Nikita Sergejevič Chruščov a starý kontinent

Velcí Evropané v cyklu přednášek, který sponzoruje Economia, a. s.

Nikita Sergejevič Chruščov a starý kontinent

Patří vůbec sovětský politik Nikita Sergejevič Chruščov do galerie velkých evropských politiků, kteří nejen spoluvytvářeli poválečné dějiny kontinentu, ale kteří byli současně nositeli hodnot charakteristických pro západoevropské politické a filozofické myšlení, její civilizaci? Tuto otázku si položil Václav Kotyk v úvodu své přednášky o N. S. Chruščovovi v rámci cyklu, který pořádá Nadace Jiřího z Poděbrad pro evropskou spolupráci společně s a. s. Economia.
Z oblíbence nemilosrdný kritik
Jestliže odpověď vyzněla pozitivně, pak výlučně proto, že sovětský politik svou zahraniční linií výrazně a pozitivně ovlivnil vývoj evropské a světové politiky, že se podstatnou měrou podílel na základech Evropy jako kontinentu mírové spolupráce národů. Jinak byl produktem a v určité etapě svého života vrcholným reprezentantem sovětského totalitního systému a jako nejvyšší sovětský činitel se výrazně podepsal na vojenské intervenci v Maďarsku v roce 1956 i na krvavých událostech v Novočerkassku v roce 1962. Na otázku známého dramatika M. I. Šatrova, čeho ve svém životě nejvíce lituje, sám odpověděl koncem šedesátých let, kdy už nebyl u moci: "Především krve... moje ruce jsou až po lokty potřísněny krví, a to je to nejstrašnější, co tíží moji duši." Připomeňme jen krátce, že právě za stalinské éry prodělal závratnou kariéru od dělníka a řadového člena strany po vedoucího moskevské organizace, prvního tajemníka ÚV KS (b) Ukrajiny (1938 - 1949) a předsedy rady ministrů Ukrajiny (l944 - 1947) a především od roku 1938 byl členem nejužšího stranického vedení. Kráčel vzhůru až kosmickou rychlostí právě v době velkých politických procesů třicátých let, v nichž J. V. Stalin likvidoval intelektuální elitu bolševické strany.
Přesto jedna - a z hlediska Chruščovova života - rozhodující událost svými vnitropolitickými i mezinárodně politickými důsledky zatlačila hluboko do pozadí celou jeho aparátčickou minulost a otevřela prostor k rozvoji těch rysů jeho osobnosti, jimiž vstoupil do dějin nejen jako významný sovětský, ale i evropský politik. Byl to jeho tajný projev na XX. sjezdu KSSS, v němž vystoupil s kritikou kultu Stalinovy osobnosti a charakterizoval ho jako despotu a vraha. "Často jsem byl tázán," vzpomínal později Chruščov, "proč jsem vystoupil s tímto projevem. Tolik let jsme tomuto člověku věřili a vytvářeli jeho kult. A najednou tak riskantní krok... Ale právě proto, že jsem byl zvolen prvním tajemníkem, musel jsem říci pravdu. Říci pravdu o minulosti bez ohledu na to, co mě to bude stát a co vše budu riskovat."
Války nejsou nevyhnutelné
V projevu na XX. sjezdu nebylo zdaleka řečeno vše podstatné, ale stačilo to k tomu, aby byl stalinismus zasažen přímo do srdce. A nejen to, doušku svobody nadechla i společnost v ostatních zemích tehdejšího socialistického světa. Byl zahájen kontinuální proces, který se přes různé výkyvy už nepodařilo zastavit. Změnil nejen tvář SSSR, ale svým způsobem Evropy a celého světa. Týkalo se to koncepčního pojetí sovětské zahraniční politiky, příkře kontrastujícího se Stalinovou, ale i Leninovou tezí, že pokud existuje imperialismus, jsou války osudově nevyhnutelné. To zdůraznil i poslední sjezd stalinské éry v roce 1952.
Chruščov revidoval tradiční stanovisko slovy, že sice existuje nebezpečí světových válek, ale v důsledku řady zásadních změn v mezinárodních vztazích i v samotné vojenské technologii "války již nejsou nevyhnutelné". Samozřejmě jeho vize "dohnat a předehnat Ameriku" v nejbližších patnácti letech byla naivní a neuskutečnitelná, ale myšlenka mírového soužití dvou rozdílných světů jako trvalého stavu byla zcela nová. Molotov mu sice vytkl, že reviduje Lenina, ale Chruščov, ač v podstatě nevzdělaný (jak sám říkal, měl jen čtyři třídy vesnické školy a k řízení SSSR by potřeboval znalosti nejméně dvou akademií), se ve svém pragmatismu takové revize plně odvážil.
Pravdou je, že vztah socialismu a kapitalismu zůstával pro něj antagonistický, ale věřil, že jeho režim může zvítězit na poli ekonomiky, vědy a techniky - k tomu ho sváděly i sovětské kosmické úspěchy. Na druhé straně si dokázal ze svých zahraničních cest, a byl prvním sovětským státníkem, který navštívil USA, Francii a další západní země, leccos pozitivního přivézt.
Chruščovův pragmatismus se silně projevil za kubánské krize v roce 1962, byť tomu napomohl i fakt, že proti němu stál politik formátu Johna Kennedyho. Právě jejich dohoda o stažení ruských raket z Kuby de facto otevřela cestu k trvalému dialogu Moskvy a Washingtonu. Stejně jako jednání s generálem de Gaullem a kancléřem Adenauerem položilo základy k novým vztahům Moskvy se západní Evropou.
Závěry XX. sjezdu však hovořily i o možnosti pokojného přechodu jednotlivých zemí k socialismu, včetně parlamentní cesty, o odlišných cestách výstavby socialismu, odlišných postupech nejen vnitřní, ale i zahraniční politiky. Projevilo se to v obnovení korektních vztahů s Titovou Jugoslávií a v dalších krocích. Průlomem byla jeho cesta do USA v roce 1959, kdy jej doprovázela, opět poprvé v sovětské historii, jeho žena a další členové rodiny. Připomeňme si, že ženy většiny sovětských pohlavárů, včetně Molotova, Kalinina a Vorošilova, byly za stalinské éry dokonce ve vězení!
N. S. Chruščov se sice nechvalně proslavil svým už příslovečným gestem během zasedání VS OSN, kde si zul botu a mlátil jí do stolu, ale jako první otevřel dveře k přílivu amerického kapitálu do své vlasti.
Měl jsem možnost později hovořit několikrát s jeho dcerou Radou Adžubejovou a synem Sergejem. Potvrzovali mi, jak jejich otec byl zprvu šokován skutečnostmi, s nimiž se na Západě setkával. Domníval se, že západní společnost stagnuje. Učil se ale velmi rychle. Důsledkem byla rozsáhlá výměna sovětských vědců, techniků a odborníků se Západem, ale také řada nových metod, které začal zavádět, byť opět - což bylo neštěstí - sovětským způsobem (například pěstování kukuřice).
Černobílý symbol z mramoru
Po celý rok 1964 Chruščov uvažoval o svém odchodu z funkce, a tak - když jej protivníci v říjnu svrhli - se příliš nebránil. V podstatě byl tragickou postavou. Odhalil Stalinovy zločiny, chápal mnohé problémy sovětské společnosti, ale nebyl už schopen je radikálně a systémově řešit. Narazil na příliš silné mocenské zájmy a postavení stranické a státní byrokracie a také na limity svého vidění světa.
Zahájil však proces transformace sovětského a vůbec socialistického systému. Proces, který Brežněv nemohl zastavit a v němž pokračoval Gorbačov. A protože sovětské impérium vázalo po desetiletí podstatnou část Evropy, jeho změna a konečný rozpad změnily tvář celého kontinentu. Bez tohoto procesu si lze sotva představit pád komunismu. Nikita Sergejevič Chruščov ho fakticky inicioval. Proto patří do galerie významných evropských politiků. Byť byl tak vnitřně rozpolcený, jak ho výstižně zachytil v černobílém mramoru v náhrobním pomníku na Novoděvičím hřbitově v Moskvě modernistický sochař Ernst Něizvěstnyj.
Milan Syruček