Modré pondělí, Žluté úterý, Černá středa... Velikonoce září mnoha barvami

Modré pondělí, Žluté úterý, Černá středa... Velikonoce září mnoha barvami

Svátky jara po valašsku

Velikonoce byly pokládány za svátky všech svátků největší, slavnost všech slavností a byly ukončením přísného půstu. Ten se vztahoval nejen na jídlo a pití, ale i na světské radovánky, nekonaly se taneční zábavy ani svatby. Pro mladé byla tato doba k nepřečkání, na Velikonoce se těšili, jak lze tušit z nejedné lidové písničky.
Každá ze šesti postních nedělí před Velikonocemi měla své jméno: První je pučálková nebo pytlová, druhá je sazometná nebo černá. Kýchavná je třetí, dražebná je čtvrtá, pátou je neděle smrtná a šestou je neděle květná. Obyčeje té předposlední se dochovaly leckde do nedávné minulosti. Děvčata, ale dost často i dospělé ženy vynášely v ten den odpoledne Mařenu, Morenu, smrtku - symbol zimy.
Neseme Mařenu, v oleji smaženú,
hélo, hélo, má milá Mařeno.
Neseme smrť ze vsi, Velikú noc do vsi.
Pěknú, pěknú, pěknú přebělenú.
Mařenou byla slaměná figurína upevněná na tyči, oblečená do starých hábů. Za dědinou Mařenu cérky vysvlékly, utopily nebo spálily. Někde, kupříkladu v okolí Valašského Meziříčí, vynášeli i chlapci svého Mařáka, pěkného panáka. Zpátky se vraceli zvesela, se zpěvem a opentlenou mladou břízkou coby předzvěstí přicházejícího jara. V dědině je čekala odměna, většinou od hospodyní pučálka, anebo odrostlejší mládež se pohostila vzájemně. Cérky připravily ogarom pučálku a ti jim zase kořalku. Takové vynášení zimy je pozůstatek ještě z doby předkřesťanské, tento původně magický obřad se postupem času změnil na zvyk a společenskou zábavu.

Proč břízka

V minulosti byla symbolem probouzející se přírody mladá rašící břízka ozdobená barevnými pentličkami. Byla symbolem jara na Smrtnou neděli, ale posloužila i jako prvomájový máj. A proč právě tento stromek? Už v jeho názvu je obsažena březost, která má souvislost s jarem, první jarní měsíc byl březnem nazýván i po staropolsku, ukrajinsky, a je znám už od starých Slovanů. Kromě mladých stromků je na jaře ceněna březová šťáva, která byla pokládána za prostředek omlazující tělo. A další vysvětlení, proč břízka - smrček či jedlička jsou po celý rok stejné, stále zelené, ale mladá břízka, to je zkrátka jaro!
O poslední postní neděli zvanou květnou se světily jívové ratolesti na památku slavného vjezdu Ježíše Krista do Jeruzaléma. Věřilo se, že posvěcené kočičky ochrání dům i úrodu od nepohody. Proto je hospodáři dávali na okraj pole a také doma za obrázky. V lidovém prostředí měly i domnělé léčivé účinky, ochránily před chrapotem a vůbec krčními nemocemi.

Barevný týden

První den po květné neděli začínal svatý, pašijový týden. Po Modrém pondělí, Žlutém úterý a Černé středě je Zelený čtvrtek nesoucí název podle barvy roucha, jímž je oděn kněz v kostele. Pokud se v ten den snědlo něco zeleného - v polévce zelené byliny, špenát apod., mělo být zaručeno stálé zdraví po celý rok. Pokrmy se doplňovaly jarními bylinami - popencem, mladými kopřivami, petrklíči, pampeliškami, sedmikráskami apod. V ten den se podle liturgie zaváží zvony a jejich poslání musí zastat klapotáři a rapačníci. V jejich čele stál kápo či kapitán, který celou obchůzku organizoval. Svými klapotkami, řehtačkami i rapači oznamovali ranní i večerní klekání a také poledne. Chodili od chalupy k chalupě a nakonec za tuto službu byli odměněni: Sušeným ovocem, vajíčky, pečivem a někdy i penězi. Výslužku skládali do koše vystlaného plevami, aby se vejce nepotloukla. Nad spravedlivým rozdělením odměny bděl právě kápo. A jak se koledovalo?
Aj, vy ste milá matička, dajte nám od kur vajíčka.
Ešče nám neco přidajte, grajcárek k lepšímu dajte.
Esli vy nám nic nedáte, na kravách to poznáte.
Velký pátek mohl znít pouze dřevěným zvukem klapotářů. Ten den byl přísný půst, nesmělo se těžce pracovat a chovat hlučně, zvláště byly zakázány zemědělské práce. Věřilo se, že země truchlí pro Spasitele, a proto se jí nemělo hýbat. Z toho důvodu na Velký pátek nepracovali ani hrnčíři. Byl to ale nejvhodnější den k hledání pokladů, země se sama otvírala. Domácnosti se připravovaly na svátky, na konec velkého půstu. Moc se nejedlo, pekly se jidáše (pečivo z kynutého těsta tvarované do podoby zkrouceného provazu). Pokud se jedly namazané medem, měly opět sloužit pro zachování zdraví po celý rok. Ze stejných důvodů odcházely také zrána celé rodiny umýt se k tekoucí vodě.
Bílá sobota byla dnem velkého úklidu, chalupy se bílily, odtud její název. U kostela se světil oheň roznícený starověrským způsobem - křesáním pomocí ocílky o kamének, jiskra padla do hubky a zažehla svatý oheň. Od něj hospodáři odpalovali dřevo a z něho pak dělali křížky, které dávali do pole jako ochranu před bleskem a krupobitím a s prosbou o hojnou úrodu. Takovéto křížečky bývaly také nad dveřmi obytných i hospodářských stavení jako ochrana celé rodiny.
Po dlouhém půstu se připravovaly tradiční i obřadní pokrmy. V sobotu to byla dost často tzv. velikonoční hlavička, nazývaná také nadívání - z uzeného vepřového masa, vařeného jehněčího, vajec a zelených bylin. Tento pokrm měl být vlastně překlenutím mezi přísným půstem a slavnostním jídlem svátků. Pekly se také vdolky a mazance s větším množstvím vajec než obvykle během roku. Svým kulatým tvarem a žlutou barvou od použitých vajec byly symbolem slunce - symbolem jara a nového života. Z kynutého těsta se také pekl ve formě beránek, který byl vlastně náhradou za původně pečenou malou ovečku - symbol Kristovy nevinnosti.
Velikonoční neděle byla velkým svátkem. Nic se nedělalo, skončil půst. K obědu bývala kůzlečí, skopová, králičí nebo jen vepřová pečínka. V kostele se světívaly pokrmy - maso, vejce i pečivo. Věřilo se, že pokud posvěcené vajíčko sní společně celá rodina, bude po celý rok držet pohromadě - podobně jako když si rozdělí o Vánocích jedno jablko. Uzené maso a klobásy se zapékaly do chlebového či buchtového těsta, pekla se šoldra.
O dobré sváteční jídlo se starala většinou hospodyně. Chlapci se v ten čas starali o to, čím v pondělí velikonoční vyplatí děvčata, a děvčata zase jak se chlapcům odmění. Připravovali se na šmigrust, kúpačku, buďačku, mrskačku či jak se ta jarní sláva nazývala. Opět přišla ke slovu bříza a její mladé pruty, které v minulosti mládenci, ale často i dospělí muži splétali do metliček a těmi ještě v neděli odpoledne dostala děvčata příuček. Až v pondělí jim pořádně vyšástali. Z vrbových prutů splétali tatary a na horách dobře posloužil jalovec. K tomu patřilo také polévání děvčat vodou, která v tomto případě měla nejen funkci očistnou, ale také ozdravnou a magickou. Nemá to něco společného s oblíbenou finskou saunou, kde se také užívají březové metličky? Až v pozdější době bylo polévání vodou vystřídáno voňavkou.

Velikonoční vajíčka

Byla různě malovaná a k jejich zdobení se používaly nejrůznější techniky. Význam měla nejen použitá barva, ale také způsob zdobení i aplikované ornamenty. Samozřejmě nejvýmluvnější byly veršíčky, které vyjadřovaly nejen náklonnost a lásku, ale byly i posměšné a varující:
Drž sa synečku, drž sa niti, ať ťa větr neuchytí.
Červená kráva, strakatý kůň, nemysli, synečku, že budeš můj.
Kohútek na plotě, kukačka v hlóží, přiď ke mně, ogarča, budu sama v loži.
Vejce jako dávný symbol nového života mají v pověrách okolo manželství různé účinky. Věřilo se totiž, že do sebe naberou kouzla, která pak mohou přejít i na člověka. Někde kupříkladu věří, že vejce pomáhají od neplodnosti a usnadňují porod. Očistnou a ochrannou moc mají mít právě darovaná velikonoční vajíčka.
Nejjednodušším zdobením bylo uvaření vajec v cibulových slupkách, zbarvení od žluté po hnědou se docílilo délkou vaření. Magický význam měla barva červená, která se získala povařením vajec ve vrzulce, fryžulce. Byl to odvar ze zvláštního brazilského dřeva, které se prodávalo v drobných třísečkách. Barvu nazývali také březulka, ale odvarem březových třísek žádaného zbarvení nedosáhli. Starší lidé dosud vzpomínají na červený obal cikorky, z něhož se také připravila červená barva. Na zeleno se barvilo v povařeném mladém osení, barvínku nebo senných plevách, k získání černé barvy se vejce musela dlouho vařit ve starém železném hrnci s kvašeným zelím. Podobně bylo možno získat také velmi silnou černou barvu - ve starém hrnci s kvašeným zelím se vařil starý kus rezavého železa, touto barvou se přímo na skořápku mohly zašpičatělým dřívkem kreslit ornamenty. Často se na bílá vajíčka nakreslil voskem ornament nebo se nalepily lístečky rostlin a až potom se ponořila do barvy, zakrytá místa zůstala bílá, batikovaná. Nejjemnějšího dekoru se docílilo vyškrabováním, ornamenty se tvořily geometrické, rostlinné i figurální. Tato zdobná technika se na Rožnovsku udržela nejdéle a některé z žen se dopracovaly velejemné kresby.
Připravila Vanda Vrlová
s využitím odborné i krásné literatury