Chreščatyk nikdy nejde spát

Listopad v ukrajinské metropoli

Chreščatyk nikdy nejde spát

Ukrajina za deset měsíců Juščenkovy vlády dostává novou tvář. Změny jsou nejviditelnější na hlavní kyjevské tepně, ale jsou patrné v celé zemi.

Milan Syruček, Kyjev

hn na víkend, 24. 11. 2000
Od Besarabky po Evropské náměstí se táhne hlavní kyjevský bulvár, tepna i výkladní skříň města. Za války byl Chreščatyk (u nás známější v ruské verzi Kresčatik, ale dnes je jediným státním jazykem ukrajinština) dvakrát zničen, po válce obnoven ve stavebním slohu stalinských mrakodrapů. Však to také byl dar generalissima městu. Teď město rozhodlo postavit pod hotelem Moskva, na náměstí Nezávislosti, kde stával Lenin, nový monument. Tak krásný a tak drahý, že jej chtějí zapsat do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Zatím na náměstí stojí jiný čerstvý památník, na jehož úpatí je kilometrovník - jak jsou od Kyjeva vzdálena mnohá města z nejrůznějších koutů světa. Jsou seřazena abecedně, aby se lépe hledala. Praha je odtud 1134 kilometrů.

Bulvár, který zažil mnohé

Na Chreščatyku najdete všechno: V rotundě Besarabky proslavený trh s ovocem, zeleninou, masem, prostě vším možným, co sem Kyjevané, ale také Gruzínci, Arménci a další svezou a nabízejí. Je tu nejkvalitnější zboží, ale také nejdražší. Ve stejné budově, jen o patro výš, sídlí různé společnosti. Měly sídlit naproti, v té nedorekonstruované stavbě, důkazu marné snahy rakouské firmy úspěšně se poprat s místní mafií. Pak se táhnou dvě řady domů - obchodů, kin, ministerstev, radnice, hlavní pošta, hotely. Nájemné je tu tak drahé, že se odsud vystěhovaly i letecké společnosti, například ČSA na ulici Ivana Franka. Vydělává ten, kdo tu má byt. Nežije v něm, ale pronajímá cizincům - za sto dolarů na "sutky", tedy za den. I tak je to levnější než hotel, ty jsou cenami na světové úrovni, méně už kvalitou služeb.
Chreščatyk zažil mnohé. Pamatuji se, jak pod schodištěm, které vede k monumentu hotelu Moskva, si na podzim roku 1990 studenti, kteří tu demonstrovali za nezávislost Ukrajiny, postavili stanové městečko. Ty stany tu stály jen tak, na betonu a asfaltu, a lidé přinášeli demonstrujícím chlapcům a děvčatům, kteří v nich pár týdnů žili, jídlo, pití a dárečky. Všichni byli v euforii, jak to bude krásné, až se Ukrajina zbaví třísetleté ruské poroby. Když byla nezávislost v srpnu následujícího roku slavnostně vyhlášena, proměnilo se také Leninovo muzeum na Evropském náměstí, jímž bulvár končí, na Ukrajinský dům. Jen ona ocelová duha, Oblouk přátelství, kterou postavili na počest jednodenní návštěvy Leonida Brežněva, tu dosud trčí do nebe a připomíná, že ne všechno se tak lehce odstraňuje. Ostatně, budovu parlamentu ještě donedávna zdobila pěticípá hvězda, než ji dobrovolníci snad přes noc zaměnili za ukrajinský trojzubec.

Oslavy bez oslav

Letos poprvé po dlouhých desetiletích nebyl výroční den Říjnové revoluce oficiálním svátkem. Pravda, poslední roky se už nehovořilo o VŘSR, ale o osvobození Kyjeva 6. listopadu 1943. Ale když jsem 7. listopadu dopoledne chtěl projet Evropským náměstím k budově Úřadu vlády na setkání s premiérem, nemohl jsem: Manifestovalo tam několik tisíc komunistů. Ani policisté nám nepomohli. Zbývalo jediné: Miroslav Janus, ředitel Českého centra, který mě vezl v octavii s diplomatickým číslem, zapnul světla a v protisměru předjížděl dlouhou kolonu aut, abychom přijeli včas. To je také možné jen v Kyjevě, kde řidiči stále ještě mají úctu ke služebním vozům.
Z Chreščatyku mizí auta každý večer a o volných dnech, kdy bulvár zcela patří chodcům. Uprostřed bulváru září z asfaltu reflektor. Za dopravního provozu osvětluje policistu, který řídí dopravu. Toto osvětlení se zavedlo poté, kdy auto srazilo policistku. Teď se tu utábořili prodavači loterií, balónků, pouliční hudebníci a vypravěči anekdot. Po této pěší zóně proudí tisíce Kyjevanů podél přepychových obchodů, aby se mohli podívat, co vše by si mohli koupit, kdyby na to měli.
Je toho opravdu hodně. Za rok se mnohé změnilo. Kyjev je doslova zavalen zbožím, samozřejmě v drtivé většině zahraničním. Například ve známém obchodě Farfor najdete pohromadě tolik německého a italského křišťálu, porcelánu, keramiky, kolik jsem neviděl ani v jiných evropských metropolích. Potravinářské obchody jsou plné různých druhů salámů, sýrů, jogurtů a mléčných výrobky a v množství, jaké bylo možné donedávna vidět pouze na tržištích. Jen ceny jsou vyšší než ty, které prodavači nabízejí na trhu nebo podél chodníků ulic a u vchodů do metra, pokud je odtud nevyžene policie. Toho se však příliš neodvažuje, neboť se okamžitě vytvoří hlouček lidí hájících právo domácích pěstitelů prodat svou úrodu či chov, aby měli za co žít. A také právo městských chudých, aby si mohli alespoň něco koupit.

Hašek a Česká družina

Ale přece se počátkem tohoto měsíce v Kyjevě slavilo. Z Prahy přiletěl 3. listopadu speciál se stočlennou delegací - veteránů války, čestnou jednotkou a dalšími členy doprovodu předsedkyně Senátu Libuše Benešové, aby se na Volodymyrské ulici účastnili odhalení dvou desek. Jedna připomíná, že od srpna 1914 se v Michajlovském klášteře formovala dobrovolnická česká družina jako zárodek vojenského protirakouského odboje a branné moci budoucí Československé republiky. Na den sv. Václava, což bylo podle pravoslavného kalendáře 11. října 1914, vojenský prapor této družiny složil před Sofijským chrámem slavnostní přísahu. Přečetl ji tajemník českého výboru, volyňský gubernský poslanec Václav Vondrák. Na jeho počest byla odhalena druhá pamětní deska. Právě na budově hotelu Sankt Petěrburg, jenž Vondrák vlastnil a kde bylo už od roku 1901 společenské středisko kyjevských Čechů. Zde vznikl 4. listopadu 1918 Výbor občanů Československa z bývalých válečných zajatců a českých vojáků rakousko-uherské armády, aby je pomohl repatriovat a také převzal konzulární funkce ČSR na Ukrajině. Mezi oběma deskami je třetí, která tu už byla z dřívějších dob. Připomínala, že v letech 1916 - 1918 zde také žil český spisovatel Jaroslav Hašek.
V doprovodu byl též ministr průmyslu a obchodu Miroslav Grégr. Nikoliv jako člen české vlády, ale protože jeho otec byl důstojníkem české družiny, která se postupně rozrostla na armádní sbor o počtu 40 tisíc vojáků - Čechů z celého carského Ruska, převážně však z Ukrajiny.
Veteráni války, tentokrát místní, se v předvečer zrušeného svátku sešli na Chreščatyku. Neoslavovali, ale před kyjevskou radnicí protestovali proti zvýšení tarifů komunálních služeb, které nejsou schopni ze svých penzí zaplatit. Stovka jich zahradila celý bulvár. Na chodník se přemístili až poté, kdy je zástupce náčelníka městské policie ujistil, že delegace bude přijata na radnici a jejich stížnost se bude řešit.

Umění žít

Finanční problémy se netýkají jen kyjevských veteránů války. Prakticky všem ukrajinským penzistům se žije špatně. Pro ilustraci: V tzv. přímé lince deníku Fakty, kdy u redakčního telefonu seděl a na dotazy čtenářů odpovídal premiér Viktor Juščenko, se ozval bývalý náčelník správy těžkého průmyslu při státní bance SSSR Nikolaj Fomič Ždaňuk. Za 45 let služby ve vysoké funkci dostal tzv. personální penzi 165 sovětských rublů. Teď má 80 hriven. Ptal se, zda vůbec někdy dosáhne jeho penze životního minima, jehož výši parlament stanovil na 270 hriven. Premiér odpověděl, že od 1. prosince se penze začnou postupně zvyšovat. Ale požadavek, aby důchodci dostali životní minimum, který byl před několika dny předložen v parlamentu, byl odmítnut. Státní pokladna na to prostě nemá.
Nejaktuálnějším úkolem je, aby penzisté svou mizernou penzi dostali alespoň včas, nikoliv s půlročním zpožděním, jako se to dělo dosud. Až letos v září se vládě podařilo dosáhnout, že státní zaměstnanci, hlavně učitelé, dostávají platy včas a pravidelně. Kdyby se zvýšily - a učitelé nedostali přidáno od roku 1995, ačkoliv inflace byla mnohonásobná - vedlo by to pouze k tomu, že by se vyplácely s ještě větším zpožděním - podle některých odhadů až půldruharočním.
Přijetí zákona o výši životního minima vůbec neznamená, že to je na Ukrajině nejnižší mzda či plat. Například školští zaměstnanci, kteří nejsou pedagogy, dostávají 59 hriven, dokonce zaměstnanci krajských úřadů nejvýše 250. V továrnách, a většina z nich je dosud státních nebo se státní účastí, se dělnické mzdy pohybují mezi 100 - 200 hrivnami, vysoce kvalifikovaní mohou dosáhnout 400, což jsou platy řídících pracovníků. Je falešné převádět to na dolary, protože kurs 5,5 hrivny za dolar nic nevypovídá o reálném spotřebním koši. Stačí připomenout, že třeba v Dněpropetrovsku se za nájem třípokojového bytu platí 119 hriven. Proto není řídkým jevem, že čtyřčlenná rodina žije v jednopokojovém bytě. V nejbližších dnech znovu vzrostou ceny elektřiny, topení, plynu (v Kyjevě o půldruhanásobek).
Přesto je na Chreščatyku stále plno i ve dvou McDonaldech či bistru Švidko (Rychle). Jedno menu - porce kuřete, hranolky, coca-cola - za "neuvěřitelných" 7,95 hrivny. Porovnejte to však s platy! Aby se ulehčilo lidem s nízkými příjmy, zejména těm, kteří je dostávají se zpožděním, vláda zřídila tzv. úvěrové prodejny. Provozují je však komerční struktury a například kilo obyčejného salámu prodávají za 28 hriven. To je moc i na naše poměry. Stejně tak relativně drahé jsou restaurace jakéhokoliv typu. Třeba i ty, které lákají projíždějící po ukrajinských silnicích. Všechny jsou již soukromé a celkem kvetou. Vláda jejich podnikání usnadnila tím, že letos zavedla jedinou 10procentní daň bez dalších poplatků, které ještě před rokem pohlcovaly až polovinu příjmů.
Cestou do Dněpropetrovska jsme zastavili U Sester, dvou majitelek typicky ukrajinské hospody, v níž dostanete i levná ukrajinská jídla. Například varenyky - těstíčko plněné masem nebo mákem a tvarohem a polité smetanou. Za 4 hrivny, kávu za jednu. Je to opravdu levné? Přepočítejte s námi: Litr benzínu 95 octanů se pohybuje - podle oblastí - mezi 2,10 - 2,30 hrivny za litr. Benzínových stanic už vyrostlo jako hub po dešti, stejně tak se zlepšily silnice. Opravují se a téměř všude už mají bílé čáry. Ještě častěji se však objevuje dopravní policie, která snad každých pár desítek kilometrů měří rychlost.

Neříkejte to Stalinovi...

Na Chreščatyku se měří jen čas a teplota na věži bývalého sídla odborových svazů. A snad doba, která ho mění. Ohrada kolem polorozpadající se budovy svědčí o tom, jak se rozplynuly plány rakouských investorů zrekonstruovat památku, která by konkurovala stalinskému stylu. Neobstáli v konkurenci s mafií a z díla zůstalo torzo. Měří se tu také čas, který ho vzdaluje od dob, kdy se po bulváru prohnaly jako první tanky Svobodova armádního sboru. Bylo to v časném jitru 6. listopadu 1943. V tu chvíli se už u divadla opery a baletu Tarase Ševčenka shromažďovali velitelé frontu, aby oslavili vítězství. Byl mezi nimi Nikita Chruščov, do války první tajemník ukrajinských komunistů. Nečekaná dávka z automatu přiměla generály plácnout sebou na zem. Svými těly je přikryli jejich osobní ochránci. Jeden z nich, nyní plukovník v záloze, doktor pedagogických věd a profesor Musa Gajsin, napsal v listech Fakty, že ho tehdy Chruščov požádal, aby o tom nikomu neříkal. "Hlavně se to nesmí dovědět Stalin!" naléhal. Stalin se to už nedověděl, Gajsin své vzpomínky zveřejnil letos poprvé. Jak vidět, pravda i o dávné historii se stále ještě utrušuje po kapkách.
Stojím na balkóně bytu proti radnici a vidím, jak první kapky deště smáčejí ulici. Měsíc visí nad městem, blíží se k půlnoci a lidé se po bulváru vracejí z divadel, kin. Sotvakdo z nich zamíří do kasina a erotického klubu Split, tam se přijíždí autem. Spíše sejdou pod bulvár, do podchodu, kde se dosud činí malíři portrétů, muzikanti, prodavači květin a také obsluha Švidko. Chreščatyk opravdu nejde spát.