Balkán již jako světové trauma

Vojenské řešení krize může značně omezit manévrovací prostor pro politiky

Balkán již jako světové trauma

Stěží se najde soudný člověk, který bude obhajovat politiku Slobodana Miloševiče. Stěží se také najde člověk, který se odváží tvrdit, že v JSR je vše v pořádku a starost světa o osudy jejích obyvatel (zvláště nesrbských) nebyla na místě. Mylná, a dnes již díky erupci emocionálních postojů všech zúčastněných stran i zbytečná je i otázka, zda zásah NATO měl či neměl oprávnění a zda nejde "o porušení mezinárodního práva".
Vojenský zásah se udál a nyní je třeba domýšlet jeho důsledky. Vedle vzedmuté vlny běženců, z níž začíná projevovat obavy již řada zemí, se problém přenáší do jiné roviny. NATO definuje zásah jako poslední prostředek k donucení Miloševičova režimu k mírovým jednáním. Jen masmediálně se zatím projevuje opatrně kladená otázka, co se stane, neuposlechne-li Miloševič, a bude naopak těžit z politické polarizace, kterou útoky aliance na JSR vyvolává nejen u obyvatel této balkánské země.
To, že jde o diktátora, schopného ve svůj prospěch využít jakékoli situace, již svět ví od počátku 90. let. Miloševič ostatně skutečnosti, že útoky NATO proti JSR nevyvolávají jednoznačnou podporu, dokonale využívá. Srbové totiž nehodlají ustupovat nikoli proto, že by všichni patřili k Miloševičovým přívržencům, ale proto, že zásah jim materializoval obraz "vnějšího nepřítele", a setřel tak dosavadní rozpory mezi Miloševičem a "jeho" lidem.
Konfrontace mezi NATO a Bělehradem vytvořila ostatně podobnou atmosféru i v Rusku, jež polský prezident Aleksander Kwasniewski označil za "spoluzodpovědné" za krizi v Kosovu. Moskva měla být skutečně již dříve dotlačena Západem k tomu, aby Bělehrad přesvědčila o nezbytnosti kompromisu, po-dle něhož by Kosovo získalo autonomii, aniž by vystoupilo z JSR. Silové řešení však vyvolalo v Rusku, po roce 1991 citelně oslabeném, a proto až neuroticky citlivém, vlnu nespokojenosti s domněle přezíravým postojem Západu. Sjednotilo jak opozici, odmítající každý krok Západu (zvláště USA), právě proto, že jde o Západ a USA, tak i liberály, jejichž prestiž nyní upadá.
Ačkoli je zřejmé, že příliš konfrontační postoj si Rusko nemůže dovolit již pro svou slabost a ekonomickou závislost na finančních injekcích Západu, silové řešení kosovské krize vztahy mezi Moskvou a Washingtonem značně ochladí. Podle Kwasniewského to může znamenat i problémy kolem příštího rozšiřování NATO. Rusko je totiž příliš slabé, aby bylo schopno výrazněji korigovat rozhodnutí Washingtonu, je však stále dosti vlivné na to, aby Západ s jeho míněním musel počítat.

Dimitrij Běloševský