Variabilní časování ventilů
Jak se co nejlépe vypořádat s nasáváním směsi a výfukem spalin čtyřdobého motoru, byl pro konstruktéry vždy tvrdý oříšek. I když v roce 1900 vystačil dr. Frederick Lanchester pro tuto funkci pouze s jediným ventilem, kterému předřadil šoupátko, bylo zřejmé, že tudy cesta nevede.
Počet ventilů přibýval, měnilo se také jejich ovládání. Ale motoráři se nechtěli spokojit s klasickými rozvodovými mechanismy s konstantním časováním ventilů (jejich otevírání a zavírání v závislosti na pohybu pístu) a stejným zdvihem, které jsou vždy určitým kompromisem. Hlavně nebyla uspokojena touha po vyšších výkonech. Pro tento případ se totiž vyžadují rozměrné průtokové plochy ventilů s velkým časovým překrytím (sací a výfukové ventily jsou otevřeny současně). Jinak nedojde k požadované dodávce zvýšeného množství směsi do válce. Ovšem u takto odladěného motoru pak chybí potřebná tažná síla v nízkých otáčkách, takže motor ztrácí náležitou pružnost. K docílení dobrého točivého momentu potřebuje totiž zcela jiné časování ventilů, a dochází tak k typickému cílovému konfliktu. Sladit do určité míry tyto dva požadavky znamená zavést variabilní časování ventilů orientující se podle aktuálních provozních podmínek.
Prvním experimentátorem s přestavováním ventilů byl Louis Renault, který už v roce 1902 přišel s návrhem excentrického uložení rozvodové páky (viz obrázek).
Pavel Biskup
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.
- Veškerý obsah HN.cz
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Ukládejte si články na později
- Všechny články v audioverzi + playlist
