Geniální, lidský a skromný

Yehudi Menuhin (22. 4. 1916 - 12. 3. 1999)

Geniální, lidský a skromný

Psal se rok 1985 a v šatně pražského Paláce kultury proti nám seděl slavný virtuos, dirigent, geniální muzikant, člověk Yehudi Menuhin. Právě skončil jeden z koncertů Pražského jara, na kterém Royal Philharmonic Orchestra pod taktovkou svého dirigenta a ředitele provedla Beethovenovu Pastorální a Elgarovy variace na vlastní téma, opus č. 36. Teď tu tedy seděl, naslouchal a odpovídal, nedal najevo únavu ani netrpělivost.
Mluvil o skvělé schopnosti hudby, která nepotřebuje tlumočníka, o své potřebě být s ní neustále v kontaktu, o její síle, složil poklonu kráse Prahy. Nepamatuji si už přesně, o čem všem se mluvilo, nemohu však nikdy zapomenout na to poněkud ohromující poznání, které mne postupně zaplavovalo a zatlačovalo slova jako nepodstatná do pozadí: Přede mnou sedí ten nejskromnější člověk, jakého jsem dosud v životě potkala. Ve srovnání s tím, co všechno už v životě dokázal, se zdála tato vlastnost do očí bijící až nepřirozená. Jeden z největších hudebních géniů za posledních sto let, pokorná bytost.
Narodil se v New Yorku v rusko-židovské rodině, která záhy rozpoznala jeho talent a dopřála mu to nejlepší vzdělání. Začal studovat houslovou hru ve čtyřech letech a za necelé tři roky už debutoval v San Francisku s nesmírně obtížnými Capriccii Nicoly Paganiniho. K Menuhinovým učitelům patřil rumunský skladatel George Enescu i německý houslista Adolf Busch, k jeho podporovatelům Eduard Elgar. Když tento anglický skladatel zkomponoval v roce 1932 svůj Houslový koncert, nahrál jej se šestnáctiletým Yehudou. Ještě předtím však zázračného mladíka obdivovala Paříž (1927) a Berlín (1929). Tam tehdy krátce před třináctými narozeninami okouzlil publikum, ve kterém seděl i uchvácený Albert Einstein. Během druhé světové války jezdil světem křížem krážem, aby koncertoval spojencům, s britským skladatelem Benjaminem Brittenem zavítal do osvobozeného koncentračního tábora Bergen-Belsen. V roce 1945 vystoupil v Praze z letadla, kterým se z Londýna vracela naše exilová vláda s Ed-vardem Benešem. Tehdejší Pražské jaro splynulo s oslavami konce války, o dva roky později však už se o Yehudi Menuhinovi psalo jako o senzaci Pražského jara (poprvé v Praze hostoval v roce 1931).
V padesátých letech byl houslový virtuos na vrcholu svých sil. Jeho interpretace klasické hudby byla vždy výbušná, ojedinělá. On sám však nebyl nikdy úplně spokojen a zkoušel i jiný, odlišný repertoár. Hrál s indickým umělcem, mistrem sítáru, Ravi Šankarem, jamoval s famózním jazzovým houslistou Stephanem Grappellim. A také předával zkušenosti. V Anglii, kde se usadil, založil první hudební školu s internátem pro mladé talenty, inspiroval založení Mezinárodní Menuhinovy akademie v Gstaadu ve Švýcarsku. Jeden z jeho žáků, dnes známý houslista Nigel Kennedy, řekl: "Dodnes se cítím jeho dlužníkem. Měl velkou krabici čokoládových bonbónů a dělil se o ně stejně ochotně jako o své znalosti hudby, nedostižnou techniku a tajemství kultivovaného tónu."
Světoobčan Menuhin byl nositelem celé řady vyznamenání, v roce 1993 jej britská královna povýšila do šlechtického stavu. Po osobní zkušenosti si troufám tvrdit, že jej pocty zase tak moc nezajímaly. Jako hluboce přesvědčený humanista byl proti násilí v jakékoliv formě. Protestoval proti věznění disidentů, odmítl koncertovat v Číně, kritizoval NATO a jeho rozšiřování. Nevzýval peníze ani moc, věřil jen v očistnou sílu hudby. "V rukou bankéřů nejsme o nic bezpečnější než v rukou vojáků," prohlásil.
O svých rodičích Yehudi Menuhin řekl: "Moji rodiče byli lidé ryzích kvalit. Žili pro druhé. Maminka byla velmi náročná a často pracovala na hranici svých sil." Jako by mluvil o sobě.

Vladimíra Storchová
Generální tajemník OSN Kofi Annan uvedl, že Menuhin nepřinášel jen radost miliónům lidí, ale celý svůj život prosazoval mír ve světě a obhajoval lidská práva a zdravé životní prostředí. "Svět je bez něj smutnějším místem, avšak jeho hudba a jeho příklad žijí dál," zdůraznil představitel OSN.
Podle německého prezidenta Romana Herzoga svět želí odchodu jednoho z nejlepších hudebníků tohoto století, velkého humanisty a angažovaného kosmopolity.
Také francouzský prezident Jacques Chirac spatřuje v Menuhinovi "velkého virtuóza našeho století a obrovského muzikanta". "Menuhinovy housle byly také nástrojem míru a bratrství. S jeho smrtí uhaslo světlo geniálního člověka," řekl Chirac.
Britský premiér Tony Blair připomněl, že Menuhin potěšil milióny lidí. "Současně však neúnavně pracoval pro to, aby mladí lidé dostali příležitost sdílet jeho lásku k hudbě."
Přední skladatel muzikálů Andrew Lloyd-Webber (Kočky, Fantom opery, Evita) uvedl, že Menuhin byl velký gentleman klasické hudby. "Jsem velmi smutný, že zemřel."
Berlínští filharmonikové, s nimiž byl Menuhin spjat tři desetiletí, zdůraznili, že Německo je mu nekonečně vděčno. "Menuhin byl první velký židovský umělec, který po druhé světové válce podal ruku k usmíření," řekl šéf orchestru Elmar Weingarten.