Josef Istler (1919 - 2000)

Josef Istler (1919 - 2000)
"A někdy je to také mánie..."
Jedenaosmdesáti let se už nestihl dožít jeden z nejvýznamnějších českých malířů poválečného období. Josef Istler zemřel předminulé pondělí.
Fantomy zmizely ze světa a umění se už nevydá na cestu, aby je lovilo v nějakých nových mytologických zahradách, píše v 60. letech Vratislav Effenberger. A pokračuje: "Ani nebude houslovými sonátami dobývat brány Bastil. To, co nás skličuje nebo co v nás probouzí nadšení, co nás zavaluje nebo míjí s ohromující bezohledností, nejsou strašidla. Nejsou to ani hlavy, ani kytice, ani výbuchy. Jsou to živé rozpory, které nosíme v sobě, znásobené očima, jejichž nervozita možná brání pádu do letargie." Tato slova napsaná básníkem a vůdčí postavou poválečného českého surrealismu na okraj díla Josefa Istlera charakterizují malířovu tvorbu sice obrazně, ale přesně.
Dnes se již nechce ani věřit, že Istler původně váhal, zda se vůbec stane malířem, navíc malířem - jak ukázal čas - tak hluboce osobitým a přinejmenším na domácí scéně jednoznačně nepřehlédnutelným. Po nedokončených středoškolských studiích se chtěl věnovat hudbě a po nějaký čas dokonce navštěvoval konzervatoř. Zájem o hudbu, především o jazz, mu zůstal. V letech 1938/39 se soukromě školil na Korčule u malíře Waltera Höfnera. V nezvykle krátké době si Istler osvojil téměř bravurně malířskou techniku a nezvykle kultivovaný výraz, které budou spolu s ohromující imaginací určovat prakticky od samého počátku tvář Istlerova díla. Přes původní inspiraci a příbuznost s tvorbou Paula Kleea a Maxe Ernsta si již v prvních válečných letech nachází vlastní a nezaměnitelný výraz.

Skupina Ra

Určující pro něho bylo setkání s vesměs o několik let mladšími umělci, kteří na rubu válečných let pozvolna vytvořili skupinu Ra. Byli to básníci Zdeněk Lorenc, Ludvík Kundera, Otto Mizera, malíři Václav Tikal, Václav Zykmund, Bohdan Lacina, fotografové Vilém Reichmann či Miloš Koreček. Ať už na činnost této skupiny a její surrealismus existují jakkoli rozporné názory, jedinečnost některých děl nepřestala i s odstupem času působit inspirativně. A velkou měrou se na tom podílí právě Istlerova tvorba. Jeho obrazy i grafiky od počátku oscilují mezi dvěma polohami. Na jedné straně je to "konkretizace fantastických představ fantomatickými objekty" a na straně druhé zaujetí abstrakcí. Tyto dvě tendence, které budou procházet celým jeho dílem, mu nikdy nebránily v určité zaměnitelnosti, především však v temném a jiskřivém dialogu, který vedl mezi dvěma výrazově protikladnými póly. V tomto smyslu zde také zaniká protikladnost konkrétního a abstraktního pojetí obrazu: "Někdy je to určitá spekulace, kterou pak samozřejmě realizuji, nebo je to tak, že začnu automaticky, z nějakého podkladu, a v tom najdu pak motivy a tvary... A pak je to také mánie." Úzkost z válečných let, jejich zběsilost promítá do obrazů, kde vzkvétají buď jen temné přísliby, nebo přízračné fantomy doslova z masa. Obdobný neklid, ale i sarkasmus obsahují jeho abstraktní grafiky z té doby, kde se jen fantom promění v jakýsi obludný objekt, krajně a hluboce zneklidňující šifru.

S vyloučením veřejnosti

Jedno z nejplodnějších Istlerových období končí po únoru 1948 rozpadem skupiny Ra. Ještě předtím se společně s Lorencem zúčastňují poněkud pofidérní Mezinárodní konference Revolučního surrealismu v Bruselu. Daleko významnější je však jeho účast v roce 1949 na dvou historických výstavách mezinárodního uskupení Cobra v Bruselu a Amsterodamu. S těmito mladými umělci ho pojí především experimentální přístup k tvorbě a spontánnost výrazu. Možnost svobodně vystavovat na mnoho let končí. Nekončí však možnost svobodně a nezávisle tvořit, třebaže v naprosté izolaci a s "vyloučením veřejnosti". Istler jako jeden z mála neztratí tvář, nepodlehne režimu, jeho nesmyslným uměleckým představám a dál sleduje výsostnou dráhu vlastní tvorby. Prakticky od samého začátku patří k okruhu malířů a básníků, kteří se na přelomu 40. a 50. let shromáždili kolem Karla Teiga a po jeho smrti v roce 1951 se podílí na surrealistické aktivitě, kterou s důrazem na kritické polohy imaginace rozvíjí Vratislav Effenberger.
Na všestranný úpadek doby i na Teigeho smrt, která celý okruh citlivě zasáhne, reaguje Istler proměnou své malby. Třebaže nelze mluvit přímo o krizi, často se neubrání nebezpečí, které v jeho díle vždy bylo přítomné, ale doposud vybalancované na ostří nože: znepokojivou imaginaci nahrazuje jen malířská dokonalost, výtvarná etuda. Přesto i z tohoto pro malíře těžkého a složitého období zůstávají některá jeho "zátiší" krajně podezřelými a téměř slastnými objekty. Ve všudypřítomné erotické vegetaci zdůrazňují latentní záhyby ženského těla smyslnost i plynoucí křik touhy, stejně jako obyčejné šlahouny rostlin. Obdobná záludnost erotismu, tentokrát umocněná ještě šklebícím se sarkasmem, se odráží v mrazivě děsivém Nařvanovi, v Extázi či v Objektech, plných nekonformního lyrismu.

Magická poselství

Koncem 50. let pomalu nastává pro Istlera a pro českou moderní malbu vůbec,nesmírné plodné a ojedinělé období. Nová a obdivuhodná síla výrazu se u malíře projeví nejprve v jeho grafice. Cyklem Hlav pro sebe nachází zcela nové prostory, do nichž chodí lovit temná a fosforeskující poselství. Mnohdy téměř nesrozumitelné, nicméně krajně naléhavé a až fyzicky přítomné. Istler dochází poprvé k syntéze své někdejší oscilace mezi figurativními přízraky a abstraktními kompozicemi. S postupem let se pak sarkasmem a ironickou skepsí vybuchující cykly Hlav stávají jakýmisi mnohovýznamovými objekty, téměř hmatatelnými imaginárními útvary, které nazývá Insinuace. Istlerovy nejvlastnější objevy záhy najdou ozvěnu v jeho malbě. Vznikají téměř monochromní díla, jedny z nejsugestivnějších jeho obrazů vůbec: magické objekty obsahující zašifrovaná poselství. Ta mohou být docela dobře jak z kosmických dálek, tak i z hemžení vegetace po nadzvednutí balvanu.
Ačkoli nadále vychází z automatismu a jeho tvorba si zřetelně ponechává svá surrealistická východiska, Istlerovo dílo si rychle, a s malířovým vědomím přivlastňuje generace mladých nastupujících kunsthistoriků a přiřazuje jej k tzv. českému informelu. Malíř se zúčastňuje pověstné pražské výstavy D v roce 1964 společně s Mikulášem Medkem, Alešem Veselým, Janem Koblasou, Vladimírem Boudníkem a dalšími. Je zastoupen na neméně pozoruhodné výstavě Imaginativní malířství 1930 až 1950, kterou připravili František Šmejkal s Věrou Linhartovou pro galerii na Hluboké. Nicméně již připravená retrospektivní výstava, která se měla konat v roce 1962 v Písku, je zakázána. Třebaže byl vytištěn i katalog, nekonala se. Stejně tak již nestačila vyjít rozsáhlá monografie, připravovaná koncem 60. let v nakladatelství Obelisk.
Ačkoli v průběhu 60. let dospěla jeho tajuplná a virtuózní malba nekonvenčního lyrismu vyzařující "věčný lidský nepokoj" k vrcholu, počátkem 70. let se u Istlera projevuje tvůrčí krize, z které se již nikdy zcela nevzpamatuje. Kolísavá úroveň jeho tvorby v posledních téměř třiceti letech, často opakování sebe sama, ztráta kritického odstupu, jako by odrážely jen celkový marasmus doby. V tomto směru je příznačné, že přes závažnost a původnost Istlerova díla se jeho druhá retrospektivní výstava uskutečnila až na podzim roku 1989, tedy po více než 40 letech od jeho poslední velké výstavy v roce 1946.
Istler nikdy nedosáhl takového vlivu a uznání, které by odpovídalo významu jeho díla. Ačkoli měl od počátku 50. let mnoho společného s vývojem jiného obdivuhodného malíře, Mikuláše Medka, stál vždy poněkud v jeho stínu. V jistém smyslu však zůstal až do konce života "surrealistou v malbě".

Osobně

Francouzský básník Giullaume Apolinaire u příležitosti úmrtí Alfréda Jarryho napsal: "Jsou mrtví, kteří se neoplakávají." Josefa Istlera jsem de facto osobně neznal, viděli jsme se jen párkrát. Poprvé to bylo v roce 1971, kdy již nemohl opětovně vystavovat. Navštívil jsem jeho karlínský ateliér s přáním vidět obrazy. Až s neuvěřitelnou samozřejmostí stavěl okolo mě bůh ví odkud vytahované poklady. S přibývajícími rozměrnými obrazy se zmenšoval i prostor ateliéru, pomalu se utahoval jako smyčka. Ve stále nepřehlednějším bludišti, kde kraloval coby Minotaur, jsem měl náhle před očima obraz poslední: Magické oko. To, co se přes svou naléhavost nedalo na reprodukci ve Výtvarných projevech surrealismu přesně určit a co bylo v pravém slova smyslu magické, bylo ve skutečnosti jen nazelenalé dno z rozbité obyčejné lahve od piva. Čarování se zbytky předmětů a zdánlivě obyčejný smysl pro skutečnost se proměnily v hermetický znak, z něhož vyzařovalo neuchopitelné poselství, které v sobě zaklínalo veškerou magii tvorby.
Druhé a stejně příznačné setkání s jeho obrazy bylo 17. listopadu 1989, kdy v galerii Fronta pomalu končila již zmíněná retrospektivní výstava. Mezi pohozenýma botama, louží krve a rozmlácenou výlohou, která ke galerii vedla, náhle a bezbranně vlálo jeho Zátiší z roku 1953. Po chvilkovém zaváhání, zda si nabízenou grafiku přivlastnit či ne, nakonec převládl pocit tragédie, absurdnosti i nového příslibu svobody, který se zrodil jen před několika hodinami a jen o několik desítek metrů dál. Dodnes však nejen připomínají, ale i charakterizují dva rozkvetlé falusy s celou svou vyzývavostí zpřítomnělé na stole prostor, který se tehdy otevřel: temný a přitažlivý.

Jan Gabriel