V kulisách Národního divadla před sto lety a dnes

Kružítko, štabrdle, štětce a paleta

Prohlížel jsem si desítky malých i velkých zažloutlých fotografií, které coby němí svědci času zachycovaly výrobu dekorací pro Národní divadlo v Praze. Žasl jsem nejenom nad jejich kvalitou, ale i nad reportážní výpovědí, kterou v sobě mají. Fotografiím bylo téměř sto let.
Když se v roce 1883 po požáru znovu otevíralo Národní divadlo, nezačínalo se při té velké slavnosti ničím jiným než operou Libuše od Bedřicha Smetany. Nic mimořádného, řeknete si, a budete mít v jistém smyslu pravdu. My však tuto událost připomínáme především proto, že v tom čase stály na divadelních prknech dekorace a kulisy vyrobené ve Vídni. Důvod byl vcelku jednoduchý. Národní divadlo nemělo v té době v Českých zemích objekt, kde by se vše, co je na divadle potřebné, dalo vyrobit.

Jak je ctěná libost

"Vyberte si, pane řediteli, z našeho nabídkového alba dekoračních návrhů to, co by se vám nejlépe hodilo. Máme na skladě rokokový salón, selskou vesnici, něco do Aidy či Hamleta." Možná tak nějak nabízela a také dodávala první kulisy Národního divadla pro slavnostní představení Libuše známá vídeňská firma Brioschi - Burhhart - Kautský. Podobné soubory typizovaných dekorací nabízely různé firmy pro představení do Národního divadla ještě dalších dobrých deset let. Nejenom z Vídně, ale také z Mnichova.
S blížícím se koncem století však vedení Národního divadla začalo požadovat realistické ztvárnění nábytku, kostýmů, kulis i jednotlivých dekorací tak, aby co nejvíce odpovídalo obsahu činohry nebo opery. A tak se přestalo vybírat z katalogů a začaly se objednávat a posléze i vyrábět kulisy pro každé jednotlivé představení zvlášť.
Bylo-li to nutné, jezdilo se pro inspiraci do exteriéru. Kupříkladu když vedení Národního divadla rozhodlo o uvedení Hubičky, jelo se na venkov do Podještědí. Tam si režisér a výtvarník tvořili první črty stavení, dvorů, skříní, truhlic, postelí i stolů, a také jak a do čeho se lidé oblékají. Snahou bylo, aby každá jednotlivá výprava inscenace měla svůj nekašírovaný realistický rukopis.

Od Apolináře do Národního

Jistá závislost na Vídni i Mnichovu vedla Český zemský spolek pro provozování Národního divadla v roce 1900 k rozhodnutí postavit v Praze Na Karlově vlastní objekt. O rok později pak ve čtvrti mezi nemocnicemi a ústavy, nad Botanickou zahradou, vyrostla na tu dobu moderní, technicky dokonale vybavená budova s malírnou, kašírnou, truhlárnou, konírnou, pánským i dámským krejčovstvím, sklady dekorací a nábytku. Tam se šily a skladovaly kostýmy, vyráběl všemožný nábytek, malovaly kulisy a dekorace. Dodejme, že naše. České. Když nadešel čas, vše se na představení odváželo koňským povozem. Mimochodem, ten se jako dopravní prostředek živil až do 20. let, kdy ho nahradily traktory.
"Koně tahali prospektové vozy s dekoracemi z kopce dolů k Vltavě a pak po nábřeží k Národnímu divadlu," vypravuje Taťána Součková z archívu Národního divadla. "A protože vozy byly dlouhé 12 metrů, nebylo jednoduché je plně naložené svézt z příkrého kopce od kostela sv. Apolináře. Byl proto pověřen jeden z dělníků, aby šel za vozem a vůz brzdil. Když se mu to povedlo, dostal dole v Podolí pět korun." Úsměvná je dnes i jedna z povinností bývalého místního personálu. Spočívala v tom, že s kosou a hráběmi chodili muži do okrajových částí Prahy, aby tam sekali trávu a sušili seno pro koňské spřežení.

Dobré světlo Karla Váni

Do Národního vstoupil v 80. letech minulého století. Byl všeuměl. Vystupoval v baletních, činoherních i pěveckých představení. Když bylo zapotřebí, stavěl i kulisy. Nebylo snad jediné představení, ve kterém by neúčinkoval byť v malé roli. Karel Váňa byl ale především výborný člověk a fotograf. Do své černé deskové skříňky s citlivým filmem zaznamenával každou menší i větší událost v zázemí divadla. Ač byl amatér, dodnes mají jeho snímky z počátku tohoto století mimořádnou kvalitu i skvělou kompozici. Později začal fotografovat i na jevišti. Nebýt jeho, tak nevíme, jak vypadala Prodaná nevěsta na začátku století, případně Hamlet v roce 1915.
Váňovy fotografie zachované v archívu Národního divadla dokládají, jak se v malírně u Apolináře pracovalo už od samého počátku. "Velkoplošná dekorace či prázdné plátno se položily na zem. Pak přijel vozík s barvami, v jehož středu bylo prázdné místo, chce se říci paleta, na míchání barev. Tam vznikal požadovaný barevný tón. Malovalo se štětcem připevněným k dřevěné holi. Práce se samozřejmě lišila od práce v malířském ateliéru. Rozměrům plátna bylo třeba přizpůsobit materiál i pomůcky. Malíři malovali v chůzi, stáli nad plátnem, nabírali klihové barvy z vozíků a sázeli je na plátno. Smysl obrazu byl však patrný pouze s velkým odstupem, z výšky galerií. Malovaná plocha dosahovala často až 160 čtverečných metrů, proto bylo zapotřebí velkého kumštu a zkušeností, aby večer, při pohledu na jeviště, byla iluze perspektivy dokonalá."

Co se do muzeí nedostalo

Ve scénografické sbírce archívu Národního divadla najdete velmi vzácné, unikátní poklady. Jsou jimi kupříkladu originální návrhy dekorací, na nichž se podíleli první scénografové ND Robert Holzer, Karel Šimůnek, Karel Štapfer, či malíři, kteří spolupracovali s Národním divadlem tak říkajíc externě - Mikoláš Aleš nebo Adolf Wenig. K vidění jsou také návrhy tzv. moderní české scénografie, které jsou spojeny se jmény Františka Kysely, Vlastislava Hofmana, Bedřicha Feursteina, Aloise Wachsmana, Jana Zrzavého, Františka Muziky, Jiřího Trnky nebo Karla Svolinského. U těchto, ale i mnohých dalších skvělých malířů byla scénografická tvorba mnohdy jen doplňkem jejich vlastní umělecké tvorby. "Vzpomenu také na italského malíře Enrika Prampoliniho," doplňuje Taťána Součková, "který k nám přijel s avantgardní Marinettiho inscenací Ohnivý buben. Tehdy přijel do Prahy celý inscenační tým. V té době už Stavovské divadlo patřilo pod Národní, a tak se hrálo na jeho prknech. Dodnes máme originální barevné doklady o tom, jak skvělá byla scénografie Enrika Prampoliniho. Připomínám to proto, že před lety měl v Římě obrovskou výstavu a my jsme tam půjčovali všechny jeho návrhy. Měly velký ohlas, protože je nikdy nikdo do té doby neviděl."

Požár v pětačtyřicátém

Nálet anglo-amerických spojenců na Prahu v únoru pětačtyřicátého roku přinesl obrovské ztráty nejenom v průmyslových Vysočanech ale i na Novém Městě pražském. Od zápalných bomb hořely Emauzy i domy na nábřeží. Plameny se nevyhnuly ani malírně ND Na Karlově. Její přímý zásah způsobil obrovské škody a jen zázrakem nepřišel nikdo o život. Za to krejčovna, kašírna, truhlárna, jakož i sklad s kostýmy a garderobami, nábytkem i historicky cennými kulisami, střádanými téměř 45 let, vzaly za své při ničivém požáru. Shořely práce, na kterých se štětcem podepsali František Ženíšek, Vojtěch Hynais, Mikoláš Aleš i Robert Holzer. Nenávratně zmizely první kulisy z Libuše od vídeňské firmy. Stejně tak i první kulisy z počátků moderní scénografie od Adolfa Weniga, Františka Kysely, Vlastislava Hofmana. Bylo zcela zničeno 30 tisíc kusů dekorací.
Národní divadlo i jeho scény však potřebovaly znovu hrát, a tak se rozhodlo, že jeho důležitým prozatímním zázemím se stane objekt - opravený rovněž po vybombardování - na Floře, či spíše na Vinohradské třídě. Ovšem, jak už to u nás chodí, ono provizórium či náhrada vydržela až dodnes. Původní budova malírny Na Karlově byla opravena, ale to, čemu původně sloužila, se tam už nevrátilo. Zůstaly jen sklady dekorací, fundus jevištního nábytku, doprava, prádelna garderoby... "Dnes od nás ze skladů ND u Apolináře zavážíme dekorace k téměř 70 procentům inscenací a oper, které se odehrají na Národním a ve Stavovském divadle, ve Státní opeře i v Divadle Kolowrat," vypráví dlouholetý správce skladu Jaroslav Pavlíček. "Představení, která by se tento týden, kdy spolu hovoříme, bez nás neobešla, je mnoho. Jen pro představu: Hamlet, Růžový kavalír, Figarova svatba, Mistr a Markéta, Labutí jezero, Trubadúr, Antonius a Kleopatra, Bulgakov, Na miskách vah, a to jsem určitě na mnohé zapomněl."

Stoly, židle, věšáky...

I dekorace mají svoji životnost. Tím, že se neustále staví, bourá, převáží a zase staví a bourá, tak se opotřebuje. Materiál se unaví a dekorace ztratí svůj estetický vzhled. Mnohé také morálně zestárnou, protože se změní vkus. Proto už ve skladech kulis nenajdete ty inscenace, které dělal kupříkladu Karel Svolinský nebo ve svých počátcích Josef Svoboda. Trendy ve scénografii se mění natolik, že se věci dále neschovávají. I když ekonomické aspekty, více než estetické či výtvarné, vedou dnes k vážným úvahám a diskusím o opětovném použití dekorací.
Zajímavý je Na Karlově fundus jevištního nábytku, který čítá bezmála sedm tisíc položek, z nichž každá má svůj "evidenční list". Stačí jen "nahlédnout" do počítače a dozvíte se, kde a kolikrát ten či onen kus nábytku hrál. K vidění jsou stovky židlí různých tvarů, provedení, barev i polstrování, stejně tak i křesel, postelí stolů kuchyňských, zahradních nebo i obývacích. V každém ze tří plně nabitých pater stoletého objektu najdete také desítky rádií, televizorů, věšáků, truhlic a truhliček, divanů, kufrů bílých i černých, globusů, kovových i plastových umyvadel, lamp a lustrů, kamen, krbů, varhan, psací stroje, zubolékařské křeslo... a také různá paroží. K cenným jednotlivostem patří z pozůstalosti odkázaný lodní kufr básníka S. K. Neumanna, stejně tak i jídelní stoly vynikajících herců Národního divadla Dany Medřické a Josefa Kemra.

Připravil Petr Melničuk

Vinohradská 117
Pozvání do původně provizorního scénografického ateliéru a dílen Národního divadla pod Florou na pražských Vinohradech jsem přijal velmi rád. Už více než půl století jsou tam provozy nezbytné pro divadlo, operu i balet: Vlásenkárna, čalounictví, kašírna, krejčovna, malírna, truhlárna a zámečnická dílna.
Ve chvíli, kdy jsem vstupoval do velkého sálu malírny, bylo na jeho podlaze natažené a vypnuté "plátno", po jehož okrajích se s vozíkem na barvy a štětci na holích pohybovali malíři. Zvláštní, ale ten pohled na ně mi v jednu chvíli připadal stejný jako motiv snímku Karla Váni z časů před sto lety. "V malování kulis a dekorací," vysvětloval mi v zápětí Jan Doleček, mistr malírny, "se v podstatě nic nezměnilo. Používáme stejné pomůcky jako před mnoha lety. Je to kupříkladu nosítko na barvu s názvem trégl, násadka na uhel štabrdle, se kterou se kreslí vestoje, štětec na holi nebo vozíček na barvy s názvem paleta. Dokonce tady najdete i kružítko, kterému je sto let. Změnily se jen barvy. Před lety se používaly klihovky, dnes to jsou latexy. Je to lepší, barvy se nemusí vařit, případně rozehřívat ze zapáchajícího klihu."
Maluje se na podlaze stejně jako před sto lety. Nastojato se malují dekorace na Barrandově a v televizi. Jejich výška totiž nepřesahuje čtyři metry. "U nás jsou plátna nesrovnatelně větší," chlubí se Jan Doleček. "Kupříkladu to, které malujeme dnes, má rozměry 12 x 14 metrů. Je to pozadí pro divadelní inscenaci Kristinčin návrat, která se připravuje ve Stavovském divadle. Až barvy uschnou, plátno se stočí a poputuje s dalšími předměty na představení do divadla."
Podobně jako dekorace se malují i kulisy. Jsou to zjednodušeně řečeno různě tvarované dřevěné rámy (domy, stromy, zdi či hrady) potažené jutou, které se s pomocí různých lávek malují rovněž naležato. Vzorem pro ně jsou nejenom malované barevné předlohy výtvarníka, ale i jeho maketa připomínající malé dřevěné loutkové divadlo z dětských let.
Ročně se v malírně na Vinohradské třídě namalují dekorace a kulisy pro 18 až 20 představení především v Národním nebo Stavovském divadle. Pro šest lidí se štětcem a barvami je to dost. Nestěžují si. Jen trochu ve skrytu duše závidí svým předchůdcům před sto lety, kdy jejich profese byla spolu s dalšími zahrnuta takzvaně pod penzi. Že to bylo ceněné zaměstnání, svědčí nejen fakt, že měli zaručený důchod, ale měli své uniformy a dokonce fasovali i uhlí.