Všechno začalo korespondenčním lístkem

Sběratelů pohlednic jsou u nás stovky. V největších sbírkách jsou statisíce exponátů.

Všechno začalo korespondenčním lístkem

Cena nejlevnějších pohlednic se počítá v haléřích. Jsou však i takové, za které sběratelé neváhají zaplatit několik tisíc korun. Sběratelé pohlednic zažívají vášně stejně silné jako sběratelé nejdražších pláten.
Na začátku byl korespondenční lístek. Poprvé na světě se začal používat v Rakousko-Uhersku v roce 1869. V mezinárodním styku na něj došlo teprve roku 1875. Pro většinu filokartistů (sběratelů pohlednic) je první pohlednicí na světě korespondenční lístek s výjevem ze života dělostřelců v prusko-francouzské válce. Vydal ho knihtiskař August Schwartz v Oldenburku v Německu roku 1870. O deset let později už se údajně v Evropě prodalo víc než 300 miliónů pohlednic. O dalších deset let později už jich bylo vytištěno přes dvě miliardy. Pohlednice se staly nedílnou součástí každodenního života. A začaly se sbírat. Už v roce 1899 začal v Praze vycházet časopis pro sběratele pohlednic a od roku 1900 měli tito sběratelé svůj klub.
Sbírání pohlednic, neboli filokartie, patří dnes k nejsilnějším sběratelským oborům. Také v Klubu sběratelů kuriozit se sídlem v Praze je sekce pohlednic nejrozsáhlejší. V roce 1974 v ní bylo 345 sběratelů, dnes je jich sice o celou stovku méně, ale pomalu zase přibývají. Největší sbírku má František Kříž z Nové Vsi u Českého Brodu, který vlastní 155 414 pohlednic. Specializuje se na Českobrodsko, Černokostelecko a Kouřimsko, ale má i jiné okruhy, například umělecké pohlednice nebo místopisné pohlednice z ciziny. Velkou sbírku má i Václav Přibáň, který vlastní 143 tisíc pohlednic a je největším sběratelem blahopřejných pohlednic u nás.
Adresář Klubu sběratelů kuriozit uvádí 274 různých specializací v oboru pohlednic. Sběratelé se specializují na místo či region, jednotlivé státy či kontinenty, hodně se sbírají umělecké pohlednice, hrady a zámky, pohlednice žánrové, žertovné, skautské, sportovní.
V Brně působí sdružení filokartistů Orbis pictus, které má kolem 350 členů a vydává čtvrtletník Filokartie. Kromě odborných článků v něm sběratelé najdou i zprávy o výměnných burzách a inzerci. Podobné údaje, ale méně specializované jen na filokartii, najdou zájemci v časopise Sběratel, který vydává Klub sběratelů kuriozit.
Unikátní sbírkou je muzeum pohlednic Orbis pictus ve Svitavách. Soukromé muzeum bylo otevřeno v roce 1993 a jeho archív se postupně rozrostl na 300 tisíc pohlednic ve 34 námětových okruzích. Zájem o muzeum byl veliký - zavítalo do něj v průměru pět tisíc návštěvníků do roka. V roce 1997 dům postihly záplavy, ale pohlednice se podařilo zachránit. Dočasně byly uloženy v muzeu v Pardubicích.
Sběratelé známek nebo mincí jsou proti sběratelům pohlednic ve výhodě. Když totiž uvažují o řazení své sbírky, mají k dispozici katalogy s popisy, obrázky i hodnotami sběratelského materiálu. Filokartisté toho mají méně. Pokud chtějí vytvořit solidní sbírku, a ne jen chaotickou změť pohlednic, musí si najít vlastní systém. K tomu musí o předmětu svého zájmu opravdu hodně vědět. Pokud například sbírají místopisné pohlednice, budou si muset opatřit turistické průvodce, místopisné publikace a poznávat nejrůznější místní reálie od nejstarších dob.
Kromě klasických pohlednic se sbírají i další typy - plastické pohlednice, tlačené pohlednice, aplikované pohlednice, mechanické pohlednice, koláže, pohlednice s průsvitkou, skládanky, stereopohlednice, které se vkládaly do zvláštní prohlížečky, hrací pohlednice.
Nejvíce ceněné jsou historické pohlednice. U nás dosahují nejvyšších cen litograficky tištěné pohlednice Alfonse Muchy. Ve světě jsou všeobecně velmi ceněné secesní pohlednice, například Champennoisova série se ženami z plakátů, jejichž tvůrci byli tehdy nejmódnější malíři - Pierre Bonnard, Jules Cheret, Henri de Toulouse-Lautrec, Alfons Mucha. Velice žádané jsou i pohlednice z okruhu Wiener Werkstätte. Ke světové špičce patří erotické pohlednice secesních krasavic, jejichž autorem je Raphael Kirchner. Za vysoké ceny se prodávají umělecké pohlednice z takzvané Colection des cent (Sbírky sto), mezi jejichž autory je Puvis de Chavanne, Oskar Kokoschka, Raphael Kirchner, Alfons Mucha, Henri de Toulouse-Lautrec a další.
Všeobecně platí, že nepoužité, čisté a dobře zachovalé pohlednice mají vyšší hodnotu než použité a poškozené. U použitých pohlednic je vždycky lepší, když na nich zůstane i známka. Pokud je odstraněna, pak záleží na tom, aby byla odstraněna šetrně, bez potrhání podkladu. Za lehké poškození se považuje například mírně naražený růžek. Pod pojmem střední poškození chápou sběratelé třeba nešetrně odstraněnou známku. Těžce poškozená pohlednice je pohlednice přelomená nebo silně vybledlá dlouhodobým působením slunce. O středním a těžkém poškození má smysl uvažovat u hodně drahých pohlednic. Pokud se totiž podobné poškození vyskytne u průměrné či levné pohlednice, dokonale ji znehodnotí, takže je zcela bezcenná.
K poškození často dochází při nevhodném uložení pohlednic. Bylo by ideální, kdyby mohl sběratel uchovávat celou svou sbírku ve speciálních albech, ale to je náročné jak finančně, tak prostorově. Většina sbírek bývá uložena v obálkách a krabicích.
O cenách pohlednic na sběratelském trhu informují katalogy. Zatím jsou k dispozici hlavně zahraniční specializované katalogy. Z nich sběratel vyčte, jaké jsou sběratelské poměry v zemi, z níž katalog pochází. Není ale možné mechanicky přepočítávat ceny pohlednic podle momentálně platného kursu. Přesnější představu o cenách na našem trhu získá zájemce z výsledků tuzemských aukcí pohlednic, například z pravidelných aukcí pražských firem FOS a Trégl. Pohlednice občas zařazují do svých aukčních katalogů také některé antikvářské firmy, v Praze Prošek, Český antikvariát nebo Symposion, v Hradci Králové Zodiak a v Olomouci firma Bohemia Bijou. Řada sběratelů získává přírůstky na burzách a prostřednictvím inzerátů.
Propagaci sběratelství historických pohlednic se s úspěchem věnuje Jiří Polák z Hradce Králové. V zimě jsme psali o jeho knize Vánoční pohlednice vyprávějí. V těchto dnech vydalo nakladatelství Oftis jeho knihu Města budoucnosti, která pojednává o velmi atraktivní filokartické specializaci, totiž o futurologických kolážích představujících města, místa a krajinné dominanty "za 100 let". Knihu ilustrují 124 barevné koláže ze sbírky historických pohlednic Karla Poláčka. Vydávali je v prvních dvou desítkách let 20. století nejrůznější místní vydavatelé. Někdy jsou známí, jako například R. Parma, který vydal "Frenštát pod Radhoštěm v budoucnosti" s náměstím, po němž fičí tramvaj, a nebi plnému létajících strojů vévodí vzducholoď. Nebo zůstali anonymní, jako vydavatel pohlednice z roku 1910 "Žehuň za 100 let", kde se nad náměstím typického českého městečka vznášejí tři létací stroje a balón a po mnohaproudových komunikacích projíždějí hned dvě tramvaje.
Autor v úvodu píše: "Futurologické koláže nepatří mezi nejstarší, ani nevynikají uměleckým provedením, a přece platí za poměrně vzácné a oblíbené historické pohlednice, které na filokartistických aukcích dosahují vysokých ocenění. Příčin této popularity je několik. Tou hlavní bude zřejmě skutečnost, že barevné a vizuálně atraktivní obrázky vyjadřující představy našich předků o technické vyspělosti více či méně vzdálené budoucnosti lákají ke konfrontaci se současností."
Autoři futurologických pohlednic tvořili s naivním nadšením, které v nás dnes budí úsměv a nostalgii. Jiří Polák svou knížku opatřil úvodním pojednáním o futurologických kolážích, stručným popisem historie vynálezů, které se na pohlednicích objevují nejčastěji, a soupisem reprodukovaných pohlednic. Knížka jistě postačí jako důkaz, že sbírání pohlednic je nejen poučné, ale i zábavné.

Stranu připravila Naďa Klevisová