Galerie hlavního města Prahy pokračuje současnou retrospektivou avantgardní malířky v znovuobjevování českého surrealismu

Galerie hlavního města Prahy pokračuje současnou retrospektivou avantgardní malířky v znovuobjevování českého surrealismu
Toyen: Život ve střepinách snů
"Spojuje křehkost s výstředností, rafinované kouzlo s bizarní fantazií, čirou formu s magickou improvizací..." Nezval o Toyen.
V usměvavém chlapeckém obličeji měla něco půvabného a něžného, píše ve svých vzpomínkách Jaroslav Seifert. A dodává: I když se usmála, byla to tvář spíše posmutnělá než mladě bezstarostná. Básník Seifert znal malířku Toyen ještě dřív, než jí vymyslel onen tajuplný pseudonym. Tedy údajně vymyslel - verzí o jeho vzniku a adeptů na autorství je víc. Nicméně Seifertova verze patří k těm půvabnějším: "Marie Čermínová nás dlouho žádala, abychom pro ni vymyslili s Nezvalem nějaký vhodný pseudonym. Napadlo nás asi tucet jmen, žádné se jí však nelíbilo. Nám ostatně také ne. Až jednou. Seděl jsem s Mankou sám v Národní kavárně a Manka měla před výstavou. A nechtěla nic vystavovat pod svým jménem. Když na chvíli odešla pro nějaký časopis, napsal jsem na ubrousek velkými písmeny TOYEN. Když si jméno po svém návratu přečetla, bez rozmýšlení je přijala a nosí je podnes; nikdo ji jinak neosloví a její pravé jméno je patrně jen na cestovním pase, který už je dávno neplatný."
Ta záměna jména za pseudonym nebyla ovšem jen pouhou kavárenskou hříčkou. Historik umění Karel Srp o pohnutkách malířky říká: "Tento radikální čin chápala jako osvobození, vymanění se z konvenčních životních forem, druh revolty."
Slečna Toyen, jak jí ve svých pamětech říká Seifert, měla na básníky štěstí. Vítězslav Nezval, který byl v polovině dvacátých let zaměstnán jako tajemník v redakci Masarykova naučného slovníku, zařadil (respektive: propašoval) širší veřejnosti téměř neznámou Marii Čermínovou do hesláře 1. svazku encyklopedie. Stálo v něm:
"Čermínová, M., pseud. Toyen, 21. 9. 1902, česká malířka, členka Devětsilu, jediná z poválečných českých malířů, jež cestou mimo kubismus dosáhla evropského stupně modernosti. Spojuje křehkost s výstředností, rafinované kouzlo s bizarní fantazií, čirou formu s magickou improvizací..."
Byl z toho pochopitelně menší skandál. Vždyť heslo neznámé umělkyně mělo snad stejný počet řádků jako heslo Gauguinovo či Renoirovo. Ale hledáme-li dnes formuli, která by jen několika slovy vystihla dílo Toyen - i to podstatně mladší v čase -, pak bez rozpaků sáhněme po encyklopedické glose Nezvalově.
O pár let později Vítězslav Nezval šířil slávu Toyen na stránkách časopisu Eva. Nestísněn rozsahem píše tu tak, aby malířství Toyen přiblížil co nejsrozumitelněji "moderním ženám", jimž byl list určen: "...jejím obrazům není třeba rozuměti, jako není třeba rozuměti chemii, kocháme-li se voňavkami. A jako nežádáme od parfémů přítomnost aleje, ve které byl podnícen jejich život, nebudeme žádati od barevné alchymie obrazů Toyen všechno to množství realit, které podnítily jejich barvy."

Dílo známé neznámé

Od doby, kdy psal Nezval svůj článek do Evy, uplynuly desítky let. Jméno Toyen už není třeba do encyklopedií potajmu vpašovávat. To ovšem neznamená, že ji a její dílo dobře známe. O splacení velkého dluhu, který v tomto ohledu máme, se nyní pokouší obsáhlá retrospektiva, kterou pořádá Galerie hlavního města Prahy. A pokouší se o to vskutku znamenitě.
Dosud žádná výstava nebyla tak reprezentativní, žádná neshromáždila tolik mimořádných položek. Autoři expozice - Karel Srp z Galerie hlavního města Prahy a Lenka Bydžovská z Ústavu dějin umění AV ČR - podstoupili namáhavou, často až dobrodružnou výpravu za dílem Toyen. Podařilo se jim shromáždit nejen všechny významné položky z domácích sbírek veřejných a soukromých ("Všechny české galerie včetně Národní nám vyšly vstříc," říká Lenka Bydžovská a dodává, že to dosud nebyla věc samozřejmá). Podařilo se jim také zapůjčit mnoho významných děl uchovávaných v zahraničí (zejména ve Francii, ale také v Německu, Anglii, Švédsku, Švýcarsku, Itálii, Rakousku, Slovensku). Však také jen náklady na svozy a nutné pojištění představují polovinu z pětimiliónového rozpočtu expozice.
Mnohé z vystavených obrazů mají své podivuhodné příběhy. A svoji specifickou historii má i získávání každého obrazu na výstavu. "Asi už nikdy se nepodaří podobnou kolekci dát dohromady," říká Karel Srp. Například obrazy Poselství lesa z poloviny třicátých let a Strašák, neboli Válka z roku 1945 byly dovezeny až z Caracasu. Právě tam se totiž po druhé světové válce vystěhoval jejich majitel Hans Neumann, velký sběratel surrealistického malířství. Na výstavu se podařilo také získat čtyři malby z věhlasného souboru Sedm mečů (1957). Když před časem pařížské Centre Pompidou pořádalo výstavu Toyen a jejího přítele Jindřicha Heislera, mělo k dispozici jen dvě položky tohoto cyklu k poctě Guillauma Apollinaira.
Výstava ukazuje vývoj Toyen v chronologickém sledu. zahrnuje obrazy, kresby, grafiku, knižní ilustrace, textilní návrhy i scénografické projekty. Je rozdělena do dvou klíčových výstavních prostor na Staroměstském náměstí. (S trochou nadsázky je možno říci, že Toyen opanovala srdce Prahy.) Tvorba od počátku dvacátých let do poloviny let šedesátých je vystavena v domě U Kamenného zvonu, díla z desetiletí 1966 až 1976 v druhém patře Staroměstské radnice. K vidění jsou i "objevy" a "rarity" - odvážně erotické kresby a ilustrace, skicák z první cesty do Francie, koláže z 60. a 70. let, o nichž neměli zdání ani její blízcí přátelé. Poprvé veřejně vystaven je také objekt, který Toyen věnoval v Paříži André Breton.
Po oba kurátory byla příprava výstavy Toyen pokračováním úkolu, který si dali počátkem devadesátých let: Současnou expozicí navazují zejména na velké retrospektivní přehlídky domácí avantgardy Artificialismus (1992) a Český surrealismus 1929 až 1953 (1996). Tuto řadu by měla v budoucnu (snad v roce 2002) uzavřít souhrnná výstava díla Jindřicha Štyrského.
K výstavě Toyen byla připravena rozsáhlá monografie, kterou ve spolupráci s Galerií hl. m. Prahy vydalo pražské nakladatelství Argo. Zhruba čtyřsetstránková publikace obsáhla na 350 barevných a 120 černobílých ilustrací. Kromě české verze by měla být vydána i anglická. Kromě základních studií přináší také nejúplnější antologii textů, které byly o Toyen napsány ve Francii během let. Výstavu také doprovází zvláštní internetová stránka (www.toyen.cz) a monotematické číslo odborného časopisu Ateliér. Surrealismus české provenience připomenou také dvě nové publikace nakladatelství Torst. První shrne tvorbu Jindřicha Heislera, druhá bude fotografickým průvodcem dílem Jindřicha Štyrského.

Praha - Paříž - Praha - Paříž

Toyen (1902 - 1980) byla osobností zajímavou z mnoha hledisek. Její svobodomyslnost se projevila nejen odmítnutím civilního jména a přijetím záhadného pseudonymu, ale i tím, že -- jak říká Lenka Bydžovská - "zrušila spoutávající rodinné vazby ve prospěch několika přátel spřízněných volbou, protestovala proti měšťáckým konvencím příklonem k anarchistickému hnutí, popřela tradiční "ženskou roli jak svým důsledně nezávislým způsobem života, tak vysokými nároky na vlastní tvorbu, která díky mimořádným malířským kvalitám, odvážné představivosti a intenzitě výrazu zaujímá jedinečné místo v celku moderního umění. I přes dramatičnost životních osudů si její dynamická tvorba uchovává vnitřní konzistenci", dodává Lenka Bydžovská.
Toyen byla plachá, samotářská a uzavřená, vzpomíná jeden z jejích pozdějších přátel, chorvatský surrealista Radovan Ivšič. Přitom však paradoxně ztělesňovala jednu z nejkrásnějších postav surrealistického přátelství...
Tím základním vztahem bylo přátelství s výtvarníkem a literátem Jindřichem Štyrským, které se odvíjelo od počátku dvacátých let. Oba se podivuhodně ovlivňovali a inspirovali. Společně se připojili k avantgardnímu sdružení Devětsil. Při cestě do Paříže na přelomu let 1925 až 1926 formulují v opozici k tehdejší pařížské výtvarné módě, k surrealismu a abstrakci, vlastní umělecký směr - artificialismus. V manifestu otištěném v říjnu 1927 na stránkách revue ReD píší: "Artificialismus přichází s obrácenou perspektivou. Nechávaje realitu v klidu, usiluje o maximum imaginativnosti. Aniž manipuluje realitou, může se jí neustále těšit, nemaje ambicí porovnávat čepici klauna k tělesu, které sice nemá jiného půvabu než abstraktní neomylnost, která však stačí k ukojení básníků zběhlých v mystifikacích. Zrcadlo bez obrazu. Artificialismus je ztotožněním malíře a básníka. Neguje malířství jako pouhou formovou hru a zábavu očí (bezpředmětné malířství). Neguje malířství formově historizující (surrealismus)... Nepopírá existenci reality, ale neoperuje s ní. Jeho zájem je soustředěn na POEZII, jež vyplňuje mezery mezi reálnými formami a její realita vyzařuje."
Časem se ovšem oba - Toyen i Štyrský - se surrealismem sbližují. Stávají se zakládajícími členy Skupiny surrealistů v ČSR, navazují kontakty s francouzskými surrealisty z Bretonovy skupiny. Vztahy jsou ještě prohloubeny návštěvou André Bretona a Paula Eluarda v Praze roku 1935. Zůstávají surrealismu věrni i poté, co se Nezval roku 1938 pokusil československou skupinu rozpustit. Nacistická okupace je zahání, respektive jejich tvorbu, do ilegality. Štyrský v březnu 1943 umírá. Souhrn válečné tvorby Toyen je vystaven v zimě roku 1945 v Topičově salónu. Malířka v březnu 1957 odjíždí společně s Jindřichem Heislerem, kterého po celou válku ukrývala v svém ateliéru, připravovat výstavu do Paříže. Oba se během onoho roku stávají členy Bretonovy skupiny a vzhledem k politickému vývoji se rozhodnou do Československa se již nevracet. "Zmizela v Paříži jako ve sněhové chumelenici," píše v 70. letech ve svých pamětech Seifert.
V Paříži byli nejbližšími přáteli Toyen zejména André Breton, Yves Tanguy a Benjamin Péret. S nimi se vídala prakticky denně na schůzkách surrealistů, které se - jak vzpomíná Radovan Ivšič - konaly obvykle kolem šesté večer v různých pařížských kavárnách. Na veřejných místech však stále zůstávala uzavřenou, "většinou jí stačilo, když se mohla dívat kolem sebe, ale přitom velmi pozorně sledovala, o čem se mluví," píše Radovan Ivšič ve své vzpomínce. "Její zdrženlivost a záměrná nenápadnost na veřejnosti mátly povrchní pozorovatele, protože si neuměli představit, jak intenzívní život se tají za klidným pohledem jejích velkých zářivých očí. Rozhovořila se totiž obvykle až v soukromí, mezi nejbližšími přáteli. Ale pak měla vždycky mnoho co říci, pronášela různé připomínky a návrhy. Také to pro ni bylo příležitostí, aby si vybavila některé ze svých četných vzpomínek, velmi trefně líčila různé historky, několika slovy vykreslila postavu, nebo přiblížila výjev, který s konečnou platností objasnil situaci... Mohla tak vyprávět celé hodiny a osvědčovat přitom svůj sžíravý humor."

Tajemství

Rozsáhlé dílo Toyen, které vznikalo v rozmezí pěti desetiletí, se pochopitelně vzpírá jednotícímu výkladu. A přece pro tu nejednoznačnost lze najít shrnující formule. Francouzská badatelka Julie Le Guiff Tameleová například píše: "Po celý život se Toyen bránila odhalit své bytostné nitro, jen prostřednictvím svého díla i nadále v tichosti vytahovala své netvory nicoty. Jak obtížný proces metamorfózy. Nikdy nedojde k jejich úplnému vyjevení, vždy zůstávají částečně zajati svým prostředím... Přes svůj otevřený pohled na svět a vášnivé hledání svobody jsou obrazy Toyen zaplaveny zmatkem a nevolností z nemožnosti být a zdá se, že se tu jedná o její vlastní nemožnost existence." A dodává: "Po dlouhém období izolace si Toyen odnesla 9. listopadu 1980 své tajemství s sebou."
Když jednou v šedesátých letech přinesla Toyen Radomíru Ivšičovi ukázat své ilustrace k několika jeho básním, řekla, že to jsou "střepy snů". Těžko výstižněji pojmenovat pocity, které diváka prostoupí při pohledu na její malby, grafiky, koláže či kresby.
Ivan Matějka