Rozum ve službách víry

Osmadvacet století evropského exaktního myšlení

Rozum ve službách víry

Poselství Tomáše Akvinského
Je zjevně pochybený názor těch, kteří tvrdí, že pro pravdivost víry není důležité, co si kdo myslí o stvořených věcech, jen když správně smýšlí o Bohu,...neboť bludný názor na stvořené věci má za následek nesprávné chápání Boha.
Jestliže učitel odpovídá na každou otázku pouhými citáty, posluchač odejde s prázdnou.
Trojího je třeba člověku ke spáse: vědět, v co má věřit, co žádat a co činit.
Není možné, aby člověk byl dobrý, jestliže nemá správný vztah ke společnému dobru.
Nikdo nemůže být k víře nucen; pod nátlakem lze činit ledacos, ne však věřit.
Konflikt vědy a Božího zjevení je stejně starý jako katolická církev. Ve snaze spojit rozum s dogmatem vznikl dokonce zvláštní filozofický směr - scholastika; svého vrcholu dosáhla ve třináctém století v dílech dominikánů Alberta Velikého a Tomáše Akvinského.
Třinácté století je epochou stavby gotických katedrál, zakládání prvních univerzit i obdobím, kdy do evropského duchovního vývoje zasáhly dvě nové společenské síly: hnutí za chudobu a úsilí o čistě přirozené prozkoumání vnímané skutečnosti. Hnutí za chudobu mělo biblický, evangelický ráz, uznávající za jedinou normu křesťanského učení i života text Písma. Šlo o jakousi herezi mladých, namířenou proti zesvětštění křesťanstva. (Hereze znamená obecně nesouhlas s určitou doktrínou víry, porušování dogmat nebo snahu o jejich revizi.) Postoj církve k herezím se radikálně zostřil zvláště po roce 1215, kdy IV. lateránský koncil vyhlásil boj kacířství. Za osm let nato bylo vyhledávání kacířské nešlechetnosti (inquisitio haereticae pravitatis) uloženo nově založenému řádu dominikánů.
České slovo kacíř pochází z řeckého katharos - čistý; označuje tedy vlastně toho, kdo chce být čistý. Kataři, středověcí sektáři přísných mravů, považovali hmotu a všechno hmotné (tělo, manželství, stát, náboženské instituce) za něco zlého. Jediným výrazem dokonalosti jim byla askeze zacházející až do dobrovolné smrti vyhladověním. Zvláštní typ hereze z konce dvanáctého století představovalo tzv. valdenské hnutí. Založil je lyonský kupec Petr Valdes, který za hladomoru v roce 1176 rozdal všechen svůj majetek a snažil se žít podle Kristova příkazu, tedy podle evangelia. Církev však chudé lyonské odsoudila a roku 1184 je dala do klatby.
Oba tyto směry přerostly vlivem morální krize církve a neúspěchu křížových výprav v lidové hnutí nazývané - podle francouzského města Albi - albigenské. Podobně jako kataři žili i albigenští v představě, že všechno zlo pochází z těla a hmoty. Dobro dává prý vznik duším; ty, které zhřešily, nesmí ovšem na nebesa dřív, dokud si svou vinu neodpykají uvězněním v tělech pozemských bytostí. Protože se duše mohou vtělit i do zvířat (kromě ryb), byli albigenští vegetariány. Neuznávali svátosti (např. křest nebo mši svatou s přijímáním), odmítali peklo, očistec i vzkříšení a Ježíše pokládali za anděla se zdánlivým tělem, které nemohlo trpět ani být po smrti vzkříšeno.
Vyslanci papeže Inocence III. měli tuto herezi na jihu Francie vyhladit kázáním. Ti však nepřicházeli jako misionáři, ale jako soudci; vylučovali z církve, uvrhovali do klatby a vynášeli přísné rozsudky. Nový papež Honorius III. vyzval dokonce i profesory a studenty pařížské univerzity, aby v bludařských městech konali misie. Nakonec se církev rozhodla albigenské přesvědčit násilím, posledním argumentem všech dogmatiků. Zajatí bludaři byli hromadně kamenováni, upalováni a křižováni.
Ve stejné době, kdy proti albigenským vypukla dvacetiletá válka ve znamení kříže, začíná historie žebravého řádu dominikánů. Založil jej Domenigo Guzmán (asi 1170 až 1221), Španěl pocházející ze zámožné rodiny, který se po vysvěcení oddal pastorální činnosti. Když v roce 1206 doprovázel svého biskupa Diega do Říma, poznal, že metody, kterými konflikt mezi církví a albigenskými v jižní Francii řeší papežští legáti, jsou pochybené. Oba Španělé našli nový životní cíl v misijní činnosti, při níž myšlenku evangelijní chudoby předem nezatratili a bludaře považovali za sobě rovné. Při disputacích (první se konala roku 1206 v Monréal) sledovaly obě strany společný cíl: nalézt pravdu v diskusi vedené podle předem dohodnutých podmínek. Patřila k nim i povinnost prokázat svou tezi podle bible.
Dominikovo reformní hnutí vyšlo z valdenství. Stoupenci nových způsobů obracení na pravou víru chápali chudobu v doslovném smyslu, tedy žebravou. Na rozdíl od starých řádů však nežili v odloučenosti, ale přímo ve městech, a nezatracovali kulturu ani pěstování věd jako třeba františkáni. Dominik prý posílal své bratry za vzděláním bez prostředků a navíc ještě se zákazem jezdit na mezku do univerzit v Bologni a v Paříži. Oficiálně byl tento řád, nazývaný kazatelský, schválen papežem Honoriem III. v roce 1216. O dvacet let později potvrdil papež Řehoř IX. stanovy ženské větve řádu. Po Dominikově smrti měli dominikáni v osmi evropských zemích (Španělsku, Francii, Itálii, Německu, Maďarsku, Anglii, Švédsku a Dánsku) přes třicet konventů (klášterních komunit).

V čem přežila scholastika

Podle filozofie Aurelia Augustina, který žil v letech 354 až 430, měla církev zcela ignorovat světský stát i jeho zřízení. Cílem hodným úsilí ducha bylo jenom poznání Boha a láska k němu. Snahy, které míří pouze k vědění kvůli vědění nebo kvůli vnějším cílům, jsou mrtvým věděním a nepotřebnou zvědavostí. K významnější spolupráci a vzájemné podpoře moci světské a církevní došlo až v osmém století, kdy Karel Veliký povolal ke svému dvoru anglosaského mnicha Alcuina (730 až 804), aby odstranil všeobecnou nevzdělanost kněžstva. Alcuinův systém středověkého vzdělávání, nazývaný scholastika (z latinského schola - škola), zavedla nejdříve klášterní škola v Toursu. Vyučovalo se tam tzv. sedmi svobodným uměním, rozděleným na trivium (gramatika, rétorika, dialektika) a kvadrivium (aritmetika, geometrie, astronomie a hudba). Protože vědy kvadrivia čerpaly především ze starověkých pramenů, začala jimi antická učenost pronikat do kultury středověku. Později se názvem scholastika označoval filozofický směr usilující rozumově podepřít církevní dogmata.
Stejně jako křesťané byli dědici antiky i Arabové. K těm, kteří žili v maurském Španělsku, a mohli mít tedy na evropskou filozofii největší vliv, patřil Ibn Rušda-Averroes (1126 až 1198), známý zejména svým učením o dvojí pravdě: Co je pravda ve filozofii, nemusí být pravda v teologii a naopak. Víra vypráví jen pohádky k potřebě nevzdělaných davů, skutečná pravda je jenom pravda vědecká, pravda filozofická, pravda Aristotelova.
Dílo Aristotela ze Stageiry poznala Evropa především díky arabským překladům jeho děl převedeným do latiny. Teprve od 13. století byly spisy nejúspěšnějšího myslitele starověku překládány také přímo z řečtiny. Církevním autoritám se Aristotelés zdál zpočátku podezřelý; byl přece pohan a navíc uznávaný nepřátelským muslimským táborem za Prvního učitele. Některé jeho názory (schvalování soukromého vlastnictví nebo nerovnosti lidí) se však církvi hodily, a tak studium Aristotelovy filozofie v polovině třináctého století povolila. Nejdříve podmíněně, později zcela oficiálně. To však neznamenalo, že by ji i potom občas neprohlásila za bludařskou: ještě roku 1227 odsoudil pařížský arcibiskup Étienne Tempier celkem 210 Aristotelových článků, které se mu zdály být s náboženskou pravověrností v rozporu. "Někteří žáci artistické fakulty pařížské se nedrží v daných mezích, nýbrž opovažují se hádat a disputovat na přednáškách o jistých očividných a ohavných bludech, ba hůř než bludech, blábolech, bláhových blbostech, jako by to byly teze pro učené disputace ...A proto, aby takové zbrklé tlachání neuvedlo v omyl lidi prostoduché, jsme se po vyslechnutí mistrů teologie a jiných mudrců usnesli zakázat veskrze konání takových disputací a šmahem odsoudit tyto bludy a vyobcovat všechny, kdo z nich učili něco nebo všechno." Zavrženy byly např. teze: Na světě jsou pouze filozofové držiteli moudrosti./ Nesmíme věřit ničemu, co není známo samo o sobě, nebo se nedá vysvětlit ze známých zásad./ Chce-li člověk zjednat v nějaké otázce jistotu, nesmí se spokojit pouhou autoritou.
Upřímně řečeno, v lecčems se Aristotelés opravdu mýlil. Tvrdil např., že muži mají na každé straně po pěti žebrech a více zubů i švů na lebce než ženy, že děti bývají podobné jen svým matkám a že samčí semeno neoplodňuje, ale jen podněcuje rozmnožování. Odmítal také teorii řeckého filozofa a lékaře Empedokla z Akragantu (490 až 430 př. Kr.), že se v přírodě udržují pouze účelné (životaschopné) organismy, zatímco neúčelné zanikají. Odpůrce má i řada dalších Aristotelových tvrzení: Společenství statků odporuje lidské povaze, protože vyhlídka na osobní zisk je hlavní a nepostradatelnou vzpruhou hospodářského života. Společné obchody vedou ke sváru a hlavním zdrojem zla není vlastnictví, ale špatnost lidské povahy. Moc je vždy spojena se ctností a otroctví je tudíž zřízení správné a bohumilé, neboť ten, kdo je ctnostnější, má vládnout a panovat. Válka, pokud je vedena proti lidem zrozeným k poddanství, je spravedlivá. Jako je otrok ve službách jednotlivce, je dělník ve službách veřejnosti, a tudíž nemá nárok na práva. Třída lidí tělesně nepracujících se má vzdělávat a žít pro vyšší cíle. Jejich povinností je rozhodovat o veřejných záležitostech, neboť jsou nejctnostnější a nejzdatnější.
Zpočátku se scholastika opírala jen o takové církevní autority, jako je Písmo, tradice, výnosy koncilů a papežů nebo díla církevních Otců a jiných církevních spisovatelů. Ke změně došlo teprve ve 13. století, kdy dostal milost i Aristotelés. Poměr staré filozofie k církevním dogmatům zůstal ovšem podřízený; starověké ideje měly sloužit k podpoře zjevených pravd.
Základ scholastické metody tvořily přednášky (lectio), v nichž učitel zpravidla komentoval tradicí prověřený text (commentaria), a cvičení (disputatio). Disputace začínaly shrnutím závažných svědectví (videtur) proti obhajované tezi a citováním všeobecně respektované autority (sed contra est). Nato navázal pozitivní systematický výklad teze (respondeo dicendum) a závěrem formulováno stanovisko k úvodním námitkám. Z disputací vyšší úrovně vznikaly Questiones disputatae, sbírky otázek s řešením. Pevnou terminologickou a logickou formou disputací byla ovlivněna i koncepce velkých sum, rozsáhlých děl popisujících křesťanský obraz světa - přírodu, lidstvo, duši i svět nadpozemský.
Disputatio neznamená jenom naslouchat, ale také jeden druhému správně rozumět. Proto musela být námitka odpůrce vždy vlastními slovy zopakována a zjištěno, zda oba účastníci rozhovoru myslí přesně totéž. Podle zásad scholastické disputace se partneři nesměli ignorovat, balamutit ani zpracovávat, okouzlovat, svádět ani, hrubě řečeno, navzájem vyřizovat. Disputatio byl výtečný prostředek, jak při hledání pravdy odhalit krasomluvu, prázdné hřímání, beletristiku nebo rétoriku a odstavit všechny, kterým nejde ve skutečnosti o nic jiného, než aby na sebe upoutali pozornost.

Albert Veliký a jeho žák Tomáš

Hlavními duchovními představiteli nového řádu dominikánů byli Albert Veliký (asi 1200 až 1280) a Tomáš Akvinský (1225 až 1274).
Německý přírodovědec, filozof a teolog Albert z Bollstädtu se narodil kolem roku 1200 (některé prameny uvádějí letopočet 1193, jiné 1207) v bavorské šlechtické rodině v Lauingen. Přírodovědu, medicínu a Aristotelovu filozofii (církví tehdy ještě neuznávanou) studoval v Padově, teologické vzdělání získal na univerzitě v Bologni. Po roce 1229, kdy vstoupil k dominikánům, vyučoval střídavě jak na německých školách podporovaných řádem, tak v Paříži; právě tam našel svého nejpilnějšího žáka a pokračovatele Tomáše Akvinského. Roku 1248 byl ustanoven rektorem nové dominikánské vysoké školy pro scholastiky (Studium generale) v Kolíně nad Rýnem a později působil nějaký čas také jako biskup v Řezně. Posledních dvacet let života věnoval výhradně psaní a vědecké práci. Zemřel 15. listopadu 1280 v Kolíně nad Rýnem.
Velkou část z jedenadvaceti svazků Albertových spisů představují komentáře k Aristotelovu dílu. Zdaleka však při tom nejde jen o osobní stanoviska. Pokud cítil, že text má někde mezery, snažil se jej doplnit, a to myšlenkami jiných filozofů a badatelů i úvahami vlastními. Své poznatky z fyziky, mechaniky, botaniky, zoologie, mineralogie, chemie a astronomie, k nimž dospěl logickými úsudky i pozorováním, shrnul ve spise Summa naturalium. Jen málokdo dnes už ví, že právě on jako první pozoroval odchylku magnetky od zeměpisného severu a roku 1250 objevil chemický prvek arzén. (Do třináctého století byly známé Fe, Sb, Au, C, Hg, S, Ag, Sn a Zn; teprve po arzénu přišel v roce 1669 na řadu fosfor a pak v osmnáctém století Co, Pt, Ni, Bi, Mg a další.)
Pokud jde o konflikt víry a vědy, hlásal Albert tezi, že Boží zjevení (sebepředstavování Boha člověku) je sice nadrozumové, nikoliv však protirozumové. Záhady Trojice (víra v jednoho Boha existujícího ve třech božských osobách stejné substance), vtělení Ježíše Krista (nauka o tom, že životním příběhem Ježíše vstoupil Bůh do dějin), proměny vína v krev atd. nelze pochopit, a člověku tedy nezbývá než jim uvěřit. "Jediné věci, o nichž můžeme soudit, jsou ty, jejichž základní poznatky jsou nám vrozeny. Protože např. poznatek božství ve třech osobách nám vrozen není, můžeme jej pochopit, jen pokud nám je odhalen Božím zjevením."
Šířka a hloubka Albertových znalostí vzbuzovala u jeho současníků takový obdiv, že jej nazývali Veliký (Albertus Magnus). Prostý lid viděl v univerzálním vědci (doctor universalis) čaroděje. Roku 1622 byl Albert papežem Řehořem XV. prohlášen za blahoslaveného, v roce 1931 za svatého a zároveň i za učitele církve. O deset let později se stal patronem přírodních věd.
Albertův žák Ital Tomáš Akvinský, nazývaný pro jemnost a ryzost charakteru andělský učitel (doctor angelicus), neproslul sice jako přírodovědec, svým dílem, zejména spisy Teologická suma (Summa theologicae) a Suma proti pohanům (Summa contra gentiles) však položil základy náboženské ideologie, která se stala závaznou doktrínou dominikánského řádu a později i celé katolické církve. Tomášův postoj k dvojí pravdě byl podobný tomu, který hlásal jeho učitel. Zatímco však Albertus Magnus přísně rozlišoval mezi otázkami filozofickými (řešitelnými rozumem) a teologickými (přístupnými jen pomocí víry), podle Tomáše má božské zjevení při teologických problémech nastoupit teprve tehdy, když přirozené světlo rozumu selže. Aby mohla teologie plnit své poslání, neobejde se bez poznatků vědy a filozofie.
Tomáš Akvinský zemřel 7. března 1274. Už za necelých padesát let (1323) po své smrti byl kanonizován a roku 1567 jako první prohlášen církevním učitelem. Počátkem dvacátého století (1917) přijala katolická církev jeho učení za své. Od té doby mají kněží získávat své teologické a filozofické vzdělání v souladu s metodou, naukou a principy Tomáše Akvinského.

Stranu připravil Ivo Kraus