Právo národa na sebeurčení

Mezinárodní kodifikace nezná jednoznačný postoj

Právo národa na sebeurčení

V souvislosti s válkou na území Svazové republiky Jugoslávie a kosovskou krizí vůbec se opět dostala do popředí zájmu velmi diskutovaná otázka - právo národa na sebeurčení, respektive právo národní entity na vytvoření vlastního státu.
Při kosovské krizi se jednalo o možnosti kosovských Albánců vytvořit si samostatný stát, a to na základě jedné ze zásad mezinárodního práva - práva národa na sebeurčení, která je obsažena např. v Deklaraci zásad mezinárodního práva upravujících mírové, přátelské vztahy a spolupráci mezi všemi státy z roku 1970. Je zcela zřejmé, že se nejedná pouze o problém Kosova.

Národ

Základním problémem je vůbec samotné definování pojmu národ, resp. těch jeho charakteristických znaků, které jsou relevantní pro vznik národa jako určité skupiny obyvatel. Např. O. Krejčí národem rozumí etnickou skupinu spojenou společnou minulostí, kulturou, jazykem a ekonomikou, a někdy též společným vědomím svébytné jednoty. Z tohoto vyplývá, že pokud určité etnikum těmito znaky nedisponuje (není nutná např. existence historického území), nelze ho považovat za národ, a proto zde není ani oprávnění požadovat na základě práva na sebeurčení vytvoření samostatného státu.

Stát

Kodifikování zásady národa na sebeurčení bezesporu posunulo mezinárodní právo kupředu. Tato zásada jasně oddělila pojem národ od termínu obyvatelstvo, které je nezbytným objektivním prvkem vzniku a existence státu jako nejvýznamnějšího subjektu mezinárodního práva. Obyvatelstvo, kterému chybějí základní atributy národa, není oprávněno požadovat vytvoření suverénního státu, přičemž pojem sebeurčení je definován jako "právo na nezávislost, na odtržení (secese) národa od státního celku, jehož je doposud integrální součástí, a na vytvoření vlastní vlády, která bude odpovědná za výkon veřejné moci na tomto území". Z tohoto tedy vyplývá, že pouze opravdu prokazatelné národy mají legální možnost vynutit si vytvoření vlastního státního útvaru. Tohoto procesu jsme již po celá léta svědky např. v Turecku, ve Španělsku, nyní ve východním Timoru, Belgii (Valonie a Vlámsko) a jinde.

Bez obyčejových norem

Celou problematiku komplikuje zejména skutečnost, že doposud se mezinárodnímu společenství nepodařilo vytvořit obecně ustálené obyčejové normy mezinárodního práva, o smluvních instrumentech již ani nemluvě, které by jasně definovaly obsah zásady národů na sebeurčení. Dnes platné mezinárodní smlouvy jsou totiž v této otázce velmi stručné, a nevytvářejí tak dostatečně pevný fundament pro bezproblémové řešení této ožehavé otázky. Výjimkou je tak jen poměrně podrobné rozpracování zásady na sebeurčení koloniálních národů (rezoluce Valného shromáždění a Rady bezpečnosti OSN). Její vytvoření a definování bylo ovšem produktem své doby, a na dnešní mezinárodněprávní a politickou situaci se nedá dost dobře aplikovat.

Nejednotné názory

Současné mezinárodní právo musí řešit několik problémů, jež často komplikují praktické uplatňování práva národů na sebeurčení. V první řadě se jedná o chápání národa. V evropském pojetí existují dva názorové proudy - vznik národu na občanských principech (předání části osobních práv občanů státu) a proti tomu stojící zejména středoevropské chápání národa jako společenství lidí majícího společného předka - tedy vycházející z tradičního pojetí a chápání společnosti. Mezinárodní právo také neupravuje problematiku způsobilosti národa k právním úkonům. Pouze ve výjimečných případech došlo k uznání za národ, který se pak z tohoto titulu konstituoval v samostatný stát. Důležité bylo zejména to, že stát, který vznikl na základě této skutečnosti, nemohl v budoucnosti odepřít příslušnému etniku žijícímu na jeho území charakter národa a všechna práva ale i povinnosti s tím spojené. Jednota nepanuje ani v tom, zdali je při aplikaci zásady na sebeurčení dovoleno použít všechny dostupné prostředky - tedy i násilné - např. ozbrojeného odporu proti vládě, jež brání ve vytvoření nového státu. Zde stojí v rozporu dvě ze základních zásad mezinárodního práva - zákaz použití síly nebo její hrozby a právo národa na sebeurčení.

Mgr. Libor Lukášek,
odborník na mezinárodní právo