Uprchlické tábory v "nebezpečné" zóně

Kosovský exodus na vlastní oči

Uprchlické tábory v "nebezpečné" zóně

* Život uprchlíků, jejich rodin, jejich osudy a pobyt v uprchlických táborech nelze postihnout jen několika odpověďmi na stále stejné otázky zahraničních reportérů.
Téma kosovského konfliktu se stalo každodenní součástí našeho života. Díky aktuálnímu zpravodajství známe záběry ukazující "exodus" kosovských Albánců ze svých domovů, tlačenice tisíců uprchlíků na hraničních přechodech a záběry zbídačelých rodin, které nacházejí domov v některém z uprchlických táborů v Makedonii nebo Albánii. Válečné zpravodajství se v posledních letech, především od války v Zálivu, stalo dobře fungujícím mechanismem, a tak můžeme vidět skutečné vojenské zásahy jen několik málo hodin po tom, co se odehrály. Pomocí nejmodernější techniky máme dokonce možnost sledovat některé události v přímém přenosu. To vše v nás na jednu stranu vyvolává pocit blízkosti a zprostředkované účasti na konfliktu, na druhou stranu v nás může vyvolat určitý pocit otupělosti ve chvíli, kdy téměř identické záběry vidíme dnes a denně, zdánlivě bez jakéhokoliv náznaku změny. Zpravodajství se mění v jisté mediální divadlo, v odosobněné ukázky, které skončí v předem stanovený čas a vystřídají je reklamy a upoutávky na nové televizní pořady.
Po dobu mého pobytu v Makedonii byla situace v uprchlických táborech v mnoha detailech poněkud odlišná od toho, co jsem do té chvíle znala pouze z vyprávění a zpráv. Na makedonsko-kosovské hranici, hraničním přechodu v Blace, se 22. května tísní asi stovka uprchlíků. Čekají na formální prohlídku dokumentů a na autobusy, které je odvezou do utečeneckých táborů. Denně v tomto místě přejde hranici okolo dvou tisíc lidí. Na rozdíl od svých předchůdců mají většinu dokladů a za cestu vlakem zaplatili od 20 do 50 dinárů na osobu. Před pár týdny platili jiní uprchlíci stejnou částku v markách a přitom na lístku, který se mi dostal do ruky, je vytištěna cena 1,80 dinárů.
Dahim, jeden z uprchlíků, nám v srbštině vypráví o cestě a ptá se: "Co s námi teď bude?" Zástupce OSN vysvětluje, že budou odvezeni do jednoho ze sedmi táborů, které jsou na území Makedonie. Dahim se hned snaží zjistit, jaké jsou možnosti odjet do "třetí země", nejlépe do Německa, Rakouska či Švýcarska. Toto téma zjevně zaujalo většinu kolem stojících, hlavně mladší generaci. Vzápětí se skoro všichni nechávají slyšet, že zůstat v táborech a čekat na konec války vlastně ani nechtějí. O chvíli později již nastupují do autobusů. Opodál stojící řada fotografů a novinářů zastavuje autobus. Albáncům to zřejmě nevadí, odpovídají na dotazy, "udělují" rozhovory do kamer renomovaných televizních společností, nechávají se fotografovat. Jejich postavení je přitom v porovnání s uprchlíky, kteří jsou umístěni v sousední Albánii, o poznání lepší. Ti, co se na svém útěku dostanou na území Makedonie, mají opravdu šanci do třetí země vycestovat, což z albánských táborů možné není.
Na sklonku května opouštělo Makedonii okolo patnácti set uprchlíků denně. Nabízí se však otázka, kolik z nich se bude chtít vrátit z vyspělých zemí do Kosova? Z rozhovorů jasně vyplývá, že obzvláště mezi mladší generací je vůle vrátit se zpět domů minimální.
Tři ze sedmi hlavních táborů pro uprchlíky se nacházejí v pásmu těsně přilehlém ke kosovské hranici. Makedonská vláda sice vydala prohlášení, že z bezpečnostních důvodů mají být tábory minimálně 15 kilometrů od hranic, ale toto prohlášení přišlo buď pozdě, nebo nebylo možné jej z organizačních a technických důvodů dodržet. Skutečnost je taková, že právě tři tábory se nacházejí v této nebezpečné zóně a o jejich přestěhování radši ani nikdo vážně neuvažuje.
Kupříkladu Stankovac 1 je tábor o přibližně 18 tisících uprchlíků, obehnaný dvojitým pletivem, hlídaný desítkami policistů. Lidé nesmí bez zvláštního povolení tábory opouštět, a tak jim nezbývá než si nacházet aktivity v uzavřeném prostoru. Stánky s širokým sortimentem zboží poskytují majetnějším možnost většího přídělu potravin či hygienických potřeb. Dírou v plotě mohou někteří alespoň na chvíli opustit tábor a na plácku "za plotem" si zahrát například fotbal a pak se vrátit zpátky do stanu.
Jedna z mezinárodních organizací zde zavedla službu, která umožňuje každému zadarmo zatelefonovat svým příbuzným a známým kamkoli na světě a po dobu dvou minut s nimi hovořit. Stačí vystát si frontu a mít trochu štěstí. Jiné organizace a skupiny se starají o zábavu dětem, další poskytují zdravotní pomoc, vyslýchají uprchlíky nebo organizují jejich odjezdy do zahraničí. Přesto se nelze ubránit vzrůstající kriminalitě a dalším problémům, které jsou vždy důsledkem umělé koncentrace lidí na vymezeném prostoru. Objevují se problémy s drogami a alkoholem. Bují černý trh. Lidé hledají všechny cesty, jak si vydělat nějaké peníze, za které si pak mohou koupit to, co se jim v táborech nabízí.
Ze statistiky prováděné pracovníky tábora vyplývají následující, hrůzu nahánějící informace: Až 70 procent všech žen v plodném věku je těhotných. Úmrtnost novorozeňat a rodiček v důsledku prožitého utrpení a v podstatě nevyhovujících podmínek v táborech se pohybuje stále vysoko. Počet nově otěhotněných žen neklesá. Tento fakt je pro změnu důsledkem postoje muslimských párů k antikoncepci, která je jim v táborech nabízena, ale páry odmítána.
Senokos je přes všechny problémy stále ještě jedním z nejhezčích a nejlépe organizovaných táborů v Makedonii, pokud se něco takového dá o uprchlickém táboru říci. Lidé jsou tam milí a přátelští. Veselou historku vypráví jeden z členů týmu UNHCR (Vysoké komisařky OSN pro lidská práva), ke kterému přišla tři asi čtrnáctiletá děvčata s prosbou, aby vysvětlil jejich matkám, že nebudou mýt nádobí, že se jim nechce a že prý proto přišla žádat o pomoc "někoho z UN".
Na fotoaparát reagují tito lidé až překvapivě pozitivně. Nikdo, kdo by čekal zhroucené postavy a plačící uprchlíky, nic takového nenajde. Pokud totiž někdo pláče, tak ve svém improvizovaném soukromí ve stanu a velmi tiše, aby ho neslyšeli ostatní. Na veřejných místech se pokaždé zvedne pozdvižení, objeví-li se někdo s fotoaparátem či televizní kamerou. Malé děti do objektivu skandují hesla: UCK, NATO, smějí se a ukazují dva vztyčené prsty do "viktorky". Starší se pak nechávají vyfotografovat s rodinou a přáteli před svými stany a dávají vám své táborové "adresy", kam jim máte donést hotové fotky. Každý chce mít obrázek na památku. Rádi si povídají, zvláště když vidí, že jste novinář nebo prostě jen cizinec. Z jejich projevu čiší hrdost. Většina téměř zbožně uctívá UCK - Kosovskou osvobozeneckou armádu - a věří v samostatnost své země. Jiní se těší a sní o svém budoucím sladkém životě na "Západě".
Jediné, o čem nikdo nemluví, a to ani uprchlíci, ale ani přítomní pracovníci OSN, je zima. Všichni doufají, že do zimy bude již všechno vyřešeno. Poslední dny vývoje kosovské události jim dávají reálnou naději. Přesto v některých táborech již začaly stavební práce na speciálních domech určených právě k přezimování kosovských utečenců.

Lenka Čintalanová