Lotyšsko bude mít od příštího týdne v nejvyšším úřadě ženu
Prezidentské křeslo dílem náhody
Největší šance stát se lotyšským prezidentem měli v nedávných volbách dva kandidáti - populární skladatel a napravený komunista. Zvítězila ale nepříliš známá Vaira Vike-Freibergová z rezervní volební listiny, donedávna kanadská občanka, která bude vůbec první ženou v čele postsocialistického státu.
(sto)
Zdi rižského parlamentu prý už dlouho nebyly svědky takových emocí, jako když tu zákonodárci 17. června volili nového prezidenta. V prvním kole se ani po pěti hlasováních žádnému z favoritů nepodařilo překonat padesát hlasů. Teprve narychlo svolané mimořádné zasedání sněmu téhož dne přineslo žádoucí výsledek. O vítězce se prakticky nic nevědělo, nezmiňovaly se o ní předvolební analýzy ani průzkumy. Bylo to celkem logické, figurovala totiž pouze na náhradní listině. Přesto ale Vaira Vike-Freibergová coby společná nebo spíš kompromisní kandidátka národních konzervativců, lidovců a sociálních demokratů získala ve druhém kole 53 ze stovky všech hlasů. Porazila jak ministra zahraničí Birkavse, tak ministryni hospodářství Udreovovu.
Osmého července tedy tato intelektuálka a světoběžnice vystřídá v čele státu Guntise Ulmanise. Prezidenta v Lotyšsku volí jednokomorový stočlenný parlament a jeho posláním je hlavně reprezentovat zemi navenek. Kromě toho by měl v etnicky rozpolceném, ač nevelkém Lotyšsku znamenat určitý jednotící prvek. I proto se zejména lotyšský tisk pozastavoval nad nečekaným nezdarem dvou hlavních aktérů. Lotyše a příslušníky ruské populace měli sjednotit buď populární hudebník Raimonds Pauls, nebo někdejší komunista Anatolijs Gorbunovs, jehož ruské jméno bylo s příchodem nezávislosti řádně doplněno nezbytnými lotyšskými koncovkami.
Pauls je pianista, skladatel i textař oblíbený již za sovětských časů od Rigy po Ural. Jak sám přiznává, je alkoholik, dodejme však noblesní. Svého času vypravil do světa exportní produkt ruské estrády Allu Pugačovovou, komponuje pro první dámu lotyšské pop-music Lainu Vailyovou. Paulsova Nová strana sice obsadila v parlamentu jen osm mandátů, měl však silnou podporu levice. "Budeme žít chudě, ale s písní na rtech," těšili se jeho političtí fanoušci.
Hlavní protikandidát Anatolijs Gorbunovs býval předsedou Lotyšské komunistické strany a členem prezídia republikového Nejvyššího sovětu. Koncem roku 1988 podpořil úsilí země o nezávislost. Protivníci se snažili tohoto zástupce centristické Lotyšské cesty zdiskreditovat poukazy na jeho "kolaborantskou minulost" a netajili se obavami, aby případné vítězství exkomunisty nepoškodilo image země ve světě. On sám se ovšem považuje za dítko perestrojky: "Hlavní nebylo členství ve straně, ale vyznávané názory, a za Gorbačova se přece vědomí měnilo," řekl v jednom z předvolebních interview. Lotyšští Rusové počítali, že s ním by se mohli rychleji stát ruskými Lotyši.
Poměrně nová legenda říká, že malá pobaltská země dosáhne blahobytu za vlády ženy. Autorem cikánské věštby z roku 1930 má být jistý Finks, který prý také dost přesně prorokoval, kdy dojde k rozpadu Sovětského svazu a Lotyši opět nabudou nezávislost. Po nové paní prezidentce ale nelze chtít zázraky. Hospodářské blaho sice do jejích kompetencí přímo nespadá, nicméně fakt, že se země dosud nevyrovnala s důsledky loňského ruského šoku a že se jí nevede zrovna nejlíp, je nepřehlédnutelný. Skutečný bojový křest bude pro Vike-Freibergovou znamenat kontroverzní zákon o úředním jazyce, jehož poslední čtení téměř symbolicky připadá právě na den její inaugurace. Nové úpravy, které by měly zmírnit přísné lingvistické nároky kladené na početnou ruskou menšinu, podporuje Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Přijetí nové, shovívavější jazykové legislativy by navíc jistě vedlo ke zlepšení vztahů s nejmocnějším sousedem.
Prezidentka dovede brilantně řečnit a ovládá pět jazyků, mezi něž však paradoxně nepatří ruština. Její konkurenti ani předchůdce se znalostí řečí pochlubit nemohli. Dosavadnímu prezidentu Ulmanisovi ještě mnozí nezapomněli jeho komický "přebrept", kdy na právnické konferenci v USA prohlásil, že "je pro něj ctí ocitnout se ve společnosti tolika skvělých lhářů" - slůvko lawyer (právník) vyslovil jako liar (lhář).
Guntis Ulmanis byl prvním nekomunistickým šéfem lotyšského státu poté, co v roce 1991 získal nezávislost, a za šest let svých dvou následných řádných prezidentur - ústava víc nepovoluje - bez větších kolizí převedl zemi přes obtížné transformační období. Přestože formálně je prezidentova moc v Lotyšsku omezena, hraje tím větší roli v mezinárodněpolitické oblasti. Pro nevelkou republiku, která žila dlouho bez vlastní plnohodnotné identity, je prezident cosi jako vizitka a Ulmanis tuto roli dobře zvládl. Orientaci přitom zvolil jednoznačně prozápadní, a na ní se zřejmě nic nezmění. Také v projevu, který pronesl při letošní květnové návštěvě v Praze, tlumočil odhodlání své země zapojit se do evropské a severoatlantické integrace. Jak míní zahraniční tisk, Rigu k tomu motivují stále napjaté vztahy s Moskvou kvůli dosud nejasnému statusu bezmála miliónového ruského etnika v tomto dvouapůlmiliónovém státě.
Zvláště v poslední době je patrné posilování vazeb s NATO: Lotyšská armáda zaměstnává severoatlantické poradce a účastní se mezinárodních operací. Proto také zákon, jímž ruská Státní duma minulý měsíc rozhodla o faktickém přerušení hospodářských vztahů s někdejším satelitem, si lotyšská média vykládají jako odpověď na podporu akcím aliance v Kosovu.
Obavy z vojenské síly Ruska jsou znát ve všech třech postsocialistických státech Pobaltí. Do taktiky směřující k urychlení integrace se Západem v poslední době zapadá mimo jiné "import" osobností majících baltické kořeny. V Estonsku je ministrem zahraničí Toomas Hendrik Ilves, který přišel z USA, litevské armádě velí bývalý americký plukovník John Croncate, takto Jonas Kronkaitis. A v Lotyšsku před dvěma lety pozměnili ústavu, která do té doby neumožňovala vykonávat nejvyšší úřad osobám s dvojím občanstvím. Mezi kandidáty v nynějších prezidentských volbách byli hned dva ex-Američani, Vaira Paegleová a Janis Priedklans, a zvítězila bývalá obyvatelka Montrealu.

Vaira Vike-Freibergová se narodila před 62 lety v Rize, do školy začala chodit v lotyšském uprchlickém táboře v německém Lübecku. Navštěvovala také francouzskou školu v Maroku a posléze studovala na McGillově Univerzitě v Montrealu, kde v roce 1965 obhájila doktorát z experimentální psychologie, tamtéž pak i přednášela a za své odborné práce získala několik mezinárodních ocenění. Od konce 50. let se zapojila do aktivit lotyšské emigrace. Za zásluhy o kulturní vzestup národa dostala v roce 1995 vysoké lotyšské vyznamenání. Od loňského roku je ředitelkou Lotyšského institutu. Její manžel je profesor informačních technologií, mají dvě děti.