Vítěz nebere všechno

Vítěz nebere všechno

* Poláci mají problém. Na rozdíl od takových Francouzů, kteří vznik každé ze svých následných republik spojují s datem přijetí nové ústavy, Poláci zatím nemají jednotný názor, kdy se přesně zrodila nynější III. Rzeczpospolita. Shoda panuje v tom, že současná republika vznikala postupně. V tomto procesu důležitým, ne-li rozhodujícím mezníkem byla konference u kulatého stolu na jaře roku 1989, kdy poprvé v dějinách komunistických režimů začali spolu jednat představitelé demokratické opozice a vlády. Kulatý stůl je však v Polsku i po letech hodnocen rozdílně, jak to dokládá článek jednoho z přímých účastníků události:
Politická dohoda o výsledcích kulatého stolu byla podepsána 5. dubna 1989 v hale Místodržitelského paláce u náhodně zvoleného stolečku náhodně zvolenými představiteli. Chyběla při tom většina účastníků jednání, kteří byli zaměstnáni přípravou celkové dohody vzešlé z kulatého stolu, která měla být podepsána o několik hodin později. Fotograf širokým gestem vybízel všechny, kdo právě v tu chvíli procházeli halou, aby se shromáždili kolem dvou hlavních vyjednávačů, profesorů Bronislawa Geremka a Janusze Reykowského.
Poodstoupil jsem stranou. V duchu jsem si říkal, že nemám právo být na této fotografii. Vždyť jsem byl jen pozorovatelem, novinářem, a ne vyjednávačem, politikem. Zazářil blesk a mě napadlo, že jsem u vzniku snímku, který bude figurovat ve školních učebnicích dějepisu. Kdosi do mne strčil. "A je to, žádný důkaz o tvé kolaboraci nebude. Duchapřítomná reakce to byla," řekl mi kolega novinář, který vzápětí odběhl, aby zaznamenal první reakce přítomných. "Asi se zbláznil," řekl jsem si.

Spiknutí elit

Nakonec ale na jeho slova došlo. Deset let po události se v lepším případě na kulatý stůl zapomnělo, v tom horším případě s vrací jako synonymum zrady nebo záludného spiknutí elit... Takový osud je v každém případě potkal v Polsku. V zahraničí - od Francie po Mongolsko, v publicistice, politologii, a dokonce v obecném povědomí - termín "kulatý stůl" znamená dojednané východisko z dramatické situace, na němž se podílely obě znepřátelené strany. Logo Solidarity a tvář Lecha Walęsy, kulatý stůl a Balcerowiczův plán - to jsou obecně známé odkazy na polské úspěchy období přelomu. O mnoho víc se toho ve světě o Polsku neví...
V létě roku 1994 jsem jezdil po Bosně s polským policistou z jednotek OSN, bývalým velitelem režimových polských útvarů ZOMO. Policista se snažil přimět muslimské a chorvatské policisty ke spolupráci.
"Dívej se," říkal a ukazoval na mne, "léta jsme byli nepřátelé a teď, no a teď..."
Důležité není to, zda bychom se shodli na tom, co měla znamenat ona slova "no a teď...". Důležité je, že téměř vždy jsme slyšeli odpověď, že vám se to mluví, měli jste přece "okrugao sto" a u nich je stále válka.
Takže: spiknutí elit, nebo spása před válkou? Důvod ke studu, nebo k hrdosti? Co vlastně byl kulatý stůl?
Spiknutím elit zcela určitě. "Obvyk-le, když lid bere paláce útokem, je to revoluce," vysvětloval mi Jacek Kuroń při pohledu na představitele Solidarity přicházející do Místodržitelského paláce. "My bereme paláce vládců útokem proto, aby k revoluci nedošlo."
Přesně z týchž důvodů a s použitím týchž argumentů Jaruzelského skupina přesvědčovala stranický aparát, že je třeba zasednout ke kulatému stolu a jednat. "Strana zařvala," těmito slovy komentoval Stanislaw Ciosek (člen vedení PSDS nakloněný jednání se Solidaritou, poznámka překladatele). Zařvala, aby upozornila, že kousne, nebo ze žalu, že už nemá tesáky?
Právě tento spor zásadně rozdělil tehdejší opozici a jeho důsledky působí dodnes. Ke stolu k jednání s mocí zasedli ti, kdo si buď myslili, že strana má stále ještě tesáky, nebo že není vhodné to ověřovat. Lepší je přistoupit u kulatého stolu i na velké ústupky než věci vyhrotit na ostří nože a riskovat konfrontaci. Neboť i kdyby naše strana konfrontaci vyhrála, cena vítězství by byla vyšší než cena kompromisu.
Představivost většiny vyjednávačů Solidarity nešla až tak daleko. Bylo jim jasné, že komunismus bude ještě nějaký čas existovat, s tím je nutné se smířit, a že je třeba na čas ustoupit od boje za úplnou nezávislost země a spokojit se zatím jen s její vnitřní svrchovaností. Během zásadní debaty o prezidentových pravomocích (a nebylo přitom pochyb, kdo jím bude, o čemž rozhodlo dohodnuté složení parlamentu) nikdo na naší straně stolu nestavěl v pochybnost jeho pravomoci v oblasti zahraniční politiky a národní obrany. Ti, kdo takové pravomoci zásadně odmítali, nebyli pros-tě u jednacího stolu zastoupeni.

Od kompromisu k demokracii

S komunisty - říkali odpůrci kompromisu u kulatého stolu - lze zasednout k jednání pouze o jejich bezpodmínečné kapitulaci. Za prvé nic jim nejsme povinováni. Za druhé jsou příliš slabí, aby se nám mohli postavit. Za třetí případnou konfrontaci stejně vyhrajeme a cena, jakou bude třeba zaplatit za vítězství, bude vždy nižší než cena za kompromis.
Odpůrci kompromisu měli pravdu v jednom klíčovém bodě. Strana už neměla tesáky. Komunismus byl v koncích, Sovětský svaz se hroutil, vyjednávající pozice druhé strany byla slabá. Stačilo by jen trochu počkat ,a nezávislost, demokracie i moc by nám spadly tak či onak do klína. Tato geopolitická vize, kterou prosazovaly národovecké organizace jako Konfederace nezávislého Polska či bojující Solidarita, byla přesná: Klíčový tu však byl onen na první pohled nevinný obrat "tak či onak".
Události dvou dalších let ukázaly, že radikálové měli pravdu. Vyjednávači Solidarity od kulatého stolu, jejichž vize nejbližší budoucnosti odpovídala představě jakéhosi dalšího Finska, se mýlili. A spolu s nimi se mýlil téměř celý svět. Západní politici vytrvale říkali Solidaritě, že nesmí být příliš radikální, že nemá jít ve svých požadavcích příliš daleko. Je třeba říci, že tito politici se mýlili ještě dlouho potom: Američané navrhovali v prosinci roku 1989 Rusům, aby vstoupili do Rumunska a obnovili tam pořádek. Ještě v roce 1991 Bush v Kyjevě přesvědčoval Ukrajince, aby nevystupovali ze Sovětského svazu. Nejen naše představivost nebyla schopna postihnout nový svět, vynořující se z trosek komunismu.
Když jsme se už tak mýlili, pokud šlo o předpoklady, byly stejně chybné závěry, které jsme z nich vyvozovali? Nikoli.
Dnes víme, že komunismus se blížil ke svému zániku. Nevíme ale, zda by - kdyby nedošlo k jednání - odešel bez boje. A v tom je význam onoho obratu "tak či onak". Nejen během našeho kulatého stolu, ale také v den následných červnových parlamentních voleb přízrak silového řešení zcela nezmizel. Je samozřejmě náhoda, že první napůl svobodné parlamentní volby v Polsku se konaly v den masakru na Náměstí nebeského míru v Pekingu. Zato zmíněný masakr zase tak zcela náhodný nebyl. Takovou možnost vývoje událostí bylo třeba brát v úvahu i při plánování strategie budování demokracie u nás. Spiknutí elit mělo zabránit takovému vývoji událostí, rozhodně nebylo namířeno proti takovému či onakému výsledku jednání. Díky tomu bylo možné dospět k dohodě. Spiklenci však za ni zaplatili vysokou cenu. Nejprve lidé řekli v červnových volbách, co si myslí o PSDS. Pak komunistická strana ve svých řadách zlikvidovala původce "ostudné kapitulace". Následující roky jsou příběhem neustávajících útoků na politiky, kteří zastupovali Solidaritu u kulatého stolu a kteří byli obviňováni z uzavření "hanebné dohody". Tohoto obvinění byli ušetřeni jen ti, kteří - jako Z. Romaszewski, bratři Kaczynští nebo sám Lech Walęsa - přesvědčili všechny, že se na tom všem opravdu nepodíleli.
"Rytířům kulatého stolu" bylo vyčítáno ani ne tolik to, co podepsali, jako to, co nepodepsali. Tajné dohody z Magdalenky. Dohodu o rozdělení moci. Bezpečnostní záruky pro komunisty. Tato eskalace obvinění, pro která nikdo neměl sebemenší důkazy, se zdá být příznačná.
Obvinění, že vlastní dohoda vzešlá z kulatého stolku byla národní zradou, brzy ztratilo na váze, když začaly padat jedna za druhou všechny nedemokratické instituce, jejichž existenci dohoda stvrdila. Ani rozdělení mandátů v parlamentu 65:35 (65 pro představitele státního režimu, 35 pro představitele opozice - pozn. překladatele), ani prezidentské pravomoci, ani komplikovaně formulovaná práva odborů neměly v praxi dlouhé trvání. To, co bylo v dohodě kulatého stolu ústupkem z naší strany, zmizelo beze stop. To, co se díky dohodě stalo možné, položilo základy polské demokracie. (...)

Chyběla Bastila

Důsledky tohoto zadostiučinění však byly paradoxní. Naši vyjednávači u kulatého stolu opouštěli nakonec Místodržitelský palác s pocitem vítězství. Na jedno však zapomněli. Že týž pocit nemělo zbývajících 39 miliónů Poláků, v jejich životě se nic zásadního nezměnilo.
Je pravda, že ve městech, zejména v těch velkých, se objevila spousta plakátů Solidarity, že se cenzura zmírnila, že začala vycházet Gazeta Wyborcza. Ale lidé již jeden karneval prožili v roce 1956 a věděli dobře, jak skončil. Tentokrát scénografie svobody nebyla dostatečným důkazem přelomu. Důkazem nebyly ani červnové volby, které se konaly ve stejných volebních místnostech jako ty dřívější a i tentokrát se zaručeným vítězstvím strany, "téže, ale ne už stejné". Chyběl jim hmatatelný důkaz pro to, že - jako 13. prosince 1980 (vyhlášení výjimečného stavu - pozn. překladatele), ale s opačným znaménkem - nic už nebude takové jako dosud. Bylo už víc svobody, ale nepřibylo důstojnosti. Chybělo dobytí Bastily.
Nikdo nezaútočil na vězení v Rakowiecké ulici, protože nebylo proč. Volby 4. června by bývaly mohly splnit roli katharsis, kdyby po nich nevystoupil v televizi znepokojený představitel Solidarity Janusz Onyszkiewicz, že nemáme žádnou radost z toho, že většina Poláků vyškrtla kandidáty PSDS z dohodnuté společné kandidátky a že odmítáme toto nečekané vítězství. I tanky na Náměstí nebeského míru nám tehdy připomněly, kde nadále - jak se zdálo - žijeme.
V dalších měsících Poláci postupně sledovali symbolický pohřeb Imre Nagye, mnohatisícové demonstrace v Praze, pád berlínské zdi, rumunskou revoluci, a viděli, že něco psychologicky velmi důležitého nenávratně kolem nich přešlo. A i když si někdo v duchu řekl, že právě naší zdrženlivosti, která učinila změny v celém bloku neodvratné, vděčí sousedi za své karnevaly, nebyl to důvod k uspokojení. Po tolika letech obětí a utrpení, po neustálých lekcích geopolitiky, strategie a taktiky, se lidé prostě chtěli nabažit svobody bez obavy, že přílišná radost může svobodu ohrozit. Nebylo to možné, a když se to stalo možné, radost už neměla tu pravou chuť.
Lidem chybělo, že nemohli - třeba jen na chvíli - zahlédnout strach na tvářích těch, jichž se všichni dosud tak báli. Ne proto, že bychom chystali odvetu. Ale prostě z toho důvodu, že hladký přechod "tamtěch" z jedné etapy do druhé bez bolesti a strachu byl prostě nespravedlivý. Na jejich pokoření a porážku se dosyta nahleděli naši vyjednávači u kulatého stolu. A opět to bylo jako ve starém vtipu, že národ jí šunku ústy svých představitelů.
Vyjednávači mezitím nejen uspokojili svou potřebu vítězství, ale v jednu chvíli si uvědomili, že mají s vyjednávači na druhé straně stolu společné cíle. Obě strany vzaly na sebe velké riziko, když se rozhodly zasednout ke kulatému stolu. V obou táborech stále byli četní a vlivní odpůrci dohody; v komunistickém táboře tvořili dokonce většinu. Nezdar kulatého stolu by tak byl současně i politickou porážkou jeho účastníků. Z toho pramenila silná motivace na obou stranách, aby vše skončilo úspěchem. A protože úspěch byl nemožný bez ústupků z obou stran, účastníci pochopili, že je spojuje společný zájem.
Nebyl to pouze zájem o politické přežití. Výše sázky, jíž bylo pokojné vyhnutí se konfrontaci, současně zvyšovala i úroveň případného nezdaru. Fiasko kulatého stolu by nejen vyloučilo z politického života přinejmenším na nějakou dobu Geremka a Reykowského, Kiszczaka a Mazowieckého, ale určitě ne Jaruzelského, který se u kulatého stolu nikdy neobjevil, ani Walesu. Co je však důležitější, je to, že nezdar by ponechal na bojišti radikály obou táborů. Kdyby jednání bylo neúspěšné, nejenže by nebyla podepsána dohoda, ale konfrontace by se stala značně pravděpodobnější. Vyjednávači si této odpovědnosti byli vědomi.

Pacta sunt servanda

Co si však aktéři neuvědomovali, bylo, že vytvořili nový model politického chování. Strana, která dosud považovala svůj monopol moci za jistotu, se nyní o moc dělila, a to zcela konkrétně, i když to stále ještě neodpovídalo očekávání společnosti. Opozice, která byla přesvědčena, že reprezentuje téměř celou polskou společnost, byla připravena uznat určitou formu zákonnosti komunistické moci, byť jen na určitou dobu.
Tím byla popřena zásada, že vítěz bere všechno. Tuto zásadu, ač to vypadá paradoxně, lze vyjádřit jak v bolševickém jazyce ("jednou dobytou moc nikdy nikomu neodevzdáme"), tak v jazyce zdánlivě demokratickém ("máme většinu, takže můžeme všechno"). Jenže zkouškou demokracie je to, kolik práv a záruk má menšina.
Nevím, zda si architekti dohody vzešlé z kulatého stolu na straně Solidarity - když vyloučili možnost volební porážky dohodnuté společné kandidátky s komunisty a když pomohli zvolit Jaruzelského prvním prezidentem nového režimu - uvědomovali, že tvoří síť precedentů, která bude mít zásadní vliv na tvář polské demokracie. Tím, že respektovali dohody uzavřené pod tlakem okolností, kdy druhá strana již nebyla přitom schopna vynutit si jejich dodržování, politici Solidarity respektovali hodnotu, která ležela v základech dohody u kulatého stolu - zásadu pacta sunt servanda.
A právě to se stalo nejdůležitějším trvalým dědictvím rozhovorů v Místodržitelském paláci. Fakta jsou mimo diskusi: Dohoda vzešlá z kulatého stolu umožnila komunistům - nejen z vedení PSDS, ale třem miliónům řadových členů - poměrně bezbolestné přistání ve svobodné republice. Svoboda, která byla na nich vybojována, byla vybojována i pro ně. Nic z toho, co se stalo později - procesy s jednotlivými stalinistickými zločinci nebo původci masakrů na pobřeží či na dole Wujek, konfiskace většiny majetku PSDS, lustrační zákony - na tom zásadně nic nemění.
Pro mnoho Poláků je to definitivní a nesporný důkaz zrady, jakou byl kulatý stůl. Je pravda, že při každém jiném vývoji událostí by cena, jakou by komunisté museli zaplatit za minulých padesát let, byla značně vyšší. Je těžké se současně divit těm, kteří tvrdí, že ať už by byla jakákoliv, i tak by tato cena nebyla dostačujícím trestem za jejich vinu.
Přesto jsem rád, že k tomu nedošlo. Že žiji v zemi bez vítězů a poražených. Že energie polské společnosti se soustředila na budování budoucnosti a ne na válku o minulost. Tak to je, i když vím, že kdybych musel sám přijmout, že za křivdy mně způsobené nakonec nikdo nezaplatí, můj vztah k tomu by byl určitě jiný. A také vím, že nenapravená křivda je křivda dvojnásobná.
Spokojené tváře těch, kteří necítí žádnou odpovědnost za minulost, se mi nelíbí, tak jako se mi nelíbily. Jsou věci, které jsem neprominul a neprominu.
Když jsem psal tento článek, navštívil mě vedoucí barmské sekce rozhlasové stanice Svobodná Evropa pan Soe Thinn. Připravoval pro své posluchače relaci o desátém výročí polského kulatého stolu jako o možném modelu pro Barmu, kde se už léta udržuje vojenský režim u moci jen díky krvavým represím. Vyptával se mě podrobně na průběh jednání, na roli jednotlivých politiků i na to, zda si myslím, že by tu mohla být analogie se situací v Barmě. Řekl jsem, že analogii tu vidím, ale přesto jsem dosti skeptický. "No právě," odpověděl smutně pan Thinn. "Kde seženeme nějakého barmského Jaruzelského?"

Dawid Warszawski
(autor je polský publicista, dlouholetý redaktor deníku Gazeta Wyborcza, dnes šéfredaktor měsíčníku Midrasz)
Článek, který byl redakčně krácen, původně otiskla Gazeta Wyborcza 8. února 1999.
Do češtiny přeložil (pk)