Pragmatismu něco schází

Pragmatismu něco schází

Češi se většinou chovají pragmaticky. Větší emocionální vzedmutí národní povahy se ukazují pouze v dobách velkých revolučních zvratů či do očí bijících katastrof, jako byly povodně v létě 1997. To se celý národ vzedme ke spontánním akcím, chvíli jednáme, jako bychom chtěli pohnout i kolem dějin, a máme pocit, že jsme středem světa. Potom jsme na sebe hrdí a myslíme si, že nám ona jednota a kladná aktivita vydrží.
Jenže to jsou krásné nesplnitelné iluze. Zůstáváme jen lidmi a to velmi různými. A podle toho se v dobách relativního klidu chováme a vše se vrací do předešlých kolejí. Někdo se snaží urvat si z majetku, který se nabízí lacino, jiný se zase drží židle, která přináší moc. A brzo už neplatí všichni za jednoho, ale všichni na jednoho a všichni proti všem.
Naše minulost vyhlíží jako dějiny vnitřních svárů i mimořádných a ojedinělých okamžiků jednoty. K vybočení z tohoto cyklu by pomohlo, kdybychom pragmatismus i ve všední den dokázali obohatit o hlubší rozměr, například přiznat své chyby a nést za ně důsledky. Přízemnost ani lakování skutečností na růžovo nepomohou. Pokud se nepokusíme toto změnit, riskujeme, že v jistém ohledu zůstaneme dětmi a náš národ nebude nikdy dospělý.
(bal)