Zrušuje se objednatel

Slova

Zrušuje se objednatel

Dovolím si začít citátem z Nauky o českém jazyku od Vladimíra Šmilauera: Slova nemají všechna stejnou hodnotu, stejnou užitelnost. Jsou slova, kterých může užít každý v jakékoliv situaci (být, mít, voda, strom), a jsou slova, kterých užije jen básník nebo vědec; jsou slova, kterých užijeme jen v čistě intelektuálním projevu, a zase taková, kterých užijeme jen v citovém vzrušení. Toto stylistické hodnocení slov není zcela pevné; vedle případů nesporných jsou mnohé, kde jsou značné rozdíly (proto se také v slovnících stylová charakteristika často liší).
Pan profesor Šmilauer nás přivedl na půdu hodně kluzkou a proměnlivou, do oblasti stylistiky, nauky o stylu. Termín styl má podle slovníku cizích slov tyto významy: 1. celkový ráz činnosti a jejích výsledků (to patří k jeho stylu - osobitému způsobu; výkon velkého stylu - mimořádný). 2. způsob výběru a užívání uměleckých prostředků, způsob provedení uměleckého díla typický pro určitého umělce, školu, směr, dobu; umělecký směr. 3. způsob výběru a využití jazykových prostředků typický pro určitou funkci, jazykový projev nebo jedince: jazykový umělecký styl; funkční styly; styl projevů mluvených, psaných; styl dopisu; styl románu; Vančurův styl. 4. způsob provádění (sportovního) výkonu. Nás bude v souvislosti se zaměřením tohoto sloupku nejvíce zajímat význam uvedený pod označením 3., tedy styl jazykový. Zase bude nejúčelnější místo vymyšlení definice pojmu vypomoci si stručnou citací: Styl jazykový - charakteristický a jednotný způsob organizace jazykového projevu, založený na výběru a využití jazykových prostředků všech plánů. (Slovník literární teorie)
K těmto učeným formulacím mne přivedl dopis paní Růženy Srbové. Píše v něm: V žádné příručce o českém pravopisu se mi nepodařilo nalézt slovo objednatel. Vždy objednávatel nebo objednavatel. V obchodním zákonu č. 513/91 Sb., díl IX - Smlouva o dílo, od § 536 počínaje se užívá slovo objednatel. Co je, prosím, správně česky? Který výraz se má užívat v kupních smlouvách a smlouvách o dílo? Právník mi sdělil, že se musím řídit Obchodním zákoníkem, ten se však neshoduje s pravidly českého pravopisu.
Domnívám se, že rozhodování o správnosti použití jednotlivých zejména odborných termínů (z hlediska jazykového, nikoli věcného) bývá obtížné. Ostatně sami filologové hovoří v takových případech spíše o vhodnosti než správnosti použití. A pak záleží na tom, v jakých souvislostech a v kterém jazykovém stylu se pisatel či mluvčí vyjadřuje. V případě, o němž se zmiňuje čtenářka, jde jednoznačně o styl právně-administrativní čili úřední. A ten se vyznačuje snahou vyhnout se možnosti jiného výkladu, usiluje prostě o co nejpřesnější formulace. Má své zákonitosti, na jejichž základě se vytvářejí slova a vazby, které nám často znějí šroubovaně. Protože mnohé z nich vznikly živelně a jsou ryze účelové, funkční, těžko se rozlišují jazykově vhodné od nevhodných.
Musíme si totiž uvědomit, že právě u volby slov hodně záleží na stylovém kontextu. Slovo nebo i formulace, které se hodí, řekněme, do umělecké prózy, nemusejí být vždy vhodné v úřední vyhlášce, ba ani v novinářské zprávě. Zvláště v textech s legislativním zaměřením jde skutečně o každé slovíčko. V knize Čeština, jak ji znáte i neznáte, se třeba uvádí zajímavý případ: Nedávno jsme byli požádáni o výklad věty, která říkala, že "určitý mzdový předpis se vztahuje na právní subjekty a na fyzické subjekty zapsané v obchodním rejstříku". Dotaz zněl, zdali se tento předpis vztahuje i na právní subjekty, které v obchodním rejstříku zapsané nejsou, jinými slovy bylo třeba vysvětlit, zdali rozvitý přívlastek "zapsané v obchodním rejstříku" se vztahuje na oba výrazy, které předcházejí, nebo jenom na druhý z nich. Odpověď - ovšem alespoň z jazykového hlediska - nemohla tazatele uspokojit, protože věta byla formulována dvojznačně, z významového i jazykového hlediska tedy naprosto špatně.
Prostě jakákoliv ambivalentnost může vyvolávat v dokumentech tohoto druhu pochybnosti. Proto se tvůrci zákonů a dalších závazných dokumentů snaží formulovat co nejprecizněji. To je, myslím, i příčina, proč se v zákoníku objevuje objednatel. Zákonodárci jde zřejmě o to, aby rozlišil toho, kdo si jednorázově objednal, od toho, kdo objednává soustavněji. Pravda, že termín, který připadá paní Srbové, jako nesprávný a nenalezla ho v běžných jazykových příručkách, je neobvyklý. Domnívám se však, že byl vytvořen ústrojně a možno ho tolerovat, pokud má skutečně funkci rozlišovací. To však nedovedu posoudit; stejně jako nedovedu posoudit, zda je nutné používat v zákonech ve smyslu odvolává se tvaru zrušuje se místo prostého ruší se. Myslím, že to je stejně zbytečné, ne-li zbytečnější, jako rozlišovat objednatele od objednavatele.
Ivo Vaculín