Město, kde se Tomáš Masaryk seznámil s Charlotou Garrigueovou

Město, kde se Tomáš Masaryk seznámil s Charlotou Garrigueovou
Saské Lipsko proslavil Bach i Leibniz
Jsou géniové, kterých si vážíme, protože věděli, jak postavit paláce a katedrály, nebo proto, že byli velmistry slova, struny či štětce. Dva z takových gigantů mají ve svém životopise Lipsko. Gottfried Wilhelm Leibniz se tam roku 1646 narodil a Johann Sebastian Bach právě před dvěma sty padesáti lety zemřel.
Historie Lipska začíná už v sedmém století, kdy území kolem Labe a Sávy kolonizovali Lužičtí Srbové. Nejstarší písemný doklad o místu s lipovým porostem je z roku 1015, zmínka o udělení městského práva má letopočet 1165. Díky veletržním privilegiím od císaře Maxmiliána I. (1507) se Lipsko stalo už počátkem novověku významnou křižovatkou evropských obchodních cest. Od Rýna a Mohanu tudy vedla cesta na východ do Krakova, z Itálie přes Norimberk k Baltickému moři a z Vídně přes Prahu až na pobřeží moře Severního. Významným dopravním uzlem je Lipsko i dnes. Leipziger Hauptbahnhof patří se svými 24 nástupišti k největším osobním nádražím světa. Stavba budovy s 298 metrů širokým průčelím začala v roce 1902, pravidelný provoz byl zahájen 1. října 1915. Po modernizaci v letech 1995 až 1997 získalo nádraží nazývané branou do východní Evropy ještě jednu funkci. Pár kroků od vlaku, kterým jste přijeli, vás pohltí třípodlažní obchodní centrum, kde se dá nejen utrácet, ale i příjemně odpočívat.

Druhé srdce Evropy

Lipské Hlavní nádraží je konečnou vlaků ze všech světových stran. Na rozdíl od ostatních německých měst, která přejí svým návštěvníkům příjemný pobyt, jsou však v Lipsku hosté vítáni do srdce Evropy. Asi bychom se měli ozvat; Evropa má přece odedávna své srdce v Praze.
"Dresden hat den Hof, Leipzig aber das Geld." Když do saské obchodní metropole přišel roku 1785 mladý Goethe, obdivoval v této Malé Paříži "obrovské budovy, které obracejí svou tvář do dvou ulic a ve svých velkých až do nebe obestavěných dvorech skrývají celý měšťanský svět a jsou podobné velkým hradům, ba skoro malým městečkům".
Většina toho, čím je Lipsko pozoruhodné, není daleko od nádraží:
* Nejstarší německá renesanční radnice (Altes Rathaus) z roku 1556 zdobí východní stranu náměstí (Marktu) o ploše deset tisíc metrů čtverečních.
* Mädler-Passage, pasáž pojmenovaná po lipském továrníkovi Mädlerovi, s legendárním Auerbachovým sklepem (Auerbachs Keller); právě tady popíjeli Faust s Mefistem a odtud také oba před očima žasnoucích tovaryšů a studentů vyjeli na vinném sudu. Známou scénu z Goethova Fausta připomínají v pasáži bronzová sousoší Mephisto verzaubert die Studenten (Mefisto začarovává studenty) a Die Studenten von Mephisto verzaubert (Studenti začarovaní Mefistem). Jméno Auerbachův má sklep po profesoru medicíny Heinrichu Stromerovi - Auerbachovi, který jej dal zřídit ve svém domě už před půl tisíciletím (1530). Na skleničku se tam rádi zastavili i prominentní státníci jako třeba kurfiřt August Silný nebo car Petr Veliký.
* Chrám svatého Tomáše (Thomaskirche) proslulý svým chlapeckým pěveckým sborem (Thomanerchor) a působením Johanna Sebastiana Bacha v letech 1723 až 1750.
* Univerzita založená 2. prosince 1409, tj. krátce po vydání Dekretu kutnohorského (18. ledna 1409). Ve Starých letopisech českých se o tom píše: "Potom po Nanebevstoupení (16. května) všichni němečtí mistři, bakaláři, studenti a ostatní členové koleje ve stanovený den vyjeli a vyšli z Prahy na všechny strany, když předtím rozprodali věci, které měli. A jeli většinou na Rýn, do Saska, do Fojtlandu a do Bavor i jinam do různých německých krajin. A po odchodu také založili vysoké učení v Lipsku a to je tam až dodnes, na potupu kdysi slavného učení pražského."
Na lipské univerzitě studoval náboženský reformátor Thomas Müntzer (1490 až 1525), polyhistor Gottfried Wilhelm Leibniz (1646 - 1716), dramatik a literát Gotthold Ephraim Lessing (1729 - 1781), Johann Wolfgang Goethe (1749 - 1832), Robert Schumann (1810 - 1856), Richard Wagner (1813 - 1883) a mnoho dalších osobností německé kultury. K nejslavnějším učitelům patřili nositelé Nobelovy ceny za fyziku Gustav Hertz (1887 - 1975) a Werner Karl Heisenberg (1901 - 1976).
* Lipsko je městem knih. Tu úplně první prý vytiskl v roce 1481 potulný tiskař Marcus Brandis. Roku 1500 mělo Lipsko 11 tiskáren, na počátku dvacátého století (1905) už kolem dvou stovek. Stejně dobře se tady dařilo i nakladatelstvím; jména Brockhaus, Baedecker nebo Teubner zná celý svět. Bylo tedy úplně přirozené, že právě v Lipsku vznikla Deutsche Bücherei (1916), v níž jsou shromažďovány všechny německé knihy a časopisy; jejich počet nedávno překročil sedm a půl miliónu.
* Svůj domov tu má také Gevandhausorchester, který dirigovali takové osobnosti hudebního světa jako Felix Mendelssohn Bartholdy nebo Franz Konwitschny. Název orchestru pochází z osmnáctého století, kdy skupina lipských milovníků hudby (tzv. Großes Conzert) začala pravidelně vystupovat v Gewandhausu (Soukenickém domě). Nový Gewandhaus, postavený v letech 1977 - 1981, je už třetí, ve kterém slavný lipský orchestr hraje. Do velké koncertní síně se vejde 1920 posluchačů.
* Asi dvacet minut jízdy tramvají od nádraží stojí Völkerschlachtdenkmal (Památník bitvy národů). Má výšku 91 metrů a při jeho stavbě, která trvala 15 let, se spotřebovalo 26 500 žulových bloků s hmotností kolem 300 tisíc tun. Nápis 18. October 1813 na hlavní římse nelze přehlédnout. Toho dne tam došlo k jedné z nejkrvavějších bitev celého devatenáctého století. Proti Napoleonovi se 160 tisíci vojáky stáli téměř dvakrát početnější spojenci - vojsko rakouské, pruské, ruské a švédské. V čele armád rakouský císař František I., car Alexander I. a pruský král Friedrich Wilhelm III. Když boj pod vrchním velením rakouského polního maršála Karla Filipa Schwarzenberga skončil, byla francouzská strana o více než osmdesát tisíc slabší. Vítězové měli 54 tisíc padlých a raněných.
Památník je prý symbolem vítězství nad Napoleonovou nadvládou. Příliš tomu nevěřím, protože peníze na jeho stavbu vybrali mezi sebou prostí lidé. A těch se po bitvách týká spíše počítání mrtvých, než jásot nad poraženým nepřítelem.
* Také v našich dějinách dostalo Lipsko roli. Čas připomenout ji byl při letošním 150. výročí narození TGM:
V září 1876 přišel Masaryk do Lipska na vynikající tamní univerzitu, kde zvláště filozofie byla silně zastoupena, a s pozoruhodným úspěchem přednášel tam o moderní sebevražednosti. V rodině, kde v Lipsku bydlil, poznal Američanku Charlottu Garrigueovou, krásnou, vzdělanou a jemnou dívku ze staré protestantské rodiny. Charlotta přijela do Lipska v červnu toho roku za přáteli, u nichž žila za svých studií hudby na lipské konzervatoři (1871 - 1872). Když pak došlo k jejich duševnímu sblížení, zasnoubili se. Sňatek měli 15. března 1878 v New Yorku. Manželčino rodové jméno Garrigue se stalo i součástí jména Masarykova.

Sedmdesát pět tisíc

Tolik položek má seznam tištěných děl a rukopisů lipského rodáka Wilhelma Gottfrieda Leibnize. Byl jednou z nejuniverzálnějších osobností lidských dějin, osvojil si poznatky, které před ním nashromáždili učenci všech věků i zemí. Jeho slova "už jako děcko jsem poznal Aristotela", nemusí být nadsázkou. Jinak by se nestačil stát uznávaným filozofem, právníkem, teologem, historikem, filologem, diplomatem, matematikem i všestranným přírodovědcem.
Díky neobyčejnému talentu i rodinnému zázemí (jeho otec byl profesorem filozofie) toho uměl už jako patnáctiletý dost, aby ho přijali na univerzitu. V sedmnácti byl bakalářem, ve dvaceti doktorem. Pro titul musel však do Altdorfu. Lipské univerzitní předpisy s tak mladými doktory tehdy vůbec nepočítaly.
Zatímco většina velkých duchů minulých století spojila svou kariéru s pedagogickou činností na univerzitách, Leibniz nabídnutou učitelskou dráhu odmítl a za své základní povolání si zvolil službu politikům. Nejdříve to byl mohučský kurfiřtský rada, později (od roku 1676) kurfiřt v Hannoveru. U něho působil jako knihovník a dvorní rádce až do své smrti v roce 1716. Za života se mu dostalo všemožných poct a uznání. Tituly i hodnostmi vyznamenávaly ho všechny pomazané hlavy evropské i učené společnosti. Přesto se nakonec u svých chlebodárců dostal do nemilosti. Za Leibnizovou rakví nešel ani jeden člen hannoverského dvora. Důstojný nekrolog mu věnovala jen francouzská Akademie.
Šíře jeho zájmů často bránila, aby dokončil, co započal. Sám přiznával: "Provádím zkoumání v archívech, vyhledávám staré listiny a sbírám nevydané doklady. Dostávám množství dopisů a odpovídám na ně. Tolik nového toho mám v matematice, tolik filozofických myšlenek a tolik jiných literárních zkoumání, která bych nerad pustil ze zřetele, že často nevím, co dřív."
Z Leibnizova podnětu byla v roce 1700 založena berlínská Akademie věd a roku 1724 také Imperátorská akademie věd v Petrohradu. Nezávisle na Newtonovi vytvořil základy diferenciálního a integrálního počtu, sestrojil počítací stroj pro čtyři základní úkony - sčítání, odčítání, násobení a dělení. Zkonstruoval větrná čerpadla k odvodnění těžních jam dolů, usiloval (marně) o vybudování spojených států evropských, které by spravovala jednota mezistátních vědeckých akademií, doporučoval (marně) státům křesťanské Evropy neplýtvat svými silami v boji mezi sebou, ale spojit se proti světu nekřesťanskému. Snažil se (marně) o sjednocení křesťanských vyznání, zprvu katolicismu a protestantismu, později alespoň luteránů a reformované církve. Ve všech oborech, které rozvíjel, spravedlivě odvažoval a vlídně smiřoval protivná stanoviska.
Protože veřejně nepřednášel a své myšlenky nikdy systematicky nevyložil, nezůstala po něm žádná zvláštní filozofická škola. Jeho názory jsou rozptýleny v četných dopisech (korespondoval s více než tisíci osobnostmi tehdejší Evropy) a pojednáních, z nichž mnohé byly veřejnosti zpřístupněny až desítky let po Leibnizově smrti.

Nikoli potok, ale moře!

Slovo Bach znamená v němčině potok. "Neměl se jmenovat potok, ale moře," zvolal prý jednou Ludwig van Beethoven. (Nicht Bach - Meer soll er heissen!)
Johann Sebastian Bach se narodil 21. března 1685 v Eisenachu. První žena Marie Barbora mu porodila sedm dětí, druhá (Anna Magdalena) dalších třináct. Přežilo jich devět. Čtyři z nich, synové Wilhelm Friedemann (*1710), Carl Philipp Emanuel (*1714), Johann Christoph Friedrich (*1732) a Johann Christian (*1735), zdědili talent po otci a stali se slavnými hudebníky.
Od roku 1723 až do své smrti 28. července 1750 působil Bach jako varhaník, hlavní zpěvák, učitel a dirigent lipského kostela svatého Tomáše. Složil tři stovky kantát (z toho dvě stě chrámových), pět mší, tři oratoria, více než dvě desítky koncertů a kolem osmi set dalších hudebních děl. Stejně neuvěřitelná byla i kvalita Bachova díla. Francouzský skladatel Claude Debussy prohlásil, že "v celé té hoře prací budeme marně hledat jedinou chybu". Přitom notový zápis může pravidelností tahů soutěžit s tištěným vydáním. Elegancí i charakterem písma tisk však překoná.
Ještě než Bach zemřel, vyšlo jeho dílo z módy. Zájem o ně znovu vzrostl až počátkem devatenáctého století, především však po roce 1829, kdy Felix Mendelssohn-Bartholdy uvedl Matoušovy pašije. Mendelssohnovou zásluhou byl později (1843) v Lipsku postaven také první Bachův pomník.

Milovník kávy a numerolog

Za Bachových časů se pití kávy stalo doslova posedlostí. (Kavárny byly ovšem vyhrazeny mužům, ženy si mohly poklábosit u kafíčka jen doma.) Vášni popíjet kávu propadl i Johann Sebastian. Jen tak se dá pochopit, že mezi jeho kantátami najdeme jednu, která nemá jiné poslání než pobavit. Jejími hrdiny nejsou postavy biblické ani mytologické, ale malí lidé s obyčejnými lidskými touhami. Kantáta o kávě (Kaffee-Kantate) je hudební hříčkou připomínající podle Alberta Schweitzera "spíše Offenbacha než Bacha". Je zhudebněným příběhem měšťana Schlendriana a jeho dcery Liesgen (Lízinky), která nechce poslechnout, aby se svým zlozvykem vypít denně alespoň tři šálky kávy hned přestala. Jenomže pro ni je lahodný nápoj "milejší než tisíc polibků, jemnější než muškátové víno". Marně otec vyhrožuje, že dceru nepustí na korzo a nekoupí jí žádnou parádu. Teprve když začne Lízince jít o ženicha, přislíbí na kávu zapomenout. Je to však jenom lest. Zatímco otec shání vhodného zetě, dcera se dušuje, že bude patřit jen tomu, kdo ji kávu kdykoliv dopřeje. "Jak kočka myšku nepustí / tak panna kávu mít musí /. Vždyť pije kávu prabába / a matka zbožňuje ji též / proč tedy dcerku hubuješ?"
Numerologie je věda o číslech a jejich symbolických psychologických kvalitách. Předpokládá, že bůh stvořil svět na základě určitých vztahů mezi čísly. Ti, kdo do božího kódu proniknou, jsou prý schopni předpovídat budoucnost a snad ji dokonce i ovlivňovat ve svůj prospěch.
Vyjádříme-li jméno Bach číslicemi podle umístění písmen B-A-C-H v abecedě, dostaneme 2-1-3-8, součet 2+1+3+8 je Bachovo číslo 14. Se čtrnáctkou se u Bacha setkáváme na každém kroku. Např. v počtu 2345 taktů Mše h-moll (2+3+4+5 = 14) nebo v chorálu Před trůn Tvůj předstupuji, který diktoval na smrtelném loži. Noty chorálu odpovídají numericky jménu BACH a jejich počet je stejný (41) jako číslo vytvořené přehozením číslic 1 a 4. Bachova víra v platnost numerologických vazeb byla také příčinou, proč otálel se vstupem do Společnosti hudebních věd. Aby mohl být v seznamu čtrnáctý, počkal, až třinácté místo obsadil Georg Friedrich Händel.

Bachovo rozvíjení a proplétání hudebních témat bylo srovnáváno s řečnickým nebo kazatelským uměním velkých barokních myslitelů. U španělského violoncellisty Pabla Casalse vyvolávala Bachova hudba asociace středověké katedrály, Richard Wagner v ní nacházel "sílu a význam německého ducha", Einsteinovi připomínala jasnou logiku matematických konstrukcí. Svými romantickými ctiteli byl Johann Sebastian Bach nazýván pátým evangelistou.

Ivo Kraus
Wilhelm Gottfried Leibniz
O boží dobrotě, lidské svobodě a původu zla
Bůh stvořil svět, který je ze všech možných světů ten nejlepší. Kdyby existoval ještě lepší svět, znamenalo by to, že jej bůh buď neznal, nebo neuměl či nechtěl stvořit. Je však možné s něčím takovým počítat, věříme-li, že bůh je vševědoucí, všemohoucí a neskonale dobrý?
Protože stvořené bytosti jsou nedokonalé (dokonalé by musely být rovny bohu), nemohou být ani jejich vlastní pocity jenom dokonalé, k nedokonalým patří nelibost a utrpení. Stvořená bytost musí proto nutně ve své nedokonalosti chybovat a hřešit, zvláště když jí dal bůh dar svobody.
Bída, bolest a hřích nemá podle Leibnize příčinu ve vůli boha, ale v přirozenosti věcí. Musí nám stačit, že součet zla ve světě je menší než součet dobra. Bůh dopouští zlo jen pro dobré následky, které z něho plynou.