Karikatura může hýbat společností

Kreslená satira má u nás bohatou tradici, ale dnes na ni málo navazuje

Karikatura může hýbat společností

V období tzv. první republiky se své karikatury dočkal téměř každý politik, ačkoliv se v té době vystřídalo 17 vlád. Kreslená satira, která zachycovala také kulturní a společenské dění a tematicky držela krok se psanou žurnalistikou, byla ve svém zlatém věku.
Pravděpodobně to nebyla náhoda, že loni v létě v Praze byly otevřeny tři navzájem si velmi blízké výstavy. Francouzský kulturní institut věnoval pozornost karikaturám Františka Kupky v časopise L'Assiette au Beurre, německý Goethe Institut představil kresby zobrazující národnostní reflexi v karikatuře "toho druhého" - Němci, Rakušané a Češi v karikatuře 1848 - 1948 a Galerie Hollar poskytla svou síň rovněž karikaturám vyprávějícím Český příběh 1848 až 1918. Zřejmě je na čase vylovit z minulosti to, co bývá také nazýváno "výtvarná žurnalistika". Je to nejen sugestivní svědectví o dějinách. Je to také výzva pro současnou českou novinovou a časopiseckou karikaturu.
Na uvedené tři výstavy letos navázalo pokračování Českého příběhu ohraničeného tentokrát roky 1918 a 1938. Výstavu opět připravili studenti a pedagogové Katedry masové komunikace FSV UK ve spolupráci s Centrem mediálních studií (CEMES, tamtéž). Karikatura v době tzv. první republiky byla ve svém zenitu a silně ovlivňovala veřejné mínění obyvatel tehdejšího Československa. Ke své vysoké kvalitě a mnohosti nepřišla zničehonic, dospěla vývojem od roku 1848. Využijme proto obou částí Českého příběhu a zamysleme se nad některými rysy karikatury jako prostředku společenské sebereflexe.

Co karikatura potřebuje

Účelem karikatury je satiricky interpretovat určitý objekt, nejčastěji osobu. Její výtvarné zachycení nikdy není objektivní, záměrnou formální deformací části či celku zobrazovaného usiluje karikaturista ve zkratce vystihnout podstatný rys charakteru, úmyslu či skutku. Má-li politická karikatura soustavněji ovlivňovat názory veřejnosti, musí být publikována, a to buď jako solitér (leták, plakát), anebo jako organická součást časopiseckého obsahu. Na našem území začal proto tento typ moderní žurnalistiky žít po dočasném zrušení cenzury v Rakouské říši roku 1848. Přestože byla cenzura brzy znovu zavedena, karikatura již nikdy stránky tisku neopustila, a to ani v dobách svobodné satiře vysloveně nepříznivých: v průběhu světových válek a po roce 1948. Jiná otázka však je, s jakou mírou svobody slova (a obrazu) počítaly jednotlivé tiskové poměry.
Prvními satirickými časopisy, které čtenářům v revoluci 1848 - 1849 přinášely politicky zaměřenou karikaturu od skvělých kreslířů H. S. Pinkasa a K. Purkyně, byly Paleček, Šotek a Brejle. Názvy to jsou příznačné a jejich motivace je patrná. Výběr obrázků pro obě části Českého příběhu byl sestaven po excerpci asi šedesáti různých titulů humoristických časopisů a deníků; byly to např. Bič, Vosa, Hrom, Rašple, Kopřivy, Humoristické listy, Nebojsa, Trn aj. Pro období 1848 - 1938 se podařilo identifikovat téměř třicet kreslířů, mezi nimiž se objevili M. Aleš, F. K. Kolár, K. Krejčík, F. Gellner, V. H. Brunner, Z. Kratochvíl, V. Rada, J. Lada, O. Sekora, F. Bidlo, A. Hoffmeister, J. Čapek, O. Mrkvička, A. Pelc a další. Ve srovnání se situací sousedních národů jsme měli dosti vysoký počet humoristicko-karikaturistických časopisů i autorů.

Existuje nějaké tabu?

Obvykle si karikaturu spojujeme s politickou tematikou. Ta je opravdu nejčastější. Ale před perem karikaturistů nezůstala skryta žádná oblast společenského života. Zvláště, když nebudeme striktně trvat na čistých formálních znacích karikatury a přihlédneme též k humoristické ilustraci. Hranice mezi těmito dvěma kresebnými "žánry" se často těžko odlišují. Autorům zkrátka neuniklo nic, co bylo nové (nebo naopak přežilé) a co společnost zaujalo. Velmi často to byly změny v módě, dále události, v nichž se mohl uplatnit národnostní výklad - pro ten případ byly vymyšleny typické figury symbolizující jednotlivé národy, např. český Vašek a německý Michal. Jednoduše řečeno, karikatura zachycovala celou škálu projevů společenské kultury, chápeme-li ji v širším smyslu.
Určitá zdrženlivost, která se ale už od devadesátých let 19. století rozplývala, panovala v zobrazování sexuální kultury české společnosti. Ale tato oblast nebyla nikdy pro karikaturu prvořadá a rozkvět kresleného pornografického vtipu je příznačný vlastně až pro naši současnost.
Jinak to vypadalo s karikaturami tzv. národních autorit. Česká společnost si dlouho udržela status "vůdců národa", a tak např. neobjevíme téměř žádnou českou karikaturu Františka Palackého a velmi málo obrázků T. G. Masaryka, i když on už byl přece jen menší "tabu" než Palacký.
Drtivá většina významnějších politiků, umělců a veřejných osobností vůbec se dočkala "své" karikatury a svým způsobem to bylo považováno za druh společenského uznání.

Příběh naštěstí nekončí

Kontinuita vývoje české karikatury byla silně narušena komunistickým režimem. Někteří autoři, kteří tvořili už mezi válkami, se v té či oné míře přizpůsobili politické změně (A. Pelc vulgárně, A. Hoffmeister kultivovaněji). Cenzura a autocenzura přiměla kreslíře, pokud se nechtěli podílet na oficiální propagandě, hledat nezávadná či "neangažovaná" témata. Politická karikatura byla oživena v druhé polovině 60. let, ale pak ji cenzura opět přidusila. Karikaturisti, kteří tehdy s vervou začali ostrou satiru, uchýlili se do ulity šifer, jinotajů a náznaků, případně k abstrakci. Tematická škála se neuvěřitelně zúžila.
Dosud tím naše karikatura trpí. Prospělo by jí, kdyby se inspirovala u prvorepublikové karikatury například v tom, že má věnovat pozornost širšímu výběru politiků, a nekritizovat jen Klause, Zemana a Havla. Současní čeští karikaturisti jako by neměli dostatečný přehled o dění, jejich starší kolegové byli v tomto ohledu zručnější a možná i vzdělanější. Jejich průhledy k jádru skutečně aktuálního dění byly bystřejší. Ale "příběh české karikatury" naštěstí nekončí a v poslední době se dokonce zdá, že se zvyšuje zájem o tuto specifickou oblast grafického umění a žurnalistiky.
Martin Sekera
(autor přednáší na UK, připravil výstavy Český příběh 1848 - 1938)