteří tam tráví líbánky. Dokonce tam měli most, zvaný líbánkový, který se však roku 1938 pod velkým zatížením zřítil. Nebylo to však naštěstí pod náporem novomanželů, ale sněhu a ledu.

Miroslav Kaňa