Středověká Paříž gotická a zářící

Středověká Paříž gotická a zářící

* Přestože Paříž sluje mnoha více než oslavnými epitety, nemá v povědomí vzdělaného člověka pověst města, které by až na několik významných výjimek vynikalo svou sakrální architekturou. Tím se dosti zásadně liší nejen od "věčného města" Říma, povždy chápaného jako "město kostelů", ale i od Prahy, jejíž přívlastek "stověžatá" též hovoří o udivující koncentraci sakrálních staveb.
Snad proslulost Notre-Dame-de-Paris, tak umocněná skvělým románem Victora Huga, způsobila, že ostatní pařížské kostelní stavby zůstávají poněkud ve stínu její slávy. Snad je to dozvuk obrazoborectví Francouzské revoluce, jež z dnešního pohledu zcela zbytečně zmrzačila či přímo zničila řadu vynikajících památek středověké éry. I přes tyto nenahraditelné ztráty však Paříž stále zůstává patrně nejdůležitějším ohniskem gotické architektury, které nabízí návštěvníkům pestrou škálu vynikajících staveb ze všech etap vývoje tohoto slohu, a to v podobné šíři, v níž je Paříž i svědectvím o pozdějším apogeu architektury klasicistické. Katedrální gotika z pařížského kraje Ile-de-France se stala ve 12. a 13. století stejným symbolem kulturní vyspělosti tohoto regionu jako pařížská univerzita, středisko tehdejších teologických studií a scholastické filozofie.

Zrození katedrální gotiky v Saint-Denis

Počátky gotické architektury jsou spjaty s proslulým opatstvím Saint-Denis nedaleko Paříže, pohřebištěm francouzských králů, a jeho nejvýznamnějším opatem Sugerem. Tato po všech stránkách vynikající osobnost se v polovině 12. století rozhodla přestavět románský klášterní kostel tak, aby nejen pojal větší počet věřících, ale také ztělesňoval mystiku světla, čerpanou ze spisů, které byly připisovány legendárnímu patronovi kláštera. V novém chóru Sugerova kostela se tak velice šťastně spojily nejmodernější konstrukční principy, vzešlé z prostředí burgundské cisterciácké architektury, především lomený oblouk a křížová žebrová klenba, s důrazem na prosvětlení kostela velkými okny, vyzdobenými barevnými vitrážemi, které "přepodstatňovaly" dopadající světlo v ryze mysticky působící světelnou atmosféru, v níž se stápěl interiér stavby. Tehdy se zrodil - po takřka tisíci letech vývoje - první zcela původní architektonický sloh západní křesťanské civilizace, který se nikterak nevázal na principy antického stavitelství.

První pařížské gotické stavby

Ozvuky nové stavební koncepce ze Saint-Denis pronikly do samotné Paříže velmi rychle a můžeme je pozorovat na několika dodnes zachovaných sakrálních stavbách. První tápavé pokusy o napodobení chóru kostela v Saint-Denis nacházíme v ještě románském klášterním kostele Saint-Martin-des-Champs, kde můžeme sledovat, jaké potíže provázely přechod ke zcela novému konstrukčnímu systému, založenému na křížové žebrové klenbě a lomeném oblouku. Žebra klenby, která dopadají na masívní románské hlavice, zdobené stylizovaným listovím, nepodpírají přesně klenby. Přesto je kostel, i vzhledem ke svému vročení, takřka současnému s vročením chóru kostela v Saint-Denis, významným svědectvím o rychlém rozšiřování gotického slohu. A nejen to - kostel umožňuje i významné vývojové srovnání, neboť v jeho bezprostřední blízkosti se nachází nádherný vrcholně gotický refektář ze 13. století (dnes knihovna Arts et Métiers), připisovaný staviteli Sainte-Chapelle Pierru de Montreuil. Přejde-li proto návštěvník z jedné stavby do druhé, může skvěle ocenit, k jaké eleganci a mistrovství se gotika vyvinula během pouhého jednoho století.
Svědectvím o rychlém a čím dále dokonalejším osvojování gotiky je jeden z nejstarších a nejproslulejších pařížských kostelů Saint-Germain-des-Prés. Roku 1163 zde byla papežem Alexandrem III. slavnostně vysvěcena nová apsida, ovlivněná jak kostelem v Saint-Denis, tak i souběžně vznikající katedrálou v Noyonu. Její klenby jsou již naprosto dokonale zvládnuté a předznamenávají epochu velkých gotických realizací, která tehdy v Paříži začínala.

Chrám Matky Boží v Paříži a Svatá kaple

Nikdo, kdo spatřil na vlastní oči nejvýznamnější pařížskou památku, katedrálu Notre-Dame, by asi nedokázal své pocity popsat výmluvněji, než jak se to podařilo Victoru Hugovi v jeho slavném stejnojmenném románu, jehož hlavním hrdinou je - přes bohatě rozvětvený děj a řadu výrazných postav - tato famózní stavba: "Je jistě málo krásnějších ukázek stavitelského umění než průčelí tohoto chrámu, v němž se postupně i současně rozvíjejí před našimi zraky tři mohutné portály, vyklenuté do lomených oblouků, prolamovaný a jako krajka vroubkovaný pás osmadvaceti výklenků pro sochy králů, uprostřed pak obrovská růžice s dvěma okny po stranách, jako když kněze provází jáhen a podjáhen, pak vznosná a vzdušná galerie s trojlístkovými oblouky, jež na svých štíhlých sloupcích nese těžkou plochou střechu, konečně dvě černé, masívní věže s břidlicovými stříškami; harmonické části velkolepého celku, postavené nad sebou v podobě pěti obrovských poschodí, defilují před našima očima v pestré směsi, a přece podle řádu, s přečetnými ozdobami sochařskými, řezbářskými a ciselérskými, jež působivě doplňují velebnost celku; řekli bychom mohutná kamenná symfonie, obrovité dílo člověka a národa, ve svém celku jednotné a rozmanité jako Iliady a romancera." Vskutku, katedrála Notre-Dame je ztělesněním celé epochy vrcholného středověku, kterému byl ještě donedávna vinou naprostého nepochopení dáván přívlastek "temný", epochy, v níž kultura dospěla k harmonické, byť vnitřně protikladné syntéze. Z architektonického hlediska stojí pařížská Notre-Dame na počátku období, v němž byly zbudovány vrcholně gotické katedrály, jejichž nejskvělejší ukázky nalézáme v Chartres, Amiens a Remeši. Tomu napovídají již její rozměry, které jsou proti dřívějším románským sakrálním stavbám gigantické: katedrála je 128 metrů dlouhá a její klenby se tyčí do výšky 33 metrů. Loď katedrály je zaklenuta šestidílnou křížovou žebrovou klenbou, přičemž tlaky kleneb pomáhají vyrovnávat tribuny nad bočními loděmi, což je rys charakteristický pro počátky gotického katedrálního stavitelství. Zároveň se však na této stavbě setkáme i s prvním využitím konstrukčního prvku, který bude pro vrcholnou katedrální gotiku typický, neboť umožní právě vypuštění tribun, a tím i sjednocení a prosvětlení stěn katedrál: Tímto prvkem je opěrný oblouk, zachycující smykové tlaky kleneb.
Katedrála Notre-Dame zaujme a uchvátí návštěvníka nejen svou architektonickou vznosností, nýbrž i sochařskou výzdobou, byť lze jen litovat mnohých ztrát, které utrpěla v době Francouzské revoluce a v dobách následujících. Největší pozornost právem přitahuje výzdoba průčelní fasády katedrály, zvláště pak tří velkých portálů: Portál sv. Anny vpravo je z výzdoby nejstarší, pochází z poslední čtvrtiny 12. století. Nese ještě zřetelné stopy románského slohu a nalezneme na něm například vynikající zobrazení evangelijních scén Zvěstování, Navštívení a Narození Páně. U nohou hieraticky zpodobené Panny Marie s Ježíškem můžeme spatřit klečícího francouzského krále Ludvíka VII. a prvního stavebníka katedrály, biskupa Maurice de Sully. Vlevo se nachází portál Panny Marie z let 1210 - 1220 s dominantními scénami Zesnutí a Korunovace Panny Marie a uprostřed vrcholně gotický portál Posledního soudu. Do této epochy rozvoje gotického slohu spadají též obě velké růžice, které může návštěvník obdivovat v průčelích příčné lodi - vyplňují je velmi štíhlé a elegantní kamenické kružby, které spíše než kamenná okna připomínají jemné krajkoví. Za plného slunečního svitu zalévají obě růžice interiér katedrály neskutečnou hrou barev a polostínů.
A právě vrcholně gotické umění vitráže nás přivádí k druhé nejvýznamnější pařížské gotické stavbě, která je - přes své podstatně menší rozměry - pravým architektonickým klenotem. Jde o Sainte-Chapelle, Svatou kapli, kterou dal vystavět francouzský král Ludvík IX. jako gigantický sanktuář pro vzácné ostatky Kristova umučení, zvláště pak trnovou korunu, které získal roku 1239 od byzantského císaře. Slavný králův architekt Pierre de Montreuil postavil tento často napodobovaný skvost za pět let, v období 1243 až 1248. Gotická tendence k prosvětlení vnitřního prostoru, která byla symbolickým pendantem prosvětlením lidské duše Kristem jako ztělesněným světlem, zde dochází svého nikdy nepřekonaného vrcholu: V podstatě jde o skeletovou konstrukci, sestávající pouze z pilířů nesoucích klenbu, přičemž veškerý prostor mezi nimi je namísto zdí vyplněn obrovskými okny s vitrážemi, které jsou největším souborem svého druhu na světě. Jejich význam je kromě toho dán i tím, že patří k nejkrásnějším ukázkám vrcholně gotického sklářského umění: Jejich barevná paleta s dominantní modrou a červenou září v dopadajícím slunci nádhernými barevnými odstíny, jejichž plamenným odstínům mohou konkurovat jen některé vitráže v katedrále v Chartres.

Pozdní gotika a pařížské paláce

Nejvíce gotických staveb v Paříži pochází z pozdního období tohoto slohu, kdy gotika přestala být především sakrálním slohem a vtiskla svou nezaměnitelnou pečeť i mnoha profánním stavbám, především pak palácům bohaté šlechty, měšťanstva a církevní aristokracie. Proto se kromě skvělých ukázek plaménkové gotiky na kostelních stavbách, jakými jsou Saint-Severin nebo Věž sv. Jakuba, pozůstatek stejnojmenného kostela, který byl zničen vandalstvím "osvícených" století, můžeme obdivovat například Palais Cluny, paláci clynujských opatů, v němž je dnes muzeum středověkého umění, nebo paláci arcibiskupů ze Sens. Na fasádách Pa-lais Cluny nalezneme uplatněn nesmírně rozsáhlý repertoár pozdně středověkého bestiáře: Draci a další fantastická zvířata se zde důvěrně snoubí - jak bylo v dané epoše zvykem - s heraldickou výzdobou.
Tato pozdní epocha gotického umění neskončila v Paříži náhle, ale přežívala až do 16. a dokonce počátku 17. století. V městě nad Seinou se tak můžeme setkat s gotickými stavbami, které byly dokončovány v době, kdy vedle nich již vznikaly kostely a paláce, vyrůstající z architektonických principů renesance a baroka. Lze říci, že definitivní tečku za pařížskou gotikou udělal teprve klasicismus jako druhý nejvýznamnější architektonický sloh, kterým se Francie zapsala do dějin evropského umění.

Ivo Purš
Katedrála Notre-Dame i Sainte-Chapelle jsou snadno dosažitelné ze stanice Cité linky 4 pařížského metra. Vyjdeme-li poté od Sainte-Chapelle přes most směrem na bulvár Saint-Michel, v pitoreskních uličkách po jeho levé straně, plných řeckých a orientálních restaurací, nalezneme kostel Saint-Severin. Vrátíme-li se na bulvár Saint-Michel a budeme pokračovat směrem k Sorbonně, opět po levé straně narazíme na Palais Cluny. Vrátíme-li se několik kroků od Palais Cluny na křižovatku bulvárů Saint-Michel a Saint-Germain, a dáme-li se po tomto druhém vlevo, nalezneme asi po 500 metrech kostel Saint-Germain-des-Prés. Kostel Saint-Martin-des-Champs je nejlépe navštívit ze stanice linek metra 3 a 11 Arts et Métiers.