Láska bez hranic aneb I němé tváře mají své příběhy

Láska bez hranic aneb I němé tváře mají své příběhy

Jeden z dočasných domovů opuštěných psů a koček je na okraji Prahy v Dolních Měcholupech, kde jsme se zaposlouchali do několika často až dojemných příběhů těchto němých tváří.
"Na nedávný drastický případ německého ovčáka, který dostal ránu sekerou doprostřed lebky a byl pobodaný nožem, určitě nikdy nezapomenu," začíná své vyprávění o osudech některých svých psích miláčků vedoucí Ústavu na ochranu zvířat Dagmar Kouřimová a se slzami v očích pokračuje:
"Záchranná akce byla po všech stránkách velice náročná, neboť osud tohoto jednoročního krasavce, který celou noc ležel na nádraží v Řevnicích a umíral, byl téměř zpečetěn. Na jeho kritický stav jsme byli upozorněni telefonem, avšak starostu obce tato událost moc nezajímala a přivolaný veterinář odmítl psa bez honoráře ošetřit. Vážně zraněného ovčáka jsme si tedy přivezli do našeho ústavu a na operačním sále okamžitě začal boj o záchranu jeho života. A našemu skvělému lékaři se to podařilo. Komu pes patří, se nám zjistit nepodařilo, podali jsme jen trestní oznámení na neznámého pachatele, ale víme, že našeho čtyřnohého hrdinu budeme jen těžko někomu dávat. Protože měl po bestiálním činu obrovský kus štěstí, začali jsme mu říkat Štísko. Dnes už je v plné síle a ačkoliv mu některý surovec tolik ublížil, na lidi nezanevřel."
Ústav na ochranu zvířat je charitativní neziskovou organizací, která pečuje o opuštěná zvířata a vyhledává pro ně nové pečovatele. V pěti pavilónech je kolem 170 psů a 150 koček, o něž se stará devět ošetřovatelů, kuchař, údržbář, uklízečka a lékař. Zhruba tisícovka psů ročně z ústavu odchází a přibližně stejný počet zaujímá jejich místo. Mezi běžné patří situace, že někdo najde psa a přivede ho. Jindy členové rodiny v ústavu tvrdí, že už se svému čtyřnohému příteli nemohou věnovat, a nechají ho tam. Nikdy však v tomto útulku nezapomenou na psa, který trpěl a museli mu poskytnout mimořádnou péči.
"Měli jsme u nás psa bez nohy, s prořezanýma ušima a dokonce i slepého psa s ochrnutýma nohama, který byl tři dny uvázaný u stromu na břehu Vltavy. Zpočátku jsme ho museli nosit, ale pečovali jsme o něj a našli mu i rodinu, která se snaží, aby zapomněl na předchozí útrapy," vzpomíná D. Kouřimová na další nelidský projev se šťastným koncem.
Vedoucí útulku tvrdí, že pes může být spokojený i v garsoniéře, ale na druhé straně musí dostat vše, co potřebuje, především lásku. Ta určitě nechybí Báře, která jednoho dne vystoupila v Praze-Hostivaři z vlaku, určitou dobu žila u bezdomovce, který ji předal policii a ta ji odvezla do měcholupského ústavu. Dnešní majitelka tohoto tříletého německého ovčáka, mimochodem autorka fotografií, září spokojeností: "Chodím do útulku pomáhat, a jak jsme se s Bárou uviděly a skočila mi packami kolem ramen, tak jsem věděla, že si ji vezmu. Od začátku jsem jí věřila a nezklamala mě. A snad ani já ji, máme se moc rády."
"Někdy opravdu stačí podívat se psovi do očí, abyste se ve vteřině stali velcí kamarádi," dodává D. Kouřimová a přidává další zajímavou příhodu: "Dvě ženy nám přinesly kdesi nalezeného dvouletého dobrmana, který vážil pouhých 11 kg. Byl to doslova kostlivec, nešlo správně rozpoznat ani barvu jeho kůže a dlouho jsme bojovali o Ferdův život. Navíc měl dost narušenou psychiku a téměř nikoho k sobě nepustil. Nesnášel především muže. A pak se to stalo. Přišel zájemce, podívali se vzájemně do očí a za chvíli spolu odcházeli jako nerozluční přátelé."
Ústav poskytuje rovněž dočasný azyl psům, o které majitelé určitou dobu z různých důvodů nemohou pečovat. Tato tzv. hotelová služba má už své stálé klienty, ale D. Kouřimová se zamýšlí i nad dvěma výjimečnými příhodami: "Majitelka psa odjížděla do ciziny, a tak nám přivedla svého drahouška a s ním přinesla i stravu, na kterou je údajně zvyklý. Její hafan však dal přednost naší krmi, zalíbilo se mu u nás a po několika týdnech se svojí paničkou nechtěl odejít. Jindy byl majitel psa při loučení s ním téměř hysterický - a už si pro něj nepřišel. Naštěstí jeho miláček skončil v dobré rodině."
O letošní nemalé vzrušení se postarala dalmatinka, která do útulku přišla podvyživená, ale dostala se do tak skvělé kondice, že jednoho březnového dne porodila 14 štěňat, z nichž jen poslední bylo mrtvé. Se svým mimořádným výkonem začala v šest hodin ráno a zcela vysílená skončila až večer. "Byl to pro nás den plný napětí a nesmírné radosti. A právě u porodu této dalmatinky jsem si znovu potvrdila, že bych nikdy nemohla dělat něco jiného. Je to láska bez hranic," dodává vedoucí ústavu a doslova máma svých čtyřnohých kamarádů Dagmar Kouřimová.
Jaroslav Pešta