Vodnímu hospodářství chybí patřičná legislativa

Realizátorem koncepce tvorby a ochrany krajiny může být multidisciplinární odborník - krajinný inženýr

Vodnímu hospodářství chybí patřičná legislativa

Vodě jako základní složce životního prostředí, jež plní řadu hospodářských, společenských a ekologických funkcí v každé kulturní krajině, je věnována nedostatečná legislativní pozornost.
V našich stanovištních podmínkách, kdy využitelné vodní zdroje jsou v naprosté převaze výsledkem akumulace srážek, je požadavek koordinace vodohospodářské politiky s koncepcí tvorby a ochrany krajiny základní podmínkou naplnění komunitárního práva v environmentální oblasti (např. Evropské vodní charty, Konvence Evropské krajiny, Směrnice Rady EU k vodohospodářské politice atd.). Tohoto cíle lze dosáhnout jedině časově nepřetržitým prostorovým plánováním kulturní krajiny, vycházejícím z respektování základů primární krajinné struktury, vhodně využívajícím základů sekundární krajinné struktury (racionálního využívání území, zodpovědného zacházení s přírodními zdroji, vyváženým socio-ekonomickým rozvojem regionů atd.) a rozvíjejícím základy terciární krajinné struktury (např. uplatněním estetické hodnoty krajiny ve vztahu k rozvoji jejího obytného a rekreačního potenciálu při optimální obnově a udržení jedinečnosti české krajiny). Naplnění uvedených cílů bude závislé na ochotě a snaze všech občanů naší země prosadit odpovídající legislativu a současně zajistit kvalitní ekologické služby i ucelenou časově trvalou ochranu životního prostředí.
Historicky lze vývoj našeho vodního hospodářství rozdělit do pěti etap:
V první vývojové etapě vodní zdroje uspokojily potřeby bez nutných úprav jakosti a vodohospodářské činnosti byly zpravidla zajišťovány subjekty, kterým sloužily.
Ve druhé etapě vývoje (od 1948 do 1970) vodní hospodářství se stává samostatným odvětvím národního hospodářství vlivem rostoucí potřeby vody, kterou již nelze uspokojovat z přirozených zdrojů bez koordinace činnosti uživatelů - v tomto období vzniká Státní vodohospodářský plán.
Třetí etapa je charakterizována snahou realizace víceúčelového využívání vodohospodářských soustav a počátkem 80. let se sporadicky prosazovala již intenzifikace a racionalizace také ve vodním hospodářství.
Čtvrtá etapa probíhá v současné době v přímé souvislosti s procesem transformace a privatizace v oboru. Nejdále je tento proces realizován v oblasti vodovodů a kanalizací, kdy vlastnická práva a tím i odpovědnosti za provoz přešly na samosprávné obce a města. V ostatních oblastech našeho vodního hospodářství vlivem absence ucelené legislativy, především v oblasti majetkoprávních vztahů, bude nutno tento proces dořešit.
Pátá etapa představuje budoucí ucelenou koncepci našeho vodního hospodářství, plně koordinovanou s koncepcí krajinného plánování a ochrany životního prostředí v intencích komunitárních práva.
Současný stav českého práva v oblasti vodního hospodářství, krajinného plánování a ochrany životního prostředí nevyhovuje novým společenským, hospodářským i právním poměrům. Nutno konstatovat, že u nás při tvorbě nové legislativy není využíváno multidisciplinární týmové prostředí a chybí rozprava nad vzniklými návrhy, pro utváření práva i právního vědomí tolik potřebná. Právní úpravy jsou vzájemně nekoordinované a odborné meziresortní připomínkové řízení ani parlamentní rozprava tyto nedostatky neodstraňuje. Jako příklad lze uvést současnou přípravu návrhu zákona o vodách, který je kontraproduktivně realizován ve dvou ministersky jmenovaných týmech, bez účasti odborné veřejnosti. Podobně byly zpracovány i oficiální podklady, předkládané zahraniční odborné veřejnosti jako Koncepce resortní politiky MZe pro období před vstupem ČR do Evropské unie, Institucionální rámec vodního hospodářství v České republice - vertikální zpráva EUROWATER - CEC a Zpráva o stavu vodního hospodářství ČR v roce 1998. Ve všech uvedených podkladech je zcela opomenuta, případně jen okrajově řešena problematika vodního hospodářství krajiny. Přitom současný výzkum prokazuje, že optimalizace hydrologické bilance v dílčích povodních, doplněná odpovídající regulací antropogenní činnosti v krajině, může příznivě ovlivnit její trvale udržitelný rozvoj i udržení optimální biodiverzity a zlepšení kvality života včetně nového životního stylu.
Realizátorem uvedené ucelené koncepce tvorby a ochrany krajiny a vodního hospodářství může být multidisciplinární odborník "krajinný inženýr", jehož výuka je již několik let u nás na vysokých školách (technických i zemědělských) zahájena. Uplatněním této profese v naší společnosti v rámci nové samosprávy bude možné v oblasti krajinného plánování nahradit dosavadní úřednické, mnohdy neodborné rozhodování, demokratickými formami veřejného projednávání všech problémů tvorby a ochrany krajiny a životního prostředí v daném regionu. V této oblasti můžeme navázat na více než devadesátiletou úspěšnou tradici činnosti kulturních inženýrů, využívat zkušeností kolegů z dané oblasti v sousedních zemích (např. Kulturtechnik Dipl. Ingenieur) a zapojit se do aktivit odborných pracovních skupin Evropské unie. Hlavní zásadou krajinného inženýra je chápání tvorby a plánování krajiny jako soustavné činnosti vyjadřující hospodářské, společenské, kulturní a ekologické záměry společnosti na využívaný prostor. Dosavadní územně plánovací praxe se soustřeďuje především na zastavěnou část sídel a mnohdy neodborné zpracování neurbanizované krajiny nepříznivě ovlivní jakost celého díla. Vědomí potřeby zajistit harmonizaci legislativy s komunitárním právem v oblasti ochrany a tvorby krajiny a uceleně řešené s koncepcí vodního hospodářství v naší zemi přimělo Českou společnost krajinných inženýrů projednat danou problematiku na řadě panelových diskusí a přijmout následující závěry:
Ve snaze umožnit zpracování koncepčních a legislativních dokumentů v multidisciplinárním týmovém pracovním prostředí opakovaně nabídnout odborná stanoviska k aktuálním problémům i aktivní spolupráci svých členů kompetentním ministrům a zástupcům parlamentních výborů (nabídky, zaslané ve dnech 15. 5. 1998, 7. 9. 1998, 22. 3. 1999 a 27. 9. 1999, využil pouze Výbor pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí Senátu dne 27. 5. 1998.)
V současné legislativě chybí ucelený směr tvorby a trvalé péče o krajinu, a proto bude účelné začlenit krajinné plánování do systému územního plánování a tím i do řešení komplexních pozemkových úprav.
Usměrnit řešení legislativy vodního hospodářství v souladu s komunitárním právem. Vypracování koncepce vodního hospodářství v ČR je vysoce aktuální podmínkou pro následné legislativní zabezpečení, tvorbu systému financování, organizační a institucionální uspořádání a k prosazování adekvátního postavení a potřeb vodního hospodářství v našem národním hospodářství.
Základním preventivním opatřením v oblasti protipovodňové ochrany je zajistit trvale udržitelné využívání ekologicky stabilní krajiny v celém povodní toku. K dosažení tohoto cíle nutno přijmout příslušná opatření, např. kategorizaci území podle stupně povodňového ohrožení, integrovaný informační systém s únosným monitoringem a dispečinkem, zajistit finanční prostředky a stanovit zásady využívání daného území i ingerenci státu při prosazování veřejného zájmu v oblasti zajištění údržby a provozu mimořádných ochranných staveb, atd.
Pro dosažení ekologicky stabilního a trvale udržitelného využívání krajiny bude nutno zahájit transformační proces v celém oboru, který vytvoří podmínky pro efektivní hospodaření s vodou při udržení požadované biodiverzity. Při zajištění tohoto cíle je nutné provést harmonizaci oborové normotvorné činnosti s normami Evropské unie a zabezpečit výzkum hodné úrovni našeho vstupu do Evropské unie.
V závěru lze konstatovat, že podobně jako v celé naši společnosti proces harmonizace české legislativy s komunitárním právem v oblasti vodního hospodářství byl již zahájen, ale vykazuje řadu již zmíněných koncepčních pochybení.

František Kulhavý,
Ekomelioconsult