Hamburští hráli do krve!
hn na víkend, 24. 11. 2000
Dvanáct hodin v divadle, navíc v improvizovaném prostoru tovární haly ČKD Trakce, s avizovanou trestí z dramat Williama Shakespeara z druhé poloviny stoleté války (1337 - 1453) a z následné domácí "války růží" (1455 - 1485), vzbuzovalo obavy i respekt. V inscenaci Do krve! - ve vlámském originálu Ten oorlog! a v překladu do němčiny Schlachten! - předvedl hamburský Deutsches Schauspielhaus u nás zcela nevídanou, dokonalou fascinaci divadlem gradující od úvodního Richarda Druhého až k závěrečné části nazvané Dirty Rich Modderfocker Třetí.
Inscenace belgických Vlámů Toma Lanoyeho (1958) a Luka Percevala (1957) vstoupila do legend. V Hamburku se již nehraje a pro Pražský festival divadla německého jazyka ji soubor po dlouhém a úporném hledání vhodného hracího prostoru nastudoval znovu, překvapivě i s českými hudebními motivy (Fred van Hove) odkazujícími na univerzálnost tématu lítého, zhoubného, bohužel věčného boje o moc (Proč bychom se netěšili z Prodané nevěsty v kontrastu se základním motivem Vltavy).
Když už se zdálo, že nic nemůže překonat vražedný obraz smrti Edwarda IV. a Margarethy di Napoli (Andreas Grothgar a Nina Kunzendorfová), obraz, v němž jsem poprvé viděl na jevišti lidskou nahotu, která ani vteřinu nebyla samoúčelná, v části Král Eddy po "velkém oddechu" od divadla s časem pro večerní občerstvení bylo smrti opravdu nejvíc a její tarantinovsky mafiánský filmový styl byl jedním z četných kongeniálních nadčasových přesahů, když už si diváci mysleli, že je herci opravdu nebudou mít čím překvapit, přišel dokonalý herecký projev Thomase Thiemeho v jeho Králi Richovi.
Richard Třetí v podstatě jako hodinový monolog šílence, plný hnusu, ztráty lidských měřítek, opojení mocí, sebezbožštění a zároveň odhalení vražedných pohnutek, osamění i trudného konce všech jeho následníků - diktátorů novověku, to byla smršť, nebeská báň možností oslovovat z jeviště diváky. Thiemeho výkon umocnila i nepředvídaná okolnost: Když původně vedle bratrů Edwarda (Grothgar) a Georgeho (Max Hopp) zakomplexovaný, impotentní, po vraždění pološílený Rich rozbíjel pivní lahví porcelánové nádobí na stole, sklo mu nepředvídaně prasklo v dlani. Herec na chvíli zaváhal, pak ale vytáhl z ruky střep a silně krvácejícího zranění využil k umocnění závěrečné části monologu. Ideu a smysl Do krve! tak zpečetil doslova vlastní krví, rozmazanou po tváři a po košili. Cenami německých kritiků ověnčená inscenace má ve štítu samozřejmě i titul Herec roku právě pro Thomase Thiemeho...
"Umíte si představit nějakého českého herce, zvláště Národního divadla nebo Na Vinohradech, jak se opakovaně namáčí ve vodě, jak v ní deset minut leží jako mrtvola?!" vyslovil o přestávce otázku, na kterou není třeba hledat odpověď, spisovatel Pavel Kohout, jedna z dobrých duší festivalu. Českého herce, zejména "národního" - v honbě za dabingovými nebo bavičskými výslužkami - a jeho rutinní šarže se skutečným špičkovým evropským herectvím poměřovat opravdu nelze. V tisícihlavém hledišti byli identifikováni a spočítáni na prstech jedné ruky...
Přitom hned první část přinesla gejzír herecké tvárnosti a přesvědčivosti Rolanda Rennera (Richarda Druhého), který pak v dalších dílech vytvořil ještě nezapomenutelně transvestitní Falstaffu, Winchestera, Krále Ludvíka a Ratcliffa. Pozoruhodnými hereckými výkony se to zkrátka v projektu Do krve! doslova hemží.
Vše děje se na zprvu stupňovité, nákladné, avšak v podstatě jednoduché, dokonale variabilní scéně (Katrin Bracková). Zvednutím nejvyšší části plošiny do vertikální polohy je tu iluze hradního valu s bránou, v popředí se z podlahy vyloupne tabule pro hostinu, odkrytím prostřední části vznikne bazén - řeka, moře, žumpa, stoka. Krvavá bitva Jindřicha V. ve Francii (1415) se obejde bez soubojů. Je vyjádřena scénograficky a kostýmově (Ilse Vandenbussche), rozbíjením židlí a rejem masek. Vítězný monolog vede Jindřich (Wolfgang Pregler) po dobytí Paříže, ještě ne hlavního města ani sídla králů Francie, v dešti a bahně - pod sprchou na tělocvičném koni... Nebudu daleko od pravdy, když hostování Deutsches Schauspielhaus in Hamburg označím za největší divadelní zážitek uplynulého desetiletí.
(FAR)
