Globální turista jako poslední šance?

Světová turistická organizace předpokládá, že kolem roku 2010 bude cestovat jedna šestina obyvatel planety

Globální turista jako poslední šance?

Jaký je skutečný dlouhodobý účinek současné globální turistiky, globálního cestovního ruchu? Zajistí rozvoj - nebojme se říci - plurality regionů, anebo se bude chovat jako středověký kolonista v lesích? Jednu oblast vytěží, spotřebuje, zdevastuje a potom půjde o kus dál? A nakonec ještě krizi periférie prohloubí?
Je to stále stejný obrázek. Setkají se starostové malých obcí z českého pomezí, z Krkonoš, ze Šumavy, z Jesenicka či odjinud. Kdysi tady byl drobný český zejména textilní, anebo sklářský průmysl. Anebo tady byl vojenský újezd, stěžují si starostové. Drobný průmysl již ale není konkurenceschopný a velké armády se stálými velkými posádkami a újezdy se také nemohou srovnávat s pohyblivými profesionálními vojenskými sbory. Takže turistika je naše poslední záchrana.
Ale jak to udělat, aby turisté jezdili sem do Čech, a ne do Alp. Alpy, Pyreneje jsou tak blízko ve věku rychlých aut a dálnic. Turista je jediná naše záchrana, ale jak jej přitáhnout, když je kamkoli v tomto světě blízko. Jak jej přitáhnout, když turisté hladoví po nových a nových rychlých zážitcích, ale krásy naší zemičky musí být zažity, trpělivě procítěny? A i Češi jako turisté jsou lhostejní. Místo aby brali do úvahy vlastenectví a jezdili do domácích hor, směřují v kolonách do Alp.
Zoufalí starostové to nahlas neřeknou, ale lze jim to číst v očích. V takovém světě nelze než přežívat z roku na rok, od jednoho volebního období ke druhému. Existence se stává nahodilou. Není hlubšího ponoru do podstaty procesu globalizace než výpovědi obyčejných starostů z míst, která byla týlem městské společnosti, ale kterým hrozí naprostá periferizace. Když přestane region prosperovat, okamžitě se vylidní. Jestliže se vylidní, ihned zkolabuje infrastruktura. Kruh se tak uzavře, o jeden region míň na mapě rodiny evropských regionů. Starostové tuší, že jsou zcela bezmocní proti procesu globalizace, která je velkým dějstvím, větším než stěhování národů. Přesto nepřestávají doufat, že by je mohl zachránit fenomén, který je jeho ztělesněním, nepřestávají totiž věřit v globálního turistu, že dokáže objevit krásy líbezné české krajiny. Doufají, že globální turista může být zachránce rozmanitého světa okrajových regionů. Je toho opravdu schopen?

Lze globální cestovní ruch udržet pod kontrolou?

Světová turistická organizace, World Tourist Organisation (WTO, což je totéž jako World Trade Organisation, Světová obchodní organizace, nomen omen!), se nicméně snaží, aby cestovní ruch nepředstavoval pouhou optickou iluzi dlouhodobého růstu národních důchodů s tím, že o to hůř bude, až bublina turistiky v tom či onom regionu "praskne".
Ve svých oficiálních dokumentech WTO popisuje řadu nebezpečí, která může cestovní ruch představovat. Má vskutku dost síly na to, aby vytlačovalo z regionu původní tradiční řemesla a výroby, které se vztahují k potřebám místních obyvatel. Může těžce otřást řádem sociálních vazeb a snížit tak celkovou adaptabilitu regionu. Představuje značný stres z přelidnění, velké množství automobilů, odstavná parkoviště, emise v ovzduší, hory odpadků, kult Coca-Coly v idylické krajině. To všechno ničí ekologické parametry, krajinný ráz místa, ale i například kvalitu omítek fasád na nemovitých památkách. Místní obyvatel nakonec získává pocit vpádu cizích, těžko pojmenovatelných mocností do jeho každodennosti. Globální turista potom vypadá jako Mongol a domorodcova vesnička získává na civilizační hodnotě starého Říma. Kdo ochraňuje status quo, ten se stává ochráncem kultury v boji proti barbarství. Turista, o kterém se v oficiálních dokumentech Světové turistické organizace praví, že napomáhá porozumění mezi národy a výměně hodnot, vytváří i na Severu konflikt mezi Severem a Jihem.
Globální cestovní ruch má sklon ničit ekologické a kulturní předpoklady pro svůj dlouhodobý rozvoj. A tak Světová turistická organizace trvá na tom, aby se cestovní ruch rozvíjel plánovitě a v žádném případě nebyl ponechán živelnosti. V turisticky přitažlivých oblastech je nutno rozvinout systém ekologických indikátorů, které by v případě přílišné eroze ekologické podstaty regionu spustily alarm. Cestovní ruch "vydělává" značné prostředky, které ale nesmí být odvedeny mimo region, kde a na jehož účet vznikly. Daňové systémy zemí musí mít na paměti, že se část cestovních ruchem vydělaných prostředků musí vrátit do obnovy památek, pokud slouží jako turistické atrakce. Region musí z cestovního ruchu prokazatelně bohatnout, když už nese jeho tíhu. A je nezbytností plánovitě rozvíjet všechny druhy ekologicky a kulturně citlivé turistiky.
Ale představují tyto deklarativní záměry Světové turistické organizace, i když by byly v rámci národních států bezezbytku uplatněny, dostatečné nástroje k potlačení ničivé stránky globální turistiky? Nepředstavuje globální turistika primitivní, ale o to mocnější, cik cak jdoucí, neřiditelný, nekontrolovatelný proud? Uvědomme si, že jen v roce 1995 cestovní ruch vytvořil 10 % celosvětového HDP, vytvořil pracovní příležitosti pro 212 miliónů lidí a odvedl státnímu sektoru na daních více než 637 miliard amerických dolarů. Světová turistická organizace předpokládá, že kolem roku 2010 bude cestovat jedna miliarda turistů, to jest jedna šestina obyvatel planety. I když se podařilo koncem minulého století zkrotit protimonopolními zákony americké železniční společnosti (anebo nedávno Microsoft), "divé zvíře" globální turistiky již nelze zahnat zpátky do klece, protože ono je všude, je dokonalým vyjádřením a dovršitelem své doby. Cestovní ruch nelze proklínat, a na druhou stranu chválit internet. Oba jsou produkty a zároveň tvůrci informační společnosti, ze které se nelze vymanit ani na samotě na horách. Kdo ale dnes ví, kam informační společnost dojde?

Sice hra na skutečnost, ale svět přetvoří

Globální cestovní ruch naši planetu prostě přetvoří, to je již dnes mimo diskusi. Některé tradičně průmyslové oblasti se vylidní, ale vzniknou nové turistické ráje, nad kterými by hlasatelé šťastné, utopické budoucnosti lidstva váhali: Je to splnění mých představ, anebo jejich zfalšování? Velký studijní materiál pro psychologa, filozofa či umělce již dnes představují místa, kde se cestovní ruch podílí více než 25 % na tvorbě hrubého domácího produktu: Jmenujme Karibik, rovníkový Pacifik, Indický oceán. V dalších letech budeme svědky hledání a zakládání nových turistických oblastí. Stále zbývá obrovská Sibiř, Antarktida, zapomenuté ostrůvky po všech oceánech, Latinská Amerika, lety do vesmíru. A ještě jedna destinace: a to evropská, potažmo středoevropská kulturní krajina. I ta je totiž dosud globálním turistou relativně neobjevena.
Nedávno proběhlo veřejné slyšení podvýboru pro kulturní dědictví Senátu ČR. Mluvilo se o financování památkové péče, o jakosti památkového fondu v českých zemích, ale hlavní sdělení, byť ne zcela vyřčené, se týkalo toho, že památky zde nejsou pro nás, ale máme je pro globálního turistu. Zámky a zahrady neposlouží než smutná připomínka cti a slávy neglobálního světa, pokud je globální turista nenavštíví, pokud je svojí přítomností neoživí.
Hlavní turistické atrakce Čech nepředstavují pohoří jako Šumava a už vůbec ne Krkonoše, ale česká rázovitá kulturní krajina, pro kterou je tak příznačný strom v polích a z něj křížek, parky, které jsou alejemi propojené s volnou kulturní krajinou, památky, které tvoří spolu s přírodou útulek pro rozkymácenou duši. To je střídmé, ale obrovské bohatství naší země. Je schopen globální turista, hltající nové a nové zážitky, vychutnat atmosféru, kterou nelze vyfotografovat, ale pouze niterně prožít?
Česká krajina sice nenápadně, ale o to důsledněji naviguje k opravdovosti. Když už odmítneme ostrou kritika konzumerismu globálního turisty, které jej vystavil například sociolog Zygmunt Bauman, protože globální turista skutečně nemusí být jen pohodlným člověkem lačnícím po nových zážitcích, přece jen jsou moderní formy turistiky - jako například "akční" turistika - pouze hrou na skutečnost, panoramaticky podávanými, přesvědčivými iluzemi. Vypadají jako skutečnost, zvlášť když za nimi stojí růst HDP hostitelské země, nicméně v přísném antropologickém a etickém pojetí představují jen náhradní životní programy. Na stranou druhou prokazatelně stoupá podíl turistiky poznávací na úkor turistiky pasívního oddechu. Člověk se globálním turistou nerodí, ale stává se jím ve světě rostoucího množství volného času a velké dopravní dostupnosti. I to, do čeho byl vržen, se snaží přetvořit, jak jsme svědky, v cosi existenciálně smysluplného.
Alespoň to tak vypadá, že pracuje na svém lepším já. V tomto smyslu může být česká kulturní krajina objevena jako ideální oblast pro převážně pobytovou kulturní turistiku, při níž turisté hledají své především metafyzické kořeny. O takovou turistiku může být stále větší zájem, když se bude zvětšovat přetíženost současných světových turistických center, když budeme svědky dalšího rozmachu technologií, zvětšující se nepotřebnosti lidského faktoru v průmyslových odvětvích, když se bude prohlubovat hodnotové tápání současného člověka ve společnosti přebytku nepotřebných informací. Ano, turistika může globálnímu člověku pomoci hledat. A je otázka, zdali najít. Pokud turista opravdu hodí současnou globální společnost "za hlavu" a půjde na světa kraj hledat smysl bytí, stejně jako prvotní křesťané odcházeli na poušť, potom už není globálním turistou, ale bezdomovcem.

Až se ukáže, že je Země příliš malá!

Jak Světová turistická organizace popisuje globální turistiku budoucnosti? Již jsme si vyjmenovali jeden povzbudivý rys: Růst bude turistika kulturně-poznávací. Ruku v ruce ale posílí i turistika, při které jsou hledány rodové kořeny. Má růst turistika obchodní a konferenční, eko-turistika, zkrátka aktivní formy cestovního ruchu. Nicméně Světová turistická organizace zdůrazňuje, že se bude stupňovat hledání nových destinací. Zaměření se přesune ke kratším, ale četnějším dovoleným. Nastane boom u všech generací. Jinak řečeno: Turistů bude více, budou více cestovat, a přitom se nikde příliš nezdrží. Žádných krás před nimi neutajíme.
Přes povzbuzující tendence v posilování kulturně-poznávací pobytové turistiky a eko-turistiky globální turistika nic neztratí na své těkavé, konzumně neurotické podstatě. Rovnoměrnost a dlouhodobost cestovního ruchu zůstane vzdálenou metou. Protože má globální turista nadbytek informací, ale nedostává se mu, jako nám všem, jasné schéma pro jejich výklad, nebude schopen posoudit, co je pro něj lepší nebo horší, co se mu líbí a co ne.
Obce se zadluží a vytvoří infrastrukturu, aby přitáhly věčně těkajícího turistu, který pro své "klidné svědomí" raději objíždí úplně všechny turistické štace, než aby využil právo volby. Region sice globálního turistu zaujme, ale protože je turistova podstata kroužící, těkavá, neurotická, stejně rychle, jako přišel, může odejít. Mezitím napáchá škod na ekologických a kulturních hodnotách místa. Nicméně mnoha regionům opravdu nic jiného nezbývá než vsadit na cestovní ruch. Je v něm fatálnost a neodvratnost, kterými se projevuje Zeitgeist, duch času.
Ekolog musí mít ke globálnímu cestovnímu ruchu poměr velmi podezřívavého pozorovatele, zároveň mu ale nesmí uniknout, že v případě řady regionů, pokrytých národními parky či chráněnými krajinnými oblastmi, představuje cestovní ruch jedinou šanci, jak v těchto často chudých oblastech udržet relativní prosperitu. Vylidnění je nebezpečí, které již v praxi zasáhlo hrozivě velké části Evropské unie a stále zřetelněji se vznáší nad hlavami mnoha idylických českých oblastí. Vylidnění venkovských regionů znamená úpadek tradiční kulturní krajiny a přetížení městských aglomerací. Když se tedy region rozhodne, že je potřeba vyslat jasný signál k informacemi přetíženému globálními turistovi, že je jistá oblast (například Třeboňsko, nebo Český ráj) tak krásná, že má být umístěna na Seznam světového dědictví UNESCO, ekolog nesmí uspořádat křížovou výpravu vůči těm, kteří chtějí žít a přežít na venkově, kde se povýtce narodili. Musí se pokusit najít mechanismy, zejména v územním plánování, jak v daném území turistický ruch učinit trvale udržitelným. Navzdory dobré vůli ekologově stejně ale bude přelomovým okamžikem jen ten moment, kdy si globální turista uvědomí, že je planeta Země malá, nové turistické destinace již nelze objevit, a turistů bude čím dál víc. Právě v tom okamžiku si snad globální turismus přestane pod sebou řezat větev.
Potom ještě zbývá virtuální turistika
Tomáš Hájek
(autor je poradcem ministra životního prostředí pro ekologii a kulturní dědictví)