titulní strana

fejeton
Hrůzy mateřštiny
Pod stromečkem jsem letos našla Slovník českých synonym. Ještě nikdy jsem žádný slovník synonym nevlastnila, ba ani neotevřela. Slova se mi tak nějak vždycky udělala v hlavě sama. Když potom vypadla z hlavy na papír (později na obrazovku počítače), seděla docela pevně, byla to nejspíš ta pravá slova na správném místě, aspoň myslím.
Jít na to se slovníkem, to je jako když v parku vysadili macešky a jednoho dne přišli, vytrhali je a zahrabali tam sedmikrásky. A za pár týdnů zase afrikány. Bylo to lepší? Co já vím. Bylo to jiné.
"To máš na fejetony," řekli mi zástupci štědrého Děťátka, a uvedli mě tím tak trochu do zmatku. Jak? Jak na fejetony?
Den dva tam slovník ležel jako němá výčitka. Třeba je v něm opravdu nějaké kouzlo, povídám si. Aspoň zkusit by se to mělo, aspoň projevit dobrou vůli. Při pomyšlení, že to se slovníkem půjde ještě lépe a radostněji, zaplavil mě přímo rajský (nebeský, příjemný, lahodný, blažený, sladký, rajčatový) pocit. No vida! A takových pěkných významů (lexií) je tam prý celých sedmatřicet tisíc.
Skoro každá věc se dá říct ještě nějak jinak. Potíž je v tom, že většinou je nejlepší to, co člověka napadne hned napoprvé. Takže vlastně takový slovník...
Nevím, jak se to stalo, ale přistihla jsem se, že si ve svém zbrusu novém synonymickém slovníku s chutí čtu hlavně takové ty výrazy, které...které vlastně ani moc nepoužívám. Že si čtu celé jejich řady, všechny varianty, shluky a hnízda.
Táranina, řeči, tlachy, kecy, žvásty, četla jsem si s uspokojením, s jakým žák základní školy tajně čmárá na piják názvy některých tělesných orgánů. Nevím, co to do mě vjelo, ale vyjídala jsem ze slovníku rozinky jako sběř, chátra, lůza, banda, sebranka, pakáž, chamraď. Líbilo se mi to čím dál víc. Zmetek, vadný výrobek, nedochůdče, spratek, uličník, brak, škvár, šmejd, četla jsem bujaře, jako bych požila menší než malé, ale přece jen dostatečné množství marihuany (trávy, ganji, marjánky, marjány, marušky). A jestlipak je tam...napadalo mě, a už jsem hledala synonymické řady ke slovům, která...Je to tam všechno!
"Tak co?" přišli se dárcové po nějakém čase nenápadně podívat, jak mi to jde. To nebyl zrovna nejlepší nápad. Vlastně to je to nejhorší, co mohli udělat. Jako když se váš nadřízený postaví těsně za vás a jako by vás viděl poprvé v životě, zeptá se: "Co ty to tu vlastně píšeš?" Pište dál v takové chvíli!
"Tak co?" zeptali se dárcové slovníku přesně mezi hesly rektor a rektum. "Jak ti to jde?"
"Moc ne," špitla jsem provinile.
"Však ty se naučíš, jak s tím zacházet," uzavřeli optimisticky. Všechno jsem se zatím vždycky naučila. Vyskakovat z okna kočárkárny, když se ztratil klíč od domu. Jezdit autem pozadu, když už to popředu nešlo. Mlčet v pravou chvíli, protože mlčeti zlato. Říkat tady je čistírna, to bude asi omyl, když šla dcera ze závažných důvodů za školu. Naučím se i používat Slovník českých synonym.
Slovník má hezký úvod. Nejvíc se mi líbí věta, která zní: "Ne vždy lze dosáhnout stoprocentní nahraditelnosti." Zlatá slova. Ale nedostatečná nahraditelnost může být docela zábavná. Dokončila jsem text a šup s ním do korektoru. Hle, můj počítač nezná slůvko vida. Nabízí místo toho Aida, žida, voda, věda a asi deset dalších. Rozhodl se pro Aidu. Věta tedy správně zní: "No Aida! A takových pěkných významů (lexií) je tam prý celých sedmatřicet tisíc." Ovšem počítač nezná ani výraz lexií (nedivím se). Místo toho nabízí legie. "No Aida! A takových pěkných legií je tam..."
Tak dost (dosti, sdostatek, hodně, značně, konec, stačí), jak praví Slovník českých synonym.
Naďa Klevisová