* Dalšími vzdušnými útoky na Jugoslávii "oslaví" NATO v neděli padesáté výročí podpisu své zakládající smlouvy, a tedy i padesátiny své existence.
Zástupci dvanácti států - Belgie, Dánska, Francie, Islandu, Itálie, Kanady, Lucemburska, Nizozemska, Norska, Portugalska, Velké Británie a Spojených států - se 4. dubna 1949 sešli ve Washingtonu, aby několikaměsíční jednání o vytvoření společného obranného systému korunovali podpisem Severoatlantické smlouvy. Tak se před půlstoletím zrodila Severoatlantická aliance, euroatlantický systém kolektivní bezpečnosti založený na partnerství členských zemí.
Nebylo to však náhlé hnutí mysli, co vedlo k založení NATO. Byly to události posledních měsíců a let, jež postupně vedly k založení aliance.

"Prenatální" stadium

Předně to byla celá druhá světová válka a záhy po ní fakticky rozpad protifašistické koalice a rozdělení sfér vlivu v Evropě mezi komunistický (sovětský) a demokratický západní blok, které krok za krokem vedly k bipolárnímu rozdělení starého kontinentu. Za základní pilíř, který předznamenal vznik NATO, se označuje již curyšský projev britského premiéra Winstona Churchilla z 19. srpna 1946, v němž vyzval k vytvoření sjednocené Evropy podporované Spojenými státy, přičemž počítal s tím, že členem tohoto bloku by mělo být i Německo.
Po Dunkirkské smlouvě mezi Francií a Velkou Británií z dubna 1947, jež obsahovala v případě nové agrese Německa vzájemné spojenectví, pak 17. března 1948 podepsali zástupci Belgie, Francie, Lucemburska, Nizozemska a Británie v Bruselu smlouvu (tzv. Bruselský pakt), v níž se tyto země zavázaly k vytvoření společného obranného systému a posilování vzájemných ekonomických a kulturních vztahů. Ke vzniku bruselského paktu nesporně přispěla řada dramatických událostí let 1947 a 1948 - od ohrožení suverenity Turecka, Řecka, Norska a dalších demokratických zemí ze strany stalinského SSSR až po únorový převrat v Československu.
V příštích třech měsících pak v USA a Kanadě proběhly diskuse o problémech bezpečnosti v severoatlantické oblasti a o zapojení obou mocností do společného obranného systému západních zemí. Ty zesílily zejména v souvislosti se sovětskou blokádou Berlína (1948). V červnu 1948 schválil pak americký Senát rezoluci doporučující začlenění USA do obranných svazků se západními státy. A v druhé polovině roku 1948 a v prvních týdnech roku 1949 se ve všech zemích jednalo o tzv. Bruselském paktu a především o vytvoření obranného paktu nového.
18. března 1949 byl publikován text zakládací dohody aliance a 4. dubna 1949 pak zmíněných dvanáct států smluvně svůj vstup do NATO potvrdilo. Parlamenty členských zemí ratifikovaly Severoatlantickou (někdy též Washingtonskou) smlouvu (její text jsme zveřejnili 12. 3.) do pěti měsíců od podepsání, a dokument tak vstoupil v platnost 24. srpna 1949.

Počáteční milníky

Severoatlantická aliance přitom nevznikala jako nadnárodní organizace, ale jako seskupení nezávislých států, které veškerá svá rozhodnutí přijímají pouze za všeobecného souhlasu všech členů. Cílem NATO bylo společně čelit hrozbě komunistické agrese, rozpínavosti a infiltrace.
Již od prvního zasedání Rady NATO ve Washingtonu v září 1949 byly vytvářeny základy organizační struktury a formulována první vojenská doktrína aliance. Kromě vzniku všech vojenských výborů a orgánů bylo nejdůležitější rozhodnutí o integrované obraně členských zemí NATO 1. prosince 1949. V září 1950 pak byla v New Yorku přijata vojenská doktrína tzv. strategie předsunuté obrany pro území Evropy, přičemž v únoru 1952 byla vymezena úloha ozbrojených sil členských zemí NATO při realizaci této doktríny - tzv. funkce "štítu" (vázat útočníka konvenčními silami již na hranicích NATO) a "meče" (zasadit útočníkovi zdrcující jaderný úder).
Již 18. února 1952 také došlo k prvnímu rozšíření aliance, když Řecko a Turecko formálně potvrdily svůj vstup do NATO (protokol o připojení podepsán v říjnu 1951). K velmi důležité události došlo 23. října 1954, kdy tzv. pařížské dohody přinesly pozvání ke vstupu do NATO pro západní Německo. Západní Německo se stalo členem aliance 5. května 1955. Okamžitou reakcí sovětského bloku na tento krok byl vznik Varšavské smlouvy (14. 5. 1955), jejímž členem byla naopak Německá demokratická republika (NDR).

Vzpurné a toulavé "děti"

V roce 1958 začaly uvnitř NATO první spory mezi degaullovskou Francií a Spojenými státy, spory, které v průběhu první poloviny roku 1966 vyvrcholily francouzským odchodem z integrovaného vojenského systému aliance (k 1. 7. 1966). O osm let později, v srpnu 1974, řecká vláda oznámila, že Řecko vystupuje z vojenského integrovaného systému NATO (zůstalo členem jen v politickém smyslu) na protest proti postoji NATO k řešení kyperského problému (turecká invaze a vytvoření tzv. Severokyperské republiky). Do vojenských struktur NATO se Řecko vrátilo v říjnu 1980, Francie přes užší spolupráci poslední doby není v alianci plně zpátky dodnes...
Poté, kdy na konci prvního čtvrtletí 1967 zavedla aliance novou americkou doktrínu tzv. pružné reakce, schválila v prosinci Rada NATO tzv. Harmelovu doktrínu o budoucích úkolech aliance, ve které vytyčuje principy udržování přiměřené obrany a vyslovuje se pro uvolňování napětí ve vztazích Západ - Východ. Od následujícího roku pak aliance navrhovala jednání s Varšavskou smlouvou o rovnoměrném snížení ozbrojených sil.

Chvíle uvolnění i chladu

Paradoxně záhy po okupaci Československa Varšavskou smlouvou (21. 8. 1968) nastala v první půli 70. let éra uvolňování napětí v Evropě a ve světě. Byly během ní podepsány důležité americko-sovětské smlouvy, smlouvy východoevropských států (hlavně SSSR, Polska a Československa) se západním Německem a čtyřstranná dohoda velmocí o Západním Berlíně. Od podzimu roku 1972 pak probíhaly za účasti 35 zemí Evropy, USA a Kanady (včetně všech členů NATO a Varšavské smlouvy) přípravné rozhovory Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, které 1. 8. 1975 dospěly k podpisu zakládajícího dokumentu KBSE (nyní OBSE) - Závěrečného aktu.
Ke konci 70. let však nastalo opět ochlazení, jehož projevem byly zbrojní závody. Toto období vrcholilo v prosinci 1979 (invaze SSSR do Afghánistánu). V souladu s dlouhodobým programem posilování konvenčních i jaderných sil a v odpověď na sovětské zbrojení schválila aliance tzv. dvojí usnesení. Jednalo se o rozmístění 572 nových amerických jaderných raket středního doletu v západní Evropě. V květnu příštího roku však NATO navrhlo SSSR kontrolované omezování strategických zbraní v Evropě (dvojí usnesení - dozbrojit a jednat).
V první půli osmdesátých let se NATO naposledy v bipolárním světě rozrostlo. V prosinci 1981 byl podepsán protokol o přijetí Španělska a 30. května 1982 se Španělsko stalo šestnáctým členem aliance.
V souvislosti s vývojem na sovětské politické scéně i Reaganovým nástupem do Bílého domu napětí ve světě i mezi vojensko-politickými pakty přetrvávalo prakticky až do sklonku roku 1985, kdy nový sovětský vůdce Gorbačov zahájil v Ženevě rozhovory s americkým prezidentem. Polovina 80. let přinesla nejen začátek nového oteplení Východ - Západ, ale postupnou erozi sovětského komunistického systému v samotném SSSR a postupně ve všech středoevropských a východoevropských zemích.
Dne 17. února 1987 byly ve Vídni zahájeny rozhovory členských států NATO a Varšavské smlouvy o mandátu pro jednání o konvenčních ozbrojených silách v Evropě. Již v prosinci téhož roku byla mezi SSSR a USA podepsána smlouva o likvidaci jejich raket středního a kratšího doletu (INF); vzápětí pět západoevropských zemí, kde byly tyto rakety podle "dvojího usnesení" rozmístěny, přistoupilo na realizaci této dohody. V prosinci příštího roku (1988) bylo pak na zasedání Rady NATO přijato prohlášení o kontrole zbrojení v konvenční oblasti; rada se usnesla na návrhu celkových limitů pro všechny druhy konvenčních zbraní v Evropě a návrhu pravidelné a účinné kontroly a ověřování počtu ozbrojených sil a výzbroje, včetně inspekcí na místě.
A pak už přišel rok 1989 a spolu s pádem berlínské zdi a rozpadem komunistického impéria také rozhodující změny.

Euforie, tápání a váhání

Po obrovské euforii, která provázela pád "železné opony", nastala na Východě i Západě poměrně dlouhá doba střízlivění. Byla však provázena rychlým sledem kroků, které měly mimořádný význam. Od počátku roku 1990 začaly rozhovory (dva plus čtyři) zainteresovaných stran o sjednocení Německa, k němuž došlo téhož roku 3. října, kdy se SRN stala zároveň členem NATO. V listopadu 1990 podepsalo 22 zemí aliance a Varšavské smlouvy v Paříži smlouvu o konvenčních zbraních a ozbrojených silách v Evropě a vydalo společnou deklaraci o neútočení. Z pařížského summitu KBSE vzešla Charta pro novou Evropu a byl potvrzen vídeňský dokument o opatřeních k budování důvěry a bezpečnosti. Od jara 1990 se rovněž datovalo postupně rostoucí úsilí členů o zrušení Varšavské smlouvy, které vyvrcholilo v březnu 1991 rozpuštěním tohoto paktu.
Po určité iluzi, že osud Varšavské smlouvy by měl stihnout i NATO, se pak začalo ozývat volání, aby aliance poskytla nově se rodícím demokraciím svůj "ochranný deštník". To pak zesílilo zejména po bouřlivém rozpadu SSSR v létě 1991, kdy mnozí Středoevropané a Východoevropané začali dokonce vyjadřovat zájem o členství v NATO v co nejkratším čase. Jenomže "šestnáctka" sice postupně rozvíjela s postkomunistickými státy vztahy a posléze i spolupráci, ale vůči těmto přáním zůstávala dlouho odmítavá a velmi opatrná. Nová strategická koncepce NATO přijatá v listopadu 1991 v Římě sice obsahovala závazek budovat novou architekturu evropské bezpečnosti a záměr navázat těsnější vztahy s evropskými postkomunistickými zeměmi - byla dokonce založena Severoatlantická rada pro spolupráci (NACC) -, avšak to bylo v té době prakticky všechno, co se v přibližování NATO a východní Evropy další rok a půl dělo.
Váhavost "šestnáctky" se vlastně projevila i v projektu, jehož nástin vznikl v říjnu 1993 na zasedání ministrů obrany aliance v Travemünde a který pak NATO přijalo 10. a 11. ledna 1994 na summitu v Bruselu. Máme tím na mysli Partnerství pro mír, které na jedné straně pozvedlo spolupráci NATO s postkomunistickými (ale i neutrálními) zeměmi na všestranně novou úroveň, ale na druhé straně bylo určitou "náhražkou" za přijetí nových zemí. Nebylo divu, protože aliance se zrodila ve zcela jiné epoše a k jiným účelům, a k přerodu odpovídajícímu novým poměrům potřebovala kromě jiného také čas.
Nicméně se Partnerství pro mír rozšiřovalo (dokonce do Asie) a spolupráce v jeho rámci se prohlubovala, NATO postupně také své vztahy se svým největším bývalým protivníkem - Ruskem. Tlak na rozšíření aliance se však nesnížil, naopak den po dni stoupal. A to hlavně ze strany těch států, které prokázaly své vojenské kvality nejen při společných cvičeních, ale i v praxi - v misích IFOR a SFOR v Bosně.

Okamžiky přelomu

Také NATO postupně od ledna 1994 "povolovalo" ve svém původním odmítání rozšířit se na východ a postupně se na obou stranách začalo hovořit o první vlně přijímání nových členů. Rozhodnutí však padlo až 8. července 1997, kdy na madridském summitu přizvala aliance k přistoupení tři středoevropské státy - ČR, Maďarsko a Polsko. Další rok a tři čtvrtě trvalo, než tři adepti splnili všechny podmínky minimálně nutné k členství a než i všech šestnáct zemí NATO vydalo oficiální souhlas s jejich přijetím (ratifikace). Teprve před čtyřmi týdny pak trojice Středoevropanů přistoupila oficiálně k NATO.
Nešlo a nejde však jen o rozšíření aliance, ale i o jeho nové působení v nových podmínkách. V posledních třech letech NATO pracovalo na nové strategické koncepci, podle které by se mělo stát jedním z pilířů míru, stability a bezpečnostní architektury v Evropě v 21. století. Tuto novou koncepci by měl schválit summit aliance, který se u příležitosti jejích padesátin sejde koncem dubna ve Washingtonu.
Avšak již dnes - při vzdušných úderech v Jugoslávii - NATO bojuje poprvé mimo své výsostné území. Navíc bez mandátu Rady bezpečnosti OSN, ještě před přijetím své nové strategické koncepce a dříve, než Spojené národy změní světový politický řád a pořádek. To vyvolává obavu, zda se Severoatlantická aliance v roce svého půlstoletí nevydala na nebezpečnou cestu. Zda tomu tak je, či není, to však ukáže teprve čas.

Květa Buschová